Kluk z letadla


Nikdy jsem nebyla nadšenou příznivkyní výšek, na rozhledny, skrze jejichž schody jsem mohla vidět pod sebe, jsem lezla s velkým sebezapřením, jen abych netrhala partu. Rozhledem jsem se kochat nedokázala, na to jsem až příliš křečovitě svírala zábradlí, a čím dál jsem mohla být od okraje, tím lépe. Až na pevné zemi se mi zase vrátila původní jistota a srdce přestalo vyděšeně tlouci kdesi v krku. Proto mě nijak nelákala představa, že bych se měla vznést jakýmkoli prostředkem k oblakům, a přesto jsem tomu neunikla.


Pracovala jsem jako asistentka v mezinárodní společnosti, takže když mi šéf oznámil, že další týden letíme na služební cestu do Říma, nemohla jsem odmítnout. Aby toho nebylo málo, ukázalo se, že budu vyslána jako jakýsi předvoj pro případ, že by se šéfovi nedařilo všechno stihnout podle plánu. Svůj první obávaný let budu tedy muset absolvovat úplně sama, vydechla jsem a vyrazil mi na zádech pot. Zjistila jsem, že kolem sebe bych lidi, kteří nikdy neletěli aspoň jedinkrát letadlem, spočítala na prstech jedné ruky. Hlavně kolegové v mém věku obletěli málem půl světa a brali to jako něco zcela přirozeného, ale tento poznatek mě stejně moc neuklidnil.

Probrala jsem vše potřebné s kamarádkou, dozvěděla se, co s sebou nesmím vzít do příručního zavazadla kvůli zvýšeným bezpečnostním opatřením z poslední doby a šla čelit svému obávanému osudu. Celou cestu na letiště jsem seděla jako opařená. Kdyby si mě byli vyhlídli kapesní zloději, měli by snadnou kořist. Mé pohyby se omezily jen na ty nejnutnější a vše kolem jsem vnímala jako v oparu, byla jsem doslova ztuhlá strachy. Spletla jsem si odbavovací přepážky a – aby toho nebylo málo – kufr se mi na odbavovací plošinu opakovaně nedařilo naložit. Mého marného snažení se zželelo kluka, který stál ve frontě za mnou, a pomohl mi kufr vyzvednout na pás.

“Letíte dneska poprvé?” zeptal se příjemným hlasem. Poděkovala jsem za pomoc a vyhrkla: “Uhodl jste, poprvé a navíc jsem úplně mimo strachy.” “Všechno bylo jednou poprvé,” zažertoval a já mu až nyní pohlédla do tváře, protože jsem prve byla zcela zaujatá přebíráním pasu a palubní vstupenky. Byl to hezký kluk s naprosto odzbrojujícím úsměvem. “Není se čeho bát, uvidíte,” uklidňoval mě. Nebyl to úplně můj typ, alespoň jsem si to v té chvíli pomyslela, ale měl své kouzlo. Ještě jednou jsem mu poděkovala a vydala se směrem k letištní kontrole. Opáčil, že mu bylo potěšením a dál se již věnoval pouze svým zavazadlům.

Když už jsem konečně seděla před označenou bránou, nenápadně jsem se rozhlížela, zda ho někde nezahlédnu, ale do okamžiku, kdy nás začali pouštět k letadlům, se neobjevil. Škoda, pomyslela jsem si, jeho přítomnost by mě jistě dodala odvahy. Klopýtala jsem tunelem k letadlu, u vchodu po vzoru ostatních popadla denní tisk a zabořila se do sedadla, vyžádaného co nejdál od okénka. Dvě sedadla vedle mě byla zatím volná.

Otevřela jsem noviny a doufala, že mě četba trochu uklidní. Sotva jsem tak učinila, ozval se nade mnou známý hlas: “Dovolíte? Potřebuji se dostat k okénku.” Usmál se tím svým milým způsobem. Byl to on a navíc dostal sedadlo vedle mě – ovšem úplně u okénka. Ujistil mě, že letištní obsluze si o tohle místo neříkal. Dost možná si ten kluk za přepážkou, co mé potíže s kufrem pobaveně sledoval, zahrál tak trochu na osud. Začali jsme si povídat a já zvolna přestala myslet na to, kde sedím. Naštěstí si nikdo další nepřisedl, takže jsme měli i trošku soukromí, dá-li se o tom v letadle mluvit. Před vzletem mi podal žvýkačku, aby mi lépe odlehly uši a řekl, že kdybych cítila úzkost, ať se ho klidně chytnu za ruku. Jeho blízkost a příjemné povídaní však zahnaly strach už dávno, dokonce jsem se při letu naklonila přes něj k okénku a musela ocenit nádherný pohled, takže za ruku jsem ho nechytla, i když nabídka to byla lákavá.

Společný let nám uběhl snad až příliš rychle, po mém strachu nebylo ani stopy, naopak – létání se mi zalíbilo. Musela jsem uznat, že za chvíli jsme tam, kam se autobusem nebo vlakem člověk plahočí dlouhé hodiny. Vyzvedli jsme zavazadla, vyměnili si telefonní čísla a adresy hotelů. Slíbil mi, že pokud bude mít čas, tak mě některý večer vyzvedne a prohlédneme si město, které ze svých opakovaných návštěv znal již poměrně dobře.

Dočkala jsem se až druhý večer. Sice jsem byla unavená z celodenního pobíhání kolem šéfa, který naštěstí všechno v pořádku stihnul, ale s velkou radostí jsem na slíbenou procházku vyrazila. A další den znovu, a pak ještě jednou, což bylo naposledy, protože druhý den ráno jsme odlétali zpět do Prahy. Když jsme se loučili a vyměňovali si kontakty, bylo mi smutno. Nevěděla jsem, zda se nevidíme naposledy, ač mi Daniel slíbil, že mě, hned jak se vrátí také on, vyhledá. Jak slíbil, tak i udělal. Nedávno jsme se vrátili z námi milovaného Říma, kde jsme byli letos již podruhé. Při letu jsem držela Dana za ruku, ale nyní to rozhodně nebylo proto, že bych měla strach.

Anna (22)

-red-