Tak takový jsi!


Stačil jediný okamžik a můj život nabral úplně jiný směr. Byla jsem šťastná budoucí nevěsta, připravovala svou první svatbu, sice menší, ale přesto co nejvíce podle dávných představ. Moje romantická dušička, která si v dětství tento den malovala v pohádkových barvách, jakoby se náhle znovu probudila. Byla jsem nervózní, ale hlavně jsem se moc těšila. Adam byl mužem mých snů. A i když přípravám moc pozornosti nevěnoval a omlouval se tím, že na to nemá ten správný cit jako žena, tedy já, vznášela jsem se na růžovém obláčku a netušila, že zem může být docela blízko.


Pošta začala nosit první blahopřání, občas i balíčky se svatebními dary od těch, kdo se omluvili, že se na obřad nedostanou. Svatba měla být za tři dny. Všechno bylo již rozplánované téměř do posledního detailu. Civilní obřad se měl konat na zámku v Průhonicích v čase, kdy je tamní přilehlý park nádherně rozkvetlý. Termín bylo nutné domluvit už hodně dopředu. Když tenkrát zazvonil zvonek, myslela jsem si, že pošta asi nese nějakou další zásilku. Vyšla jsem před dům, ale kupodivu to pošťačka nebyla. Stála tam nějaká žena, sotva o něco starší než já a na první pohled působila velmi rozrušeně. Opodál postávala ještě jedna žena, které jsem si hned nevšimla, zaujatě pohupovala kočárkem a občas pohledem střelila směrem k nám.

“Vy jste Erika S…?” oslovila mě celým jménem. Zarazilo mě, odkud mě zná, ale kývla jsem, že ano. “Nevím, asi vám moje jméno nic neřekne, ale jsem Dana K…,” také se představila celým příjmením, ale povědomé mi její jméno nebylo. “Co potřebujete?” ptala jsem se povzbudivým tónem, protože z jejího chování vyzařovala podivná tíseň a možná i váhavost. “Radko, pojď sem,” pokynula ženě s kočárkem.

“Tohle je Alešek,” kývla směrem k dítěti v kočárku. Podívala jsem se na růžolícího chlapečka v peřinkách a následně pohled nechápavě stočila zpět k ní. Když se naše oči setkaly, uhnula pohledem a směrem k peřince zamumlala: “Dala jsem mu jméno, které začíná stejně jako jméno jeho otce. Milovala jsem ho a on mě opustil…” Hlas se jí při těch slovech dost chvěl, dívala se zarytě do kočárku a její kamarádka také ztuhle stála opodál a držela rukojeť kočárku. Pamatuji si to jako ve zpomaleném filmu, těch pár vteřin než mi to došlo… “A – Adam… A – Aleš…,” zamumlala jsem spíše sama pro sebe.

“Vím, že máte před svatbou, ale já vás prostě musela přijít varovat, abyste nedopadla jako já. Navíc se poslední dobou u mě Adam začal víc stavovat. Hraje to na obě strany, věřte mi. Já už jsem si zvykla, a navíc možná, kdyby se chtěl vrátit… k synovi, tak…” Měla jsem černo před očima, takže Adam má dítě. Tak zřejmě proto ho svatba až tolik nezajímala. Jako kdyby mi spadly slupky z očí. Ještě ten den jsem se s Adamem rozešla. Ani se moc nebránil. Bylo to jak ve zlém snu, všechno zrušit na poslední chvíli, vrátit došlé dárky, ale noční můra měla přichystánu ještě jednu tečku za tímto tak náhle skončeným vztahem.

Když jsem překonala první šok, bolest, vztek i slzy a marně čekala od Adama cosi jako vysvětlení, zvolna jsem se vracela do “normálního” života smířená s tím, že to byl všechno jeden velký omyl. V té době mi přišla pozvánka na třídní sraz. Obvykle jsem podobné akce míjela a ani teď se mi nijak zvlášť jít nechtělo. Mám jim snad líčit své nedávné velké zklamání? Pokud se jim to doneslo, tak to bude téma večera, a o to zrovna nemám zájem… Ale kamarádka mě umluvila – prý každý má ve svém životě nějaké lepší a horší chvíle, aspoň poznám, že nejsem sama. Nakonec – potřebovala jsem mezi lidi, tak jsem šla. Dokonce jsem byla schopná svůj příběh i stručně odvyprávět. Kupodivu jsem se setkala s pochopením, nikdo se v tom moc nešťoural, slyšela jsem i jiné pohnuté osudy bývalých spolužáků, a tak se mi na chvíli ulevilo. Bohužel jen na chvíli. Když začali odcházet první spolužáci, přitočila se ke mně Marie, se kterou jsem se nikdy moc nebavila, a cosi začala šveholit. Nebránila jsem se její společnosti. Tenhle večer byl jiný. Viděla jsem, že si někdy po letech lépe porozuměli ti, kdo by dřív společnou řeč jen těžko hledali.

“Myslím, že znám Danu K…,” řekla Marie náhle. Podívala jsem se na ni s otazníkem v očích, proč mi to říká. “Ale to dítě určitě nemá s Adamem, jsem si téměř jistá. Je to totiž moje vdaná sestra,” kývla hlavou a já jsem polkla naprázdno. Tohle vše potřebovalo nějaké vysvětlení a Marie mi slíbila, že mi s tím pomůže. Ukázalo se, že Adam pouze přemluvil Danu, aby mu pomohla vyvlíknout se ze svatby. Moc se tehdy s kamarády pobavili, jak jsem naivní. Měla jsem dojem, že se mi to jen zdá. Naštěstí jsem měla už dostatečný odstup, a tohle bylo poslední – i když velké – bodnutí u srdce, které jsem zažila. Všechny památky na Adama letěly z domu. Nesnížila jsem se k tomu, abych si to s ním běžela vyříkat. O to se nakonec postarala Marie, která si podala jak svou sestru, tak i mého někdejšího snoubence. Dnes už je to naštěstí za mnou. Adam se kamsi odstěhoval. A já na tom třídním srazu našla nejen “novou” kamarádku, ale díky ní se seznámila i s fajn klukem. Sice ho stále ještě tak trochu oťukávám, Pavel však má naštěstí pro mé trauma z minulosti spoustu pochopení a zdá se mi, že tentokrát se již nespálím.

Erika (24)

-red-