Téměř nekončící seriálové příběhy


Jako malá holka jsem byla kdysi nadšená z fantastického filmu, který vystavěl zápletku příběhu na skutečnosti, že lidská fantazie nemá hranic. Věřím, že si také vzpomenete na film Nekonečný příběh, který čas od času běží v televizi. Lidská fantazie neznala skutečně hranic, a snad proto vznikla další dvě pokračování tohoto filmu, která se však již podle mého soudu vůbec nevydařila. Tento přístup totiž většinou trefně vystihuje označení “nastavovaná kaše.”



Je pravdou, že některým filmům jejich několik pokračování neublížilo, namátkou mě napadá série o Indianu Jonesovi, poměrně dobře odvedené pokračování animované Doby ledové, na jejíž třetí díl hledí mnozí s napjatým očekáváním, či rozdílně koncipované a různými představiteli obsazované “bondovky”, kde se hodnotí spíše kvalita jednotlivých dílů a vybraných hlavních představitelů známého agenta 007 než skutečnost, že jde o jakousi filmovou sérii.

V případě kasovních trháků jde jejich tvůrcům samozřejmě především o snahu vydělat co nejvíce peněz, a pokud zaměříme pozornost na tvorbu “nekonečných” televizních seriálů, tak zde v centru zájmu stojí co největší sledovanost (tím pádem také prodaná reklama, takže opět se dostáváme k hledisku finančnímu). Dokud sledovanost roste, točí se další díly, když začne klesat, seriál bývá nedlouho poté ukončen, a někdy je podobný konec i dosti “násilný”. U nás zatím tento trend ještě není tak silný jako v Americe, kde sledovanost dokáže potopit i poměrně nadějné seriálové projekty. V našich vodách se nedávno mluvilo například o předčasném ukončení seriálu Ošklivka Katka na TV PRIMA, televize toto tvrzení však později odmítla.

Přiznám se – ač někteří z vás možná se mnou nebudou souhlasit, že nekonečné seriály či dotáčené nové díly osvědčených seriálů ve velké oblibě nemám. Našlo by se opět několik výjimek, okamžitě mě napadnou třeba dobře profesně zvládnuté Četnické humoresky, ale je jich pohříchu málo. Vzpomínám si na dobu, kdy seriál, který měl více než deset dílů, byl považována za dlouhý. Až když k nám na začátku devadesátých let mezi prvními vtrhnul seriál Dallas, znamenalo to poměrně velký předěl na poli vnímání délky seriálů.

Dnes mnozí sledují seriál Ulice, který je od počátku koncipovaný jako “nekonečný” (rozumějme, neskončí, dokud si najde dostačující počet diváků), čímž připomíná americké seriály jako jsou Mladí a neklidní či Báječní a bohatí, které existují už celou řádku let, takže i podobný typ seriálu si svého diváka pokaždé najde. Co je jejich kouzlem, to nedokážu úplně posoudit, snad je to určité soužití se známými tvářemi, které patří k odpolední či podvečerní kulise odpočinku po dlouhém pracovním dni. Dlužno dodat, že ve větší míře podobné seriály sledují spíše ženy, snad proto, že muži jsou více než na průběh orientováni na cíl, a nekonečný seriál jakéhosi “cíle” ze své podstaty vlastně ani dosáhnout nemůže.

Ještě se na závěr zastavím u seriálu “kultovního”, kterým bezesporu je Dietlova Nemocnice na kraji města – na svou dobu poměrně dlouhý a skutečně velmi sledovaný a oblíbený seriál. Po dvou desetiletích se zrodilo jeho první pokračování – Nemocnice na kraji města po dvaceti letech. Byl to velký risk, ba možná spíše i troufalost, a ukázalo se, že ač sledovanost nebyla jistě vzhledem k populárnosti námětu nikterak nízká, na tvůrce se snesla značná vlna kritiky. Po nějakém čase jsme se dočkali pokračování dalšího – Nemocnice na kraji města – nové osudy, které bylo odvysíláno v druhé polovině loňského roku. Podle ohlasů se toto pokračování vydařilo tentokrát podstatně lépe. Snad tedy občas není nějaké to pokračování na škodu, ale sama bych s ním rozhodně šetřila jako se šafránem.

Redakce