Odkdy se používá deštník?

destnik_m
Při pohledu na zataženou oblohu nebo sledování předpovědi počasí nám často bezděky uklouzne: “Bude pršet, musím si vzít deštník.” Někdo nosí malý skládací deštník v kabelce pro všechny případy, jiný po něm sáhne, až když už je za pět minut dvanáct. Deštník může sloužit i jako vycházková hůl. Anebo jako slunečník. Je to dnes již samozřejmá součást života, tedy zejména ve městech. Kde se však deštník vzal?


Dost možná mohli naši pravěcí předkové, pokud vůbec u nich taková potřeba vznikla, nad hlavou nosit velké listy či košaté větvičky, snad se dokonce první deštník mohl podobat zvířecí kůži přetažené přes klacek. Kdo ví? První doložené deštníky, které však vzhledem k místům, kde vznikly, chránily spíše proti slunci, tudíž šlo o slunečníky, nalezneme asi před 4 000 lety téměř současně u starověkých obyvatel v Egyptě, Mezopotámii, Řecku a Číně. Kdo přišel s tímto nápadem dříve, toho už se stěží dnes dopátráme.

Typické vyobrazení deštníku, respektive slunečníku však nalézáme především na mnoha čínských malbách, kdy se z nich stal i jakýsi, moderně řečeno, módní doplněk. Použití “deštníku” bylo v Číně často spojeno s vysokou pozicí a čínský znak pro něj se jako piktograf podobá deštníku soudobému. Skládací podoba tohoto pomocníka byla rovněž více než pravděpodobně objevem Číňanů, podle všeho vznikla někdy před 1 700 lety.

Nové vlny obliby a dalšího zdokonalování se deštník, nyní již skutečně sloužící jako ochrana proti nečasu, dočkal na začátku 16. století, zvláště pak v deštivém počasí na evropském severu. Jako doplněk jej nosily nejdříve prakticky pouze ženy. O popularizaci deštníku mezi muži se zasloužil až perský cestovatel a spisovatel Jonas Hanway (1712–1786). Nosil a používal jej plných 30 let svého života a načas se na jeho počest vžil mezi muži pro tuto pomůcku proti dešti název “hanway”.

James Smith and Sons byl název prvního obchodu specializovaného na deštníky, který byl otevřen v Londýně v roce 1830. První evropské deštníky byly vyrobeny ze dřeva, měly vyřezávané rukojeti z tvrdého dřeva a potaženy byly napuštěným plátnem. Ocelovou konstrukci deštníků vynalezl v roce 1852 Samuel Fox, který se údajně nechal inspirovat krinolínou (vyztužená spodnička) a dámským korzetem.

Deštník se časem dokonce stal určitým symbolem anglického džentlmena a jistě si jej pamatujeme rovněž jako velmi oblíbenou rekvizitu v mnoha němých filmových groteskách, například s Charlie Chaplinem. Stojan na deštníky si pak v roce 1885 nechal patentovat afroamerický vynálezce William C. Carter. Skládací systém, bez něhož by nebylo myslitelné, aby se mnohým z nás vešel do kabelky, byl patentován až o více než století později.

Bez soudobého deštníku, tvořeného stahovatelnou plochou, pokrytou nepromokavým materiálem z impregnované látky, či plastovou fólií, která je umístěna na několika kovových tyčích, si stěží dokážeme představit existenci. Ženy na ulici potkáváme s nesčetnými pestrobarevnými variacemi tohoto doplňku, jenž mnohdy ladí s oblečením, muži sahají po účelových, tmavých barvách, nejraději po klasické černé. Někdo zase z pohodlnosti, jiný i ze zásady deštník nenosí.

Nyní jsme tedy společně trochu zabrouzdali do historie tohoto našeho pomocníka všedních dní a až začne pršet a roztáhneme jej nad hlavou, možná pod celtou uvidíme odraz sluníčka, který stál kdesi na počátku jeho historie.

Zdroj: Wikipedia

Redakce