Maskou zahalujeme své pravé já


Život kdosi přirovnal k velkému jevišti, na němž každý hraje určitou svou roli. Postavení v okolním světě však není vždy zcela jednoduché, a proto si jako herci v dřívějších hrách občas nasazujeme masku. Někdy vědomě a jindy si to ani řádně neuvědomujeme. Ukázkovou maskou je americké “keep smiling”, vždy s úsměvem. Něčím podobným jsou i očíslované herecké úsměvy žen, kterými s nadsázkou i zcela vážně ukazují například míru své libovůle a přízně. To je však extrém, hra na pravdu, některé masky však zdaleka nejsou tak průzračné a jiné jsou dokonce prakticky neprůhledné.


Alfred de Musset kdysi řekl: “Maska člověka může být tak krásná, až mám strach z jeho obličeje.” Strhnutí masky a odhalení “tváře” ve vší nahotě však někdy může pro člověka být až zhoubné. Bez masky lze občas jen obtížně obstát v lidské společnosti. Zřídkakdy například člověk může opravdu svobodně a bez následků naplno sdělit, co si myslí o svých nadřízených. Obvykle v tom okamžiku stojíme před dvojí volbou, buď se okolnímu světu přizpůsobíme – a nasadíme společensky přípustnou masku, nebo se snažíme okolní svět přizpůsobit naopak sobě. A to může dopadnout jakkoli.

Masky nám způsobují potíže při poznávání a hodnocení druhého člověka. Vzpomínám si však, že v jedné sci-fi knížce uměli lidé číst myšlenky druhých. I tam ale existovala jistá regulace, mohli je číst pouze tehdy, když si to ten druhý přál. Pokud bychom si představili, že by každý mohl číst druhým myšlenky, asi by tento svět vypadal úplně jinak, tedy pokud by vůbec lidská společnost byla za takových okolností existenceschopná. Nebylo by snadné lhát, protože lež by nebylo možné skrýt, ale když si uvědomíme rozsah následků vzhledem k tomu, co nám občas koluje hlavou – jediným místem, kde sami sobě nic nepředstíráme, přiznejme si, že by se jen horkotěžko udržovaly mezilidské vztahy. Někdy lidé zkrátka raději žijí – často i dobrovolně – ve lži, než aby chtěli znát pravdu ve vší syrovosti.

Když se někoho přímo dotážete, zda nosí masku, více než pravděpodobně vám řekne, že nikoli. Takového, jakého mě vidíš, takový jsem, říkáváme. Což – jak jsme si naznačili výše – pravda zároveň je i není. Obecně platí, že existuje určité pravidlo: čím více potřebuje někdo něco skrýt (ať již jde o skutečné nebo jen domnělé nedostatky), tím méně to bude ochoten přiznat.

Někteří lidé se časem natolik identifikují se svou maskou, že žijí v přesvědčení, že jsou tím, za koho je maska vydává. Často si ani neuvědomují, že jejich masku okolí už dávno prohlédlo. A tak se v očích druhých mohli učinit i nedůvěryhodnými nebo se dokonce kvůli ní stali terčem posměchu.

Není tedy snad již sporu o tom, že každý z nás nosí masku, i když ne každý si je toho vědom. Chrání nás již o dětství, kdy se zformovala, maskuje naši vnitřní podstatu proto, aby naše nejhlubší já zůstalo takové, jaké je.

Redakce