Otazníky kolem dudlíku


Pokud dostaneme za úkol namalovat stylizovanou podobu miminka, velmi často jej vyobrazíme po krk zabalené v ozdobné zavinovačce a do pusy mu dáme dudlík. Také karnevalové masky, které mají zpodobovat miminka a herci v zábavných etudách, kteří přestavují malé dítě, používají dudlík jako rekvizitu. Dnes se však odborníci o jeho využívání přou. Každý z nás má naštěstí možnost postavit se na jednu stranu a zvolit si, co mu více vyhovuje. Zda tedy dudlík ano či ne.


Nejprve se ohlédneme krátce za historií dudlíku nebo také dětského šidítka, které nahrazuje maminčinu bradavku, jejíž cumlání působí na dítě uklidňujícím dojmem. Je zajímavé, že za předchůdce dudlíku by se dalo považovat chrastítko, které bylo známo a využíváno už za pradávných časů. Zvuky vydávající pomůcky, které poutaly pozornost dětí, naši předkové vyráběli ze zubů, dřívek, mušlí či lastur. V antickém Římě pak dětem vkládali do úst svázané dřevěné korálky, které je měly chránit před nemocí. Podobné náhrdelníky byly používány ještě několik století. Když dáme dítěti chrastítko, často si je otočí a cumlá jeho rukojeť. Tak tomu bylo vždy, lidé si toho povšimli, a proto byla držátka některých dochovaných chrastítek vyráběna z hladkých kamenů či kostí, které se k okusování hodily, a navíc to byly chladivé materiály, jež posloužily ke zklidnění dásní při růstu prvních zoubků.

Babičky nebo prababičky ještě možná pamatují, nebo jako malé samy zažily (zvlášť pokud pocházely z méně majetné rodiny), že se dětem vkládal do pusinky tzv. cumel, kouskem látky obtočený cukr. Historickou alternativou cumlu byl také například klacík s malou dýní na konci. Jiný kraj, jiný mrav, a tak místo cukru mohl být do látky zabalen kousek špeku, sladký chléb či byl hadřík napouštěn v brandy. Historie dudlíků dnešních dní se začala s průmyslovým využitím gumovníku v polovině 19. století, kdy světlo světa spatřila gumová šidítka a dudlíky pro kojenecké láhve. Základní tvar již byl tehdy dán a dnes se pouze vylepšuje materiál a tvar dudlíku, aby lépe odpovídal ústní dutině a nekomplikoval správný vývoj zubů.

Častému využívání dudlíku se klade za vinu deformace čelistí, větší kazivost zoubků i vada výslovnosti. Výrobci se dnes proto snaží, aby dudlíky splňovaly přísné normy nejen z hlediska vhodného, netoxického materiálu, ale také z hlediska tvaru, který respektuje změny ústní dutiny, spojené s růstem zoubků a tvarováním patra. Negativem je rovněž fakt, že cumlání dudlíku, které navozuje libé pocity, se může změnit z návyku ve zlozvyk. Dvouleté dítě by proto již používat jakákoli šidítka rozhodně nemělo. Jako alternativu pro uklidnění dítěte odborníci doporučují vkládání maminčina prstu do úst, což jejich oponenti považují za nehygienické.

Dudlík by měl být pomocníkem v případě špatného usínání dítěte, pomáhá rovněž jako chladivý prvek při růstu prvních zoubků. Vhodné jsou anatomicky tvarované, silikonové druhy, které nepoškozuje opakované vyvařování. Pokud se pro využití dudlíku rozhodnete, pak na něm rozhodně není dobré šetřit. Kupte najednou více kusů, však jistě dobře víte, jak snadno se dudlík ztratí, a pokud si dítě nějaký dudlík oblíbí, jiný by nemuselo chtít. Při znečistění dudlíku ho omyjte pod horkou vodou a nechte oschnout. Pravidelně jej pak dezinfikujte vyvařením.

Dudlíky rozhodně není dobré dítěti vnucovat. Optimální je ho využívat do jednoho roku dítěte, pak jej postupně odnaučovat (skrývat z dohledu, zabavit a uklidnit starší dítě zkoušejte i jiným způsobem). Na odvykání je však třeba velké trpělivosti a péče ze strany obou rodičů. Každé dítě potřebuje jiný čas a trochu jiné metody. Pokud se vám nedaří, rozhodně se bez váhání zajděte poradit s odborníkem. Všechny volby ohledně života vašeho dítěte jsou zcela na vás, zda používat dudlík či nikoli, je jednou z nich.

Redakce