Dej si bacha – proč se to říká?


Nomen omen – jméno je znamení, říká se o přiléhavém jménu či spíše pojmenování, které vystihuje svého nositele, ať už se jedná o člověka či o věc. Do našeho slovníku se však vloudila i slova, jejichž význam sice je nám jasný, ale původ poněkud zastřený. Kde se vzala, kdo nebo co byli ti prvotní nositelé a proč se používají v současném významu? Podíváme se na několik málo z nich. Živě vidím před sebou pána, který se zdviženou holí v ruce mává za prchajícími mladíky a křičí za nimi:”Chuligáni jedni! Vandalové!” Kde se vzala slůvka, s nimiž jim mohl takto zvukomalebně spílat?


Označení chuligán pochází z anglického jména Hooligan a označujeme tak pouličního rváče a výtržníka, nedodržujícího společenská pravidla a normy. Slovo pochází z Anglie, kde na konci 19. století žila v Londýně irská rodina Houlihanů. Mladí Hooliganové, jak bylo poangličtěno jejich jméno, dávali svérázně najevo svou nespokojenost s anglickou nadvládou nad Irskem, od drsné legrace a výtržností přešli ke rvačkám a loupežím a prosluli svými činy natolik, že se jméno Hooligan stalo pojmem i ve světě a začalo žít vlastní život. V britském parlamentu byl poprvé touto nadávkou počastován sám Winston Churchill.

A vandalové či spíše Vandalové jsou známi ještě výrazně déle. Byl to germánský kmen, pocházející údajně ze Skandinávie či Pobaltí, který se načas usídlil v dnešním Slezsku. Do dějin a následně do slovníků se zapsali roku 455, kdy vandalský král Geiserich dobyl tehdy již upadající Řím. Svým vojákům dal volnou ruku, takže to, co po staletí budovali umělci a myslitelé antické civilizace, bylo bezohledně drancováno. Vandalové byli a jsou zkrátka ničitelé.

Možná by však muži mávajícímu za chuligány hůlkou uniklo ještě další používané slovní spojení, kterým by je vyprovázel: “Dejte si bacha!” a mínil by, aby si na něho dali pozor. Původ tohoto slovního spojení je třeba hledat v němčině, kupodivu však nemá nic společného ani se známým hudebním skladatelem, ani s pověstným politikem 19. století Alexandrem Bachem, který proslul absolutistickým režimem. Jistou příbuznost bychom mohli hledat se slovem bachař, tedy dozorce ve vězení. Německý původ odborníci nepopírají, pouze se zcela neshodují v tom, zda české bacha je z německého die Wache, stráž, tj. když vojáci drželi stráž, říkali, že stojí vachu, a toto označení časem “zlidovělo” – ovšem s bé na začátku, což se lépe vyslovuje (německý Wurst je dnešní český buřt, tak proč by ne). Rovněž německý Wachmann, tedy strážný, do češtiny přeneseno jako bachař, musí zákonitě dávat pozor, tedy bacha. Dnes se však spíše soudí, že bacha pravděpodobněji vzniklo z německého Obacht genen, tj. dávat pozor, které pochází z Acht – Achtung, pozor.

Když už jsme využili představu hartusícího pána, poslouží nám i dále jako takový náš oslí můstek. Víme však, proč se to říká? Slovníkový význam tohoto spojení je: mechanická pomůcka k zapamatování něčeho, dnes se rovněž vžilo jako pomůcka pro přemostění dvou odlišných témat na základě ne zcela zřejmého vzájemného vztahu. Původně prý však obrat vznikl podle obrázku osla, namalovaného v středověké eukleidovské učebnici geometrie v oddílu, který žákům činil potíže.

A vrátíme se zpět k pánovi, který si nyní jen sám pro sebe mumlá, že to je dneska mládež – Sodoma, Gomora (velebnosti, chce se mi dopsat známý výrok drbny Kelišové z filmové trilogie Slunce, seno). Toto pohoršení nad nemravným a zpustlým životem, ale také nad velkou hmotnou zkázou, vychází z pojmenování dvou biblickým měst. Kvetoucí města na území dnešní Palestiny však blahobyt přivedl k rozmařilosti a prostopášnostem, na což záhy doplatila, a Bůh je pro jejich hřích zničil. Chrlil na ně síru a oheň, spálil všechno živé, byla to naprostá zkáza, tak jako je “Sodoma a Gomora” i dnes.

Závěrem by muž možná spolu s námi pokýval hlavou nad zpustlým konáním vandalů a chuligánů, kteří by si měli dát bacha, protože jejich jednání je Sodoma a Gomora, aby po nich nezůstala jen potopa. Okřídlené rčení: “Po nás potopa” používáme k označení lehkomyslného a nezodpovědného života, které nehledí na budoucnost. Původ výroku bývá připisován kurtizáně Ludvíka XV., slavné Madame de Pompadour (vlastním jménem Jeanne-Antonietta Poissonová). Výrok údajně lehkovážně pronesla po prohrané bitvě u Rossbachu roku 1759. Jiná verze praví, že těmito slovy již v té době vyslovila předtuchu špatného konce. Celá vláda Ludvíka XV. se totiž odehrávala v časech neklidu a vření v celé Francii. Král byl navíc líný, lehkomyslný a poživačný, a nebylo divu, když jednou řekl: “Dokud já budu žít, nestane se nic a můj nástupce ať si nějak pomůže.” A stalo se, za jeho nástupce, Ludvíka XVI. vypukla Velká francouzská revoluce – král skončil na popravišti. Výrok Po nás potopa se následně šířil dál a dál. A dochoval se až do dnešních dnů.

Redakce