Podivné setkání


Pohádali jsme se. Už poněkolikáté. Z dnešního pohledu to vidím již jako malichernost, tenkrát to pro mě ale bylo rozhodující. Celou noc jsem předstírala, že spím, ale nemohla jsem zamhouřit oka, můj plán byl náhle jasný. K muži, který ležel vedle mě a přes náš neurovnaný spor zhluboka oddechoval, jsem cítila narůstající zášť, ba odpor. Tak se mi to aspoň jevilo. Však počkej, rostl ve mně s každou odplouvající probdělou hodinou vzdor, zítra mě tu už nenajdeš.


Petr vstal časně ráno už za tmy, jako pokaždé, když měl ranní směnu. Já v té době ještě studovala a ten den jsem měla naštěstí volno. Tvářila jsem se, že spím. Když za ním zaklaply dveře, připravila jsem svůj cestovní kufr na kolečkách, v němž jsem si před rokem s velkou radostí přivezla své věci, které jsem nyní vztekle a ne moc úhledně skládala zpátky dovnitř. Větší část věcí jsem stále naštěstí dosud nezvládla přestěhovat od rodičů, takže na všechno podstatné mi kufr stačil, a to nedůležité jsem mu tam mínila zanechat. Když už si nedal tu práci, aby zachránil náš vztah, tak ať mu aspoň chvíli trvá, než se zbaví jeho pozůstatků. Jednala jsem jako smyslů zbavená.

Čerstvý ranní vzduch mě trochu probral, nohy mě moc neposlouchaly a do srdce se vkradly první pochybnosti. Vztek však byl stále silnější než rozumné myšlenky, a tak jsem prudce zamířila k autobusovému nádraží. Nebylo daleko, pár minut pěšky. Okolní městečko se teprve začínalo zvolna probouzet, bylo tmavé a sychravé jarní ráno. Nevěděla jsem, kdy jede nějaký vhodný spoj, který by mě odvezl zpátky k našim, ale matně jsem si vybavovala, že možná před osmou něco tím směrem jede.

U pokladen jsem zjistila, že jsem se nemýlila. Za deset osm mi jel ranní spoj. Měla jsem tedy ještě víc než hodinu čas. Ujistila jsem se, že mám klíč od bytu, kde jsem prožila většinu svého života, a nyní ho po čase viděla jako záchranný přístav. Uvědomila jsem si přitom, že mám u sebe stále ještě i klíče od Petra, ale nehodlala jsem to teď řešit, prostě mu někdy nějak ten klíč pak vrátím. S koupenou místenkou v kapse jsem zamířila k nedalekému kiosku, v němž se dalo sedět i uvnitř. Byl poloprázdný, ale po pár minutách se rychle zaplnil. Objednala jsem si kafe, probdělá noc o sobě dávala vědět. Za čtvrt hodiny již byly obsazeny všechny stolečky, a tak se po chvíli nade mnou sklonil postarší muž, mohlo mu být odhadem tak k padesátce. Také vlekl objemný kufr a vedle mého stolečku bylo nejvíce místa, tak prý zda si smí přisednout.

Souhlasila jsem, bylo mi to jedno. Hlavně, aby se nechtěl vybavovat. “Promiňte, ale…,” ozvalo se za chvíli. V duchu jsem protočila oči v sloup – už to začíná, má nevole však zřejmě byla patrná i na mé tváři, takže muž jen váhavě dodal: “Omlouvám se, ale tam na zemi vám asi vypadly klíče. Nebo nejsou vaše?”

Podívala jsem se směrem, kterým ukazoval, a zjistila, že měl pravdu. V duchu jsem se zastyděla. “Máte pravdu, moc děkuji za upozornění.” A jako by se tím okamžikem spustilo to, co jsem v sobě zadržovala, náhle jsem cítila, jak se mi po tváři kutálejí slzy. Nešlo to ovládnout. Neznámý muž mi vzápětí podával kapesník. “Tak koukám, že dnešní ráno je smutný minimálně pro dva lidi,” pokýval přitom hlavou. Když jsem vysušila zrádné slzy, neodolala jsem, abych se nezeptala: “A kdo je ten druhý? Vy?” kývla jsem hlavou směrem k jeho velkému kufru: “Stěhujete se snad někam?”

Jeho obličej zesmutněl: “Stěhuju, od rodiny…” A začal vyprávět svůj příběh. Podivná situace, v níž jsme se náhodou sešli z téměř totožných důvodů, způsobila, že jsem mu v příští chvíli svěřila své trápení i já. Jenže ve srovnání s jeho příběhem, v němž popsal mnoho zásadních okamžiků, které vždy spolu se ženou překonali, byl ten můj příběh jaksi banální. Končil tím, že vlastně až manželčinu odhalenou nevěru nedokázal unést. Dozvěděl se to až nyní, třebaže to byla pět let stará záležitost, bylo to zkrátka už na něho moc. I tak však zjevně byl na pochybách, zda jedná správně.

Moje problémy se mi náhle zdály malicherné. V tom jeho vyprávění bylo tolik lásky, tolik smutku, tolik překonaných překážek a životních zkušeností, že mi náhle náš spor s Petrem přišel jako pouhá malá epizoda, kterých asi ještě přijde hodně, ale když se dva mají rádi, měli by se je pokusit překonat. Společně, ne každý zvlášť jako uražené velmoci.

K nástupišti se blížil autobus, kterým měl v plánu tento můj nový neznámý známý odjet. Nejprve se zvedl a chtěl jít, pak se ale zase váhavě posadil zpět a zůstal jako přikovaný, dokud autobus neodjel. Když už po autobusu nebylo vidu ani slechu, obrátil se ke mně a řekl: “Nemůžu odjet, prostě nemůžu. Asi zkusím překonat svou ješitnost a vrátím se. Pořád ji mám strašně moc rád. Navíc – co naše děti?” Mlčky jsem pokývala hlavou, a pak se s ním rozloučila, když se rozhodl, že se vydá zpět k domovu. “Držím vám palce, ať už uděláte cokoliv. Ale možná už to víte, tak jako já,” mrknul na mě spiklenecky. Už nevypadal smutně.

Měl pravdu. I můj autobus zmizel v dáli, zatímco jsem si objednala ještě kafe a k tomu koupila čerstvé pečivo. Věděla jsem, že se bude hodit, až se Petr vrátí. Hladově se vrhne po čemkoli k jídlu, co je v dohledu. Taky bych ale měla něco uvařit, něco dobrého… na oslavu našeho nového začátku.

Olina (22)

-red-