Výročí týdne: František Nepil – nedožité osmdesátiny


Jeho hlas měl nezaměnitelnou barvu a příjemně pomalé tempo. Slýchala jsem ho tak jako tisíce jiných posluchačů přát z rozhlasu v ranním vysílání jím proslavené „Dobré a ještě lepší jitro.“ Tohle přání se mi uložilo do paměti natolik, že si je dodnes v různých situacích opakovaně vybavím. I jeho hlas v tu chvíli stále slyším. Provázel mě ostatně od raného dětství, stačí si vzpomenout na jeho hlasový doprovod u několika animovaných večerníčků, například Domečku u tří koťátek, který byl poprvé uvedený v televizi 13. září 1983, s animacemi kreslířky Heleny Zmatlíkové (pamatujete si z knížek O letadélku Káněti nebo Dětí z Bullerbynu její krásné okaté postavičky?). Tento oblíbený český prozaik, autor fejetonů a humoristických povídek by se 10. února dožil osmdesátky (* 1929), jeho působivý hlas navždy utichl 8. září 1995.

Narodil se 10. února 1929 v Hýskově u Berouna v rodině zedníka. Jako dítě vyrůstal ve Sv. Janu pod Skalou a na samotě Výbrnice u Nižboru. Potom se rodina odstěhovala do Prahy, kde Nepil maturoval na obchodní akademii. Po maturitě se František Nepil stal propagačním referentem. Do našeho povědomí se v té době zapsal reklamními texty, k nimž patřil například slogan: „Sana – vlastní sestra másla.“ V roce 1969 nastoupil do redakce vysílání pro děti a mládež v Československém rozhlase. Od roku 1972 se František Nepil stal spisovatelem z povolání. Často pořádal besedy besedy se čtenáři, fandil fotbalové Spartě.

Herec Miroslav Horníček o něm kdysi řekl: „Kdybych měl říci, čím je František Nepil, řekl bych, že vypravěčem. A to je vzácné, protože vypravěčů ubývá. Kdyby v nějaké zemi ubývalo hlíny, mizeli by hrnčíři. A vypravěčů ubývá po celém světě proto, že mizí posluchači. Ono totiž vyprávět je těžké. Skoro tak těžké, jako naslouchat. František Nepil je rozený vypravěč, ne snad povoláním, ale posláním. Když se ozve jeho hlas, zabrání to člověku spěchat. A teprve potom pochopíme, že jsme vlastně nikam nespěchali a čas, kdy jsme se zastavili s Františkem Nepilem, byl časem dobrým a požehnaným.“

Jeho smysl pro humor, hezký vztah k dětem, fantazie a vynalézavost z kdysi tichého a přemýšlivého dítěte udělaly vtipného glosátora, fejetonistu, autora dětské literatury, dokonce i dramatika, autora řady scénářů a televizních pohádek. Popularitu mu vynesla mj. i kniha Jak se dělá chalupa, v níž s humorným nadhledem popisoval ve své době typickou problematiku chalupaření. Zaznamenával své zkušenosti z přestavby chalupy ve Stradonicích (nedaleko jeho rodného Hýskova), kde téměř celý rok pobýval se svou ženou Zdenou.

Svou poslední knížku, kterou pečlivě připravoval, pracovně ji nazval Moji skvělí předkové a věřil, že bude tou tou nejlepší, už nedopsal. Zůstalo bohužel jen u poznámek, z nichž je patrno, kolik času její přípravě věnoval. Vypátral kvůli ní osudy kdejakého předka ze své rodiny. Lidé ho vždy měli rádi pro jeho optimismus a lidskost, s níž po celý svůj život rozdával radost a smích. S úsměvem na něho vzpomínáme i dnes.

Zdroj: Wikipedie

-red-



Další zajímavé články:



10 Úno