Kdybych to jen tušila


Život si s námi občas hezky zahrává, a tak v jednu chvíli máme všechno, a pak náhle třeba skoro nic. Nemám nyní na mysli nějaké materiální ztráty, ale chvíle, kdy se řada domnělých přátel otočí zády. Obvykle nám zbudou po boku aspoň ti nejvěrnější, pokud… Ale začnu od začátku. Krušné životní období mě zasáhlo v posledním ročníku na střední a všechno to byla spíše taková smolná souhra okolností. Po prázdninách jsem do čtvrťáku vplula jako jedna z holek, které jsou zvyklé pohybovat se na výsluní – zájmu kluků a i lehké závisti kamarádek. Nepopírám, že jsem se svým postavením poněkud pyšnila, ale vlastně jsem v tom davu obdivovatelů byla dost osamělá, což jsem si však v té době ani neuvědomovala. Jedinou mou skutečnou kamarádkou byla spolužačka Věra.


Třebaže se kolem mě točilo tolik kluků, s žádným z nich jsem nechodila, i když se mnozí předháněli, abych si jich všimla. Občas jsem si s některými z nich i párkrát vyšla, ale skončilo to dříve než se dalo mluvit o skutečném chození. Mezi holkama jsem přesto byla považovaná za tu nejvíce protřelou a byly jsme, spolu s Věrkou, která stála vždy neochvějně při mně, i když po straně mě čas od času před mým “předváděním” varovala, těmi, kdo určovaly, co je IN.

Ve čtvrťáku se však mnohé začalo měnit, spolužačky už přestávaly být ve svých vztazích s klukama nepopsanými listy, a časem jich většina nabrala víc zkušeností než já. Má hvězda sice stále zářila, ale zvolna začala pohasínat. Někdejší odmítnutí obdivovatelé začali lovit v jiných vodách, a když jsem se jednoho dne rozhlédla, nebylo kolem mě již žádného, a já najednou začala zamilovaným párům, objímajícím se o přestávkách v skrytějších zákoutích školních chodeb, závidět.

Poprvé mě napadlo, zda jsem přece jenom neudělala chybu, když jsem všechny kluky od sebe odehnala, ale nyní již bylo pozdě. Pokud bych i jen pomyslela na nějaký románek, muselo to být s někým mimo naši třídu a ještě lépe mimo školu. Mé sebevědomí utržilo citelnou ránu, stáhla jsem se do sebe a začala více vnímat, o čem se holky mezi sebou baví. Co chvíli jsem z jejich úst slyšela obdivná slova o jednom klukovi, co ve čtvrťáku nastoupil do vedlejší třídy. Oslavné ódy na něho pěla i má kamarádka Věrka, ale já tehdy neměla vůbec tušení, o koho jde. A zase jsem ho s myšlenkou, že to bude asi nějaký pěkný náfuka nebo nedostupný idol, jako jsem byla dříve i já sama, když se kolem něho všechny holky točí, pustila z hlavy.

Po škole jsme s Věrkou často chodívaly do parku jezdit na in-linech. Dal se přitom střídat svižnější pohyb pro tvarování postavy s volnější jízdou, kdy se nám spolu krásně kecalo a samozřejmě jsme zpravidla na nikom a na ničem nenechávaly nit suchou. Ten den však Věra nemohla a já se rozhodla, že přesto vyrazím, protože si potřebuji protáhnout tělo a srovnat myšlenky. Asi jsem byla ponořená do sebe příliš, takže jsem se ani nenadála a v tu ránu ležela jak dlouhá, tak široká u nohou nějakého kluka, který mi hned začal dvorně pomáhat na nohy. “Nestalo se ti nic?” Otočila jsem se za hlasem a spatřila starostlivou tvář, která mi byla povědomá, ale neuměla jsem ji zařadit. “Nene, děkuju,” třela jsem si naražený loket. “Sedni si támhle na lavičku, raději se podíváme,” chytnul mě pod paží a svou rozhodností dal najevo, že nepřipouští sebemenší protest. Neměla jsem k protestování důvod, jeho péče mi dělala dobře.

“Ty jsi Radka, viď?” zeptal se, když mi opatrně prohmatával koleno. “A ty jsi asi doktor a děd Vševěd,” škádlila jsem ho, ale pořád jsem nevěděla, kdo to může být, a jak to, že zná moje jméno. “Jsem Lukáš,” zaculil se pobaveně: “a na doktory jsem si s holčičkama vždycky rád hrál,” zamrkal škádlivě. “Máma je doktorka, tak od ní něco málo vím,” objasnil mi pak již s vážnou tváří, “mám dojem, že sis akorát trochu narazila koleno a ten škrábanec na loktu bude chtít dezinfikovat a zalepit.” Nabídl mi, že nedaleko bydlí, tak jestli chci, tak mě ošetří. Snažila jsem se nedat na sobě znát, jak moc mě jeho zájem těší a nasadila jsem svou starou masku primadóny: “Tak když jinak nedáš.”

Když jsme se pak po příjemném ošetření a povídání loučili, tak Lukáš pravil, že by mě měl jako správný lékař zase brzy prohlédnout, jestli se rána dobře hojí. Domluvili jsme si tedy “lékařskou” prohlídku a nezůstalo jen u jedné. Začali jsme spolu chodit. A jak už to tak bývá, všechno ostatní se ocitlo na druhé koleji a já si ani nevšimla, že Věra se se mnou najednou přestává bavit a okolí se také podivně odtahuje. Osud tomu chtěl, že jsem ještě pár dní netušila, že Lukáš je tentýž Lukáš ze sousední třídy, na kterého holky tolik pěly chválu. Došlo mi to, až když mi jednou někdo na chodbě zakryl oči a já se po otočení střetla s jeho rozesmátou tváří: “Že tys vůbec netušila, odkud tě znám,” smál se mi nepokrytě do tváře. Zavrtěla jsem hlavou a smála se také. Konečně jsem se dočkala i svých vytoužených objetí v temných zákoutích školních chodeb. Byla jsem šťastná, ale mé štěstí nemělo mít dlouhého trvání.

Jednoho dne jsem dostala dvě nečekané zprávy, výhružnou SMS z neznámého čísla, abych Lukáše nechala být a že mě celá třída nenávidí. A od Lukáše mi tentýž den přišlo, že si se mnou potřebuje promluvit. Na schůzku jsem šla se smíšenými pocity a mé obavy se naplnily, Lukáš mi řekl, že se chce rozejít, abych ho už dál nevodila za nos. A víc o ničem nechtěl mluvit. Byla jsem zoufalá. A jako by to nestačilo, druhý den ve škole jsem zjistila, že se se mnou odmítají bavit všichni. I Věra, která si ode mě navíc okatě odsedla jinam.

Čekalo mě několik krušných měsíců, kdy se mi všichni vyhýbali. A nejhorší bylo, že jsem dlouho netušila, proč. Spojovala jsem si to s žárlivostí holek, že jsem jim sebrala jejich vytouženého kluka, kterého jsem však už v tu chvíli neměla. Lukáš mizel, sotva mě zahlédl, a ve mně rostlo podezření, že ta výhružná SMS musí s tím rozchodem nějak souviset. Občas jsem raději o přestávce utekla před tím odtažitým tichem na toalety a seděla schoulená v zavřené kabince. A tam jsem také jednou vyslechla hovor, který mi část té záhady objasnil. Dvě spolužačky se bavily o Věře a o tom, jak jsem ji podrazila a sebrala jí Lukáše, se kterým prý chodila. Věra že někdy chodila s Lukášem? zalapala jsem po dechu.

Začalo mi svítat. Bez varování jsem vtrhla domů k Věře, tak jako dříve jsem se tam často stavovala, takže její maminka mě ochotně pustila dál. Věra se mě upřímně lekla a nedalo mi moc práce z ní dostat, co udělala. Řekla mi, že byla do Lukáše zamilovaná a ranilo ji, že jsem s ním začala chodit a navíc se na ni vykašlala. Tak se nás rozhodla rozeštvat. O mně ve třídě rozšířila, že jsem jí Lukáše přebrala, a Lukášovi ukázala nějaké fotky z minulosti, kde jsem byla obklopená svými obdivovateli, a namluvila mu, že si s ním jen hraju a těším se, až ho odkopnu.
Raději jsem se sbalila a rychle odešla, abych neudělala nic, čeho bych mohla později litovat. Pouze jsem Věře doporučila, aby ve třídě napravila mou pověst nebo to udělám sama, což by bylo pro ni mnohem horší.

Jakmile jsem se vzpamatovala, vyrazila jsem k Lukášovi, kterému jsem vše vysvětlila. Poprosil mě o odpuštění, že byl hloupý a nevěřil mi, a zase jsme se k sobě vrátili. S Věrou jsem se kamarádit dál už nedokázala a po maturitách se naše cesty rozdělily. Možná až se jednou setkáme na nějakém výročním srazu, tak jí nyní již budu schopná odpustit.

Radka (23)

-red-