Taková zkouška života


Nikdy bych si nepředstavovala, že jednou budu s porozuměním pokyvovat při představě několikrát parodované podoby manželství. Seděl u televize, popíjel pivo přímo z lahve, protože přece nebude zbytečně špinit skleničku, a tak mi vlastně podle sebe šetřil nádobí. Mluvit na něho jsem mohla pouze o reklamních pauzách, pokud ovšem právě nezkoumal něco důležitého s ovladačem v ruce. Domácí práce jsou přece odjakživa ženská práce, pomáhal mi, dokud byly děti malé, ale teď už měl na práci důležitější věci. Občas mi vtisknul zbloudilý polibek na tvář s pivní příchutí, abych se prý nemračila. Takhle jsem si to kdysi vysnila?


Vím, že nic nepřichází náhle a že jsem jenom léta přehlížela, že tento model domácnosti, byť údajně nikoli neobvyklý, mě už dávno nevyhovuje. Vlastně mi nevyhovoval nikdy, ale dokud byly děti menší, ještě to šlo. I toho zlomku pomoci, co se mi dříve uvolil poskytnout, se však záhy velmi rád vzdal. Snahy o rozmluvu končily obvykle dohady i dotčeným mlčením. Něco se muselo stát a to něco se jednou zlomilo ve mně.

Využila jsem toho, že děti si k sobě občas brala babička a zavolala kamarádce, na kterou jsem kvůli domácímu kolotoči neměla už dlouhou dobu čas. Naštěstí všechno vycházelo, jak jsem si představovala, takže jsme se po chvilce domluvily na víkendové dámské jízdě. Věděla jsem, že kamarádčin manžel touto dobou býval na cestách za prací, děti mít nikdy nechtěli, a tak měla volný byt. Navíc mě k sobě zvala už nesčetněkrát. Manželovi jsem jenom oznámila, že u ní budu i na noc. Na jeho překvapený výraz a poznámku, kdo ví, kde a s kým budu, jsem odvětila, že pokud se mu to nezdá, může si to ověřit, ale já prostě musím vypadnout.

Renata už mě čekala a měla vymyšlený podle ní báječný program. Pěkně se ustrojíme a vyrazíme do města, užít si zase po čase večerní život a trochu se rozptýlit. “Však to dávno potřebuješ,” zdvihla nesouhlasně ruku, sotva jsem otevřela pusu k námitkám. “Za ta léta dobře vím, jak to u vás vypadá. A ten stereotyp a přístup tvého muže by mě dávno zničily. Není divu, že vypadáš tak utahaně.” Nakonec proč ne, začalo se ve mně probouzet cosi, na co jsem si pamatovala ze svých mladých let. Zvědavost a špetka strachu, co příjemně mrazí v zádech z očekávání věcí budoucích. Byly jsme zase jako dvě bláznivé holky, co se těší na neznámé kluky, se kterými se možná právě ten večer seznámí na diskotéce. “Nechci se ale s někým seznamovat,” prohlásila jsem raději nahlas, protože kamarádka mi už dříve naznačovala, jestli bych se neměla poohlédnout po někom jiném. Byla vždy výrazně svobodomyslnější než já.

Ještě si celkem dobře vybavuji dobu, kdy jsme mířily, již mírně ovíněné, do třetího baru v řadě, a v patách nám byli tři chlápci, s nimiž Renata čile komunikovala. Jeden se navíc usilovně snažil vetřít do mojí přízně. Co bylo dál obestírá v mých vzpomínkách už jen tma. Jisté je, že jsem se někdy před polednem probudila v kamarádčině bytě a vedle mě ležel můj noční obdivovatel. Zděšeně jsem zjistila, že jsem polonahá, šíleně mě bolela hlava a jeho ruka majetnicky objímala poodhrnutou peřinu. Byla jsem zděšená, mé první nejisté kroky kroky vedly na toaletu, kde jsem střídavě vyprazdňovala žaludek a omývala tvář od neustávajícího proudu slz. Nakonec jsem vlezla pod sprchu a snažila se usilovně drhnout kůži, jako bych tak mohla ze sebe smýt představu, že se mě ten neznámý muž dotýkal. Jak jsem mu to jen mohla dovolit? I opilý člověk se přece často dokáže ovládnout. Já si však za živého boha nemohla na nic vzpomenout.

Využila jsem toho, že zatím všichni spali – kamarádka se v manželské ložnici se spokojeným výrazem tulila k dalšímu z mužů – posbírala jsem ve vší tichosti své věci a opatrně za sebou zaklapla dveře. Nedokázala jsem se vrátit domů k manželovi, tak jsem si nedaleko našeho domu sedla do kavárny a objednala si silné kafe. Domů jsem však stejně jednou musela. Jarda podle všeho poznal, že se něco stalo, ale mlčel. Poprvé po dlouhé době jsem v jeho očích uviděla to, co už dlouho ne: strach a účastný zájem. Uvařil mi kafe a posadil do křesla. “Promiň,” vypadlo ze mě první slovo, které prolomilo mlčení.

“Můžeš mi říct, co se stalo?” díval se pořád ještě s obavou v očích. Kdyby se choval jako předtím, nevěnoval mi pozornost a jen vyžadoval obvyklý servis, mlčela bych. Ale cítila jsem, že tahle noc, kdy jsem zničehonic zmizela, ho zřejmě donutila přemýšlet. Tak jsem mu všechno řekla. Mlčel a v jeho očích se střídal potlačovaný vztek a ještě hlubší smutek. Pak pokýval hlavou a řekl pouze: “Nech mě teď přemýšlet. Nevím, jak dlouho, ale potřebuju čas.” Zvedl se a odešel do vedlejšího pokoje. Bytem se rozhostilo tísnivé ticho.

Když jsem vyndavala z kabelky mobil, našla jsem několik nepřijatých hovorů. Jeden od manžela a zbytek od kamarádky. Měla jsem od večera ztlumené zvonění, takže jsem mobil v hloubi kabelky neslyšela. Ten den bych ho snad nevnímala ani kdyby zvonil v plné síle. Nevěděla jsem, zda si mám s Renatou ještě vůbec chuť něco říct. Než jsem telefon stihla položit, začal však zvonit znovu, a tak jsem jej tak nějak automaticky přiložila k uchu. “To jsem ráda, že tě slyším, Květuško,” zahlaholil pronikavý hlas. “To byla jízda, co?” smála se. “Ale nevím, proč ses ráno tak vypařila, měla jsem o tebe strach.” Bezstarostnost jejího hlasu ve mně probudila všechny dosud potlačované emoce a hystericky jsem se rozplakala a začala jí líčit, jak mě ranilo, co se v noci stalo, a že jsem to už řekla Jardovi, který si vzal čas na rozmyšlení, ale jistojistě to skončí rozvodem. Ona je bezpochyby svobodomyslná a možná mají s manželem volnější vztah, ale já nic takového nechtěla. Jen jsem měla toho domácího stereotypu prostě plné zuby a chtěla si odpočinout, ale ne takhle. Můj hlas se musel rozléhat po celém bytě, bylo mi to však v tu chvíli jedno. Květa se však k mému údivu smála dál. Prý jsem se v noci rvala jako kočka, měli problém mě uložit, ale rozhodně k ničemu nedošlo. Oba jsme hned usnuli, protože nás zmohl alkohol.

Byla jsem v šoku a říkala si, proč jsem se to nedozvěděla dřív. Jarda se nemusel nic dozvědět, nebylo by k čemu se přiznávat. Takhle stejně není nejmenší šance, že si ten rozvod, jak jsem si ve svých černých představách malovala, rozmyslí. Přesto jsem se zvedla a šla mu to říct. Nevzpomínám si, že bych ho viděla někdy v poslední době plakat, tentokrát však slzy udržet nedokázal, objal mě a zašeptal: “Slyšel jsem i to ostatní, co se ti nelíbilo. Ani nevíš, jak jsem rád, že to všechno bylo jinak. Slibuju ti, že začneme znova.” Dal mi slib a musím říci, že se od té chvíle snaží. Ne že by všechno bylo ideální, ale ten rozdíl je znát. Navíc je mi jasné, že mě má pořád rád, tak jako já jeho. Hlavně však jsem moc šťastná, že mě nemusí tížit ten stín, co se nad námi na chvíli vznášel.

Květoslava (41)

-red-