Bude to v pořádku, uvidíte


Nevěřila bych, že onu – v televizních seriálech z lékařského prostředí – často omílanou větu: “Bude v pořádku, uvidíte,” jednou uslyším naživo, a také budu mít pocit na omdlení a oči zarudlé od pláče. Na ten den nikdy nezapomenu. Bylo krásně, léto se začalo hlásit o slovo, a zanedlouho jsme s manželem měli oslavit roční výročí svatby. Stále jsme spolu ještě často a rádi vyráželi na výlety a na různé pěkné akce. I tehdy jsme si to rázovali po lesní stezce na malou skalku, odkud jsme čekali krásný rozhled po krajině. Výstup to nebyl příliš prudký, přesto skála, na které jsme stanuli, se v jednom místě prudce svažovala do údolíčka, jímž si v dávných dobách svou cestu podemlel potůček nebo snad i ledovec, jak mi muž vysvětloval.


Byl to nadšený biolog a v přírodě se vždy cítil nejlépe, po horách šplhal jako kamzík a rád pro mě trhal všelijaké roztodivné květinky, o nichž často věděl spoustu zajímavostí. Svým vyprávěním a galantností mě ostatně před lety také získal. Na první pohled to nebyl žádný klasický Adonis, ale když začal mluvit, přinutil řadu posluchačů k tomu, že mu doslova viseli na rtech. A to mi velmi imponovalo, a později, když už jsme spolu začali chodit, tak mi to i velmi lichotilo, protože mnoho kamarádek mi Sváťu tak trošku závidělo.

Tehdy na kraji skály zahlédl několik netřesků a začal mi vyprávět o jejich nesmírné odolnosti a o tom, že se dříve hojně a záměrně vysazovaly na střechy domů nebo venkovních sklepů, protože lidé věřili, že dokážou ochránit dům před hromem, bleskem a ohněm, odtud také jeho výstižné pojmenování. Vzpomínal, že doma ho mívali na skalce, tak se rozhodl, že si pár malých vezmeme s sebou a dáme na tu naši, kterou jsme v té době budovali. Ten nápad se mu stal osudným. Skála se zdála být pevná a celistvá, ale to bylo zdání klamné. Pamatuji si jen, že v jednu chvíli stál Sváťa na jejím okraji a v druhém již spolu s uvolněným kamenem padal kamsi dolů.

Nejdřív jsem stála jako opařená, až potom mi z úst vylétl výkřik: “Sváťo!” Všechno další do dneška vidím jako ve zpomaleném filmu, přes okraj skály jsem ho viděla ležet nepřirozeně zkrouceného na jednom břehu potůčku. Z hlavy mu tekla krev. Jako ve snách jsem seběhla dolů, byl při vědomí, snažil se dokonce usmát, ale tváří mu škubala bolest a občas hlasitě zasténal. Dirigoval mě ještě, abych zavolala pomoc. A pak upadl do mdlob. O první pomoci jsem měla jen chatrné znalosti, do příjezdu sanitky jsem mu aspoň neustále kontrolovala oči, tep a ústa, zda nemá zapadlý jazyk, opatrně jsem ho pootočila na bok, ale raději jsem s ním moc nehýbala, abych mu snad ještě víc neublížila. Krvácel na více místech, ale nejvíc mě děsilo krvácení z hlavy, s nímž jsem si moc nevěděla rady. Obětovala jsem kus košile na improvizovaný obvaz. Sanitka naštěstí dorazila během několika minut, ošetřila ho a odvezla nás do nejbližší nemocnice.

Manžela hned odvezli na sál a já zůstala stát na nemocniční chodbě. Sestra mi přinesla něco na uklidnění a doporučila mi, abych si sedla, že to nějaký čas potrvá. A kdyby mi bylo nevolno, ať jí hned dám vědět. Šla po své práci. Osaměla jsem. Po čase se ke mně přiblížil nějaký pacient na vozíčku, měl zavázanou hlavu. Usmál se na mě a řekl chlácholivě ona známá slova: “To operují vašeho manžela? Bude v pořádku, uvidíte. Dneska má službu nejlepší doktor, jakého tu znám. I mně pomohl.” Jeho slova spustila příval slz. “Nebojte se, na tom vozíčku jsem jenom dočasně, chodím na rehabilitace a budu zase chodit.” Trochu mě těmi slovy uklidnil. Ještě jednou se usmál, a pak se vzdálil.

Minuty se neskutečně vlekly. Pak se tichou chodbou rozlehlo cvaknutí dveří, nečekaný zvuk, při kterém jsem sebou málem trhla. Dívala jsem se do zamyšlené tváře mladého doktora. Ten výraz mi nevěstil nic dobrého. “Vašeho manžela jsme operovali, ale ještě vám neřeknu, jak dalece jsme byli úspěšní. V tuto chvíli nevylučuji ani operaci další. Pokud to bude nutné, přizvu kolegu, který je na podobné případy specialista. Další hodiny ukážou, zda váš manžel utrpěl nějaké následky, nebo zda měl štěstí. Budu vám přát to druhé.” Usmál se a doporučil mi, abych si šla domů odpočinout a přišla až další den. Kdyby se něco dělo, dali by mi hned vědět.

Snažila jsem se usnout, ale čekala mě bezesná noc. Hned ráno jsem se vypravila do nemocnice. Doktor byl někde pryč, takže jsem zase musela čekat na chodbě. Po chvíli se odkudsi vynořil můj starý známý – stejně nepozorovaně, jako prve. Usmíval se. Také jsem se pokusila usmát, a snad jsem měla i radost, že ho vidím. Jako bychom se potkávali už poněkolikáté. “Nebojte se, pan doktor tu bude za chvíli. Chodí až tak na devátou. Mívá hodně práce,” vysvětloval mi. “A jak se daří vám?” snažila jsem se být zdvořilá. “Děkuji, když vás vidím, tak mi ani nemůže být jinak než dobře,” zalichotil mi. Pokýval hlavou a nechal mě mým myšlenkám.

Skoro přesně v devět, jak prorokoval, se objevil doktor. Tentokrát se tvářil o dost veseleji. “Váš manžel měl štěstí, asi měl strážného anděla,” a řekl mi, že manžel si sice poleží, udělají mu preventivně ještě jiná vyšetření, ale předpokládá, že zůstane bez následků. V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce. Pustili mě za manželem na jednotku intenzivní péče, ještě spal, ale ve tváři měl klidný výraz. Následující dny a týdny byly sice náročné, ale doktor i ten pacient měli pravdu: bylo to nakonec všechno v pořádku.

Pána na vozíčku jsem tam od té doby nepotkala a ve víru starostí na něho i pozapomněla. Když však největší nápor opadl, manžel byl již nějaký čas z nemocnice doma a znovu se chystal vrátit do práce, vyprávěla jsem mu o něm, a rozhodli jsme se, že ho navštívíme a poděkujeme mu za to, jak mě v těžké chvíli podržel. Nevěděla jsem, jak se jmenoval, a trochu se bála, že se na mě budou dívat v nemocnici jako na blázna. Nedívali, sestra hned věděla, o kom je řeč. Bohužel však pro nás měla smutnou zprávu, ten pán kvůli nečekaným komplikacím zemřel. Uprosila jsem ji o kontakt na jeho rodinu. Poznali jsme tak tehdy smutné, ale moc báječné lidi, kteří měli stejně krásnou duši jako on. Dodnes se s nimi přátelíme. A našemu andělovi strážnému, jak jej pořád v duchu nazýváme, jsme na hrob dali – netřesky, které se tam krásně rozrostly.

Ilona (38)

-red-