Červená knihovna je prostě relax anebo ne?

červená knihovna
Od dětství jsem ráda četla, to mohu zodpovědně říci. Počítače ještě byly ne moc zajímavou černou obrazovkou s podivnými písmenky a čísly, hry se spouštěly z magnetofonového pásku, takže to pro mě bylo jako malá alchymie, v televizi běžely dva programy bez velkého výběru. A snad proto, že nebylo tolik lákadel, jsem hodně četla. A ten zvyk mi zůstal i do dalších let. Dnes už je to pohříchu mnohem horší. A pokud čtu něco, co nesouvisí přímo s prací, tak obvykle sáhnu po nějaké oddechovce. A mezi ty řadím i červenou knihovnu.


Někdo se k její četbě přiznává s uzarděním, protože se červená knihovna bere jako něco podřadného, pro někoho třeba i škoda papíru, přesto se stále hojně čte, třebaže jiná četba tak trochu zaostává. A číst se bude. Je to jednoduše takové pokračování pohádek, jen tyhle jsou již pro dospělé, tedy přesněji řečeno pro dospělé ženy. Muži v ní své vyžití obvykle nenajdou. Rozebírání vztahů a pocitů, šťastně až navěky, snad leda pokud je v tom nádech komična, tak to ještě občas nějaký muž snese, ale jinak je jim tato tématika zcela cizí. Nic proti tomu, pokud nám naši četbu příliš nekritizují. Dost možná bychom také mohly trošku povytáhnout obočí nad jejich Conany, Tarzany, kapitány Kidy, Predátory a jinými “akčními”, hororovými či fantaskními hrdiny.

Označení červená knihovna je dnes zaběhnuté natolik, že často ani neuvažujeme, kde se tento název vzal? A jak dlouho vlastně existuje? Vznikl někdy na přelomu 20. a 30. let 20. století, kdy společnost Rodina vydávala pod názvem Červená knihovna konkrétní edici románů pro ženy. Jistě nás již nepřekvapí, že název edice byl odvozen od plátna červené barvy, do něhož byly knihy vázány. Na deskách měly knihy vytlačeno písmeno R, emblém vydavatelství Rodina. Svou symboliku samozřejmě sehrála červená barva, jakožto všeobecně známá barva srdce, a tedy i lásky. A jak čas běžel, z velkého písmena Č se stalo č malé a název někdejší edice přešel v obecné označení pro určitý typ četby.

Červená knihovna si nese nálepku literatury, která je z uměleckého hlediska podřadná. Příběh má vždy jasně danou strukturu, která neoplývá příliš napínavým dějem, odehrává se v prostředí každodenního životního rytmu, pozornost je soustředěna na ústřední zamilovaný pár. Důraz je kladen nikoli na vnější akce, ale na vnitřní prožitek. Někdy se spojuje se žánrem tzv. románu pro ženy, ale to není asi úplně přesné, protože červená knihovna může mít rysy románu, stejně jako povídek či jiných literárních žánrů. Jistě máte v čerstvé paměti v nedávné době zfilmovaný Vieweghův Román pro ženy, který se snaží dodržet klišé červené knihovny tak okatě, že se tím od ní tak trochu distancuje.

Máte-li rádi červenou knihovnu – dobře, nemáte-li, také dobře. Naštěstí je na svobodné volbě každého z nás, po jaké knize sáhne. Ať již jde s většinovým proudem, nebo si s požitkem vychutnává jedinečnost. V dnešní době je občas skoro zázrak, když si lidé udělají čas a sáhnou po knize. Čtení tříbí naše vyjadřování a podněcuje fantazii, proto občas nechávejme zhasnuta všechna zářivá lákadla, kromě lampičky na nočním stolku, a ponořme se do čtení. Červeného, modrého i duhového.

Zdroj: Wikipedie

Redakce