Mohla jsem být opatrovnicí


Potkala mě zvláštní věc. Ani nevím proč, ale před časem jsem zabrouzdala do komunity mladých lidí, kteří by se navenek dali zaškatulkovat mezi ty, co vyznávají dnešní módní EMO styl. Brzy jsem však pochopila, že mnozí jen utíkají před svými starostmi a mnohdy nelehkým životním údělem. Během pár náhodných návštěv jsem shodou okolností poodkryla několik životních osudů, a to asi způsobilo, že jsem se zvolna začala zapojovat do života této komunity i do tamních diskuzí. Schovaná pod pláštíkem anonymity, nicméně neskrývala jsem, ani na svém profilu, že jsem o nějaký ten pátek starší než byl věkový průměr, který tvořili vesměs středoškoláci. Přijali mě mezi sebe poměrně vstřícně.


Občas mě někdo žádal – jakožto “zkušenější” osobu – o radu, občas se někdo svěřil i se svým problémem. Trápilo mě a vlastně trápí doposud, že tady byli velmi citliví lidé, kteří však útěk z reality řešili alkoholem, drogami a žiletkami. Mnozí z těch mladších měli za sebou útěky domova, rozbroje s rodiči, psychické i fyzické týrání. Anonymita možná věrohodnost některých příběhů tlumila, ale na mnohých bylo víc než zrnko pravdy. To člověk pozná, a hlavně – byly zde skupinky, které se znaly z reálného života. Nikoho z nich jsem osobně nepoznala, a přesto se tak málem stalo, a to za velmi pohnutých okolností.

Do místní zpovědnice svěřovala své problémy asi šestnáctiletá holčina, která žila u nevlastních rodičů, kteří však patřili do dívčiny širší rodiny. Pěstounům byla trnem v očích a její mladší sestřenka jí neudělala nic dobrého. Mezi její kamarádky patřila další dívka, kterou pro změnu pronásledoval její bývalý přítel s násilnickými sklony, a ani ona ve své rodině, zejména u nevlastního otce, nenacházela oporu či pochopení. Podobný úděl dívky sblížil, takže spolu začaly kamarádit. Bojovaly proti nepochopení světa, druhá z nich bohužel občas i žiletkami, obě se sem tam opily, chodily za školu, a tak problémy narůstaly.

Netrvalo moc dlouho a neřešitelnost situace vyvolala tragédii. Bývalým přítelem pronásledovaná a opakovaně brutálně napadaná dívka, která své trápení mnohdy zveřejňovala v tamní zpovědnici, oznámila svůj úmysl zemřít. A skutek podle všeho dokonala. Druhá dívka, nešťastná ze ztráty své jediné skutečné opory, začala plánovat, že uteče z domova. Již dříve o ni sice sem tam projevovali zájem bývalí rodiče, ale ona si nesla v sobě z minulosti tak velkou křivdu, že je odmítala vidět. A najednou se zrodil v komunitě plán, co kdyby si ji do opatrovnictví vzal někdo jiný. A k mému nesmírnému údivu jsem se na čelních místech případných opatrovníků ocitla já.

Bylo to dost zvláštní, nevěděla jsem, jak se zachovat, ale cosi uvnitř mě v zásadě proti nebylo. Jenže problém byl v tom, že jsem od ní byla jen o půl generace starší a navíc, vůbec jsem netušila, jak bych jí mohla poskytnout zázemí a zda bych to byla schopna zvládnout. Zdálo se však, že by ani ona v zásadě nebyla proti, ale také bylo jasné, že plán je sice hezká věc, ale právo by mu možná tak jednoznačně za pravdu dát nemuselo. Nakonec skončilo jen u úvah, dívka se přes svůj odpor sešla s biologickými rodiči a nakonec se dohodli, že by zatím mohla bydlet u své skutečné babičky, kde jako malá vyrůstala. Na tu dobu vzpomínala jako na dosud nejšťastnější období života, než se pak rodiče pohádali a přes různé peripetie ji svěřili po dohodě se soudem vzdáleným příbuzným.

Snad tedy všechno nabralo ten správný směr. Jistě by to nebylo tak jednoduché, jak se to zdálo v představách sotva odrostlých dětí. Ale ten dojem, že jsem možná mohla mít vedle sebe nyní již dospělou “dceru”, mě občas docela pronásleduje. Ani nevím, jak se jí dnes daří, komunitu jsem časem opustila. Snad se jí vede dobře, alespoň doufám. Vím, že je to zvláštní příběh, ale skutečně i toto se může díky virtuálnímu spojení lidí přes internet stát.

Petra

-red-