Srdce na letáčku

srdce1_m
I tentokrát, když mi koncem září začal zimní semestr, jsem se rozhlížela po nějaké časově nepříliš náročné brigádě, abych si vydělala pár korun, ale stíhala také toho roku poměrně nabitý studijní program. Jedna známá mi doporučila firmu, která si najímala brigádníky na rozdávání letáčků u stanic metra, což jsem se po chvíli váhání rozhodla zkusit.


Mé stanoviště bylo poblíž školy, takže jsem si často domlouvala hodiny mezi přednáškami, kdy jsem šikovně využila čas. A třebaže nebylo vždy příjemné čelit nazlobeným pohledům a komentářům některých lidí, obrnila jsem se a brzy to téměř nevnímala. Vydělané peníze se mi hodily.

Práce to byla monotónní, snažila jsem se vždy letáků poctivě a co nejdříve zbavit, a vůči komentářům lidí jsem se tvářila netečně. Až jednou mě zarazil příjemný mužský hlas, který mi říkal: „Dejte mi těch letáků víc, já je pak cestou rozdám, ať to máte dřív.“ Podívala jsem se do tváře sympatického kluka zhruba v mých letech. „Nemůžu vám jich dát moc, chodí nás sem kontrolovat, mohla bych mít průšvih,“ bránila jsem se jeho ochotě, i když mi byla příjemná.

Občas si sice někdo vyžádal víc letáků, ale v tomhle hlase jsem vytušila snad ještě něco jiného. Chápavě se usmál a pokýval hlavou: „Až budu mít víc času, tak vám je pomůžu rozdat tady. Dnes musím běžet, doufám, že vás tu ještě uvidím.“ Než jsem stačila zareagovat, byl pryč.

Nechodila jsem sem ve stejných časech, takže jsem pochybovala, že bychom se ještě potkali, navíc brigáda měla brzy již skončit. Pustila jsem to z hlavy, ale když se na mě zase někdo zlostně osopil, přivolala jsem si vzpomínku na jeho milé jednání a hned mi bylo líp.

Čekaly mě již jen poslední tři dny, když se můj neznámý jednoho dne zase objevil. „Konečně vás tu vidím. Už jsem myslel, že vás opravdu nepotkám.“ Vysvětlila jsem mu, že sem chodím v různých hodinách mezi přednáškami. „Aha, proto tedy,“ kývl hlavou a hned se sháněl po zbytku letáků. Ve dvou jsme je rozdali za chvíli. „Možná je to trošku drzost,“ řekl, když jsme skončili, „ale když jsem vám ušetřil chvíli času, co kdybychom zašli na kafe? Já jsem Martin, mimochodem,“ podával mi ruku a já ji se smíchem přijala.

A přijala jsem i jeho pozvání, protože se mi Martin líbil. Ukázalo se, že si rozumíme, a tak brzy nezůstalo jen u jedné schůzky. Po roce mi k výročí našeho seznámení dal krásně vyvedený leták se srdcem a vyznáním lásky.

Linda (23)

-red-