A to jsem chtěl jít spát dřív…


Určitě se vám to někdy stane taky. Naplánujete si odpočinkový večer, koukání na film, u kterého nemusíte přemýšlet a jen se necháváte volně unášet dějem, který je sice tisíckrát obehraný a všem dobře známý, ale přesto (nebo snad právě proto) na to koukáte až do konce.
Po skončení filmu spácháte pravidelnou očistu těla a v duchu si možná přejete, abyste vodou ze sprchy spláchli i nějaké ty hříšky z právě se končícího dne. Vklouznete do spacího úboru a už se těšíte, jak si natáhnete dneškem unavené tělo do vaší milé postele. Ještě načechrat polštář, aby v něm znavená hlava ležela přesně, jak má, a vklouznete pod vytouženou peřinu.



Jenže to je tak akorát všechno z noci, po které jste toužili a na kterou jste se tolik těšili. Teď jen ležíte, koukáte do stropu, pozorujete noční stíny a různá světélka elektrických spotřebičů a strašně moc si přejete usnout. Tikot hodin vám buší do hlavy stejně, jako kovářské kladivo do kovadliny. Každé zašustění vám přijde halasné, jako křepčící dav na Staroměstském náměstí při oslavách Silvestra.

Zkusíte nespavost zapít, protože se vám najednou zdá v potemnělém pokoji ukrutné horko. Vypijete sklenici jediným mocným douškem, jako poutník narazivší na oázu uprostřed pouště. Pak ještě jednu a ještě… Což má ovšem za následek, že přibližně po třiceti minutách až hodině vás z pod přikrývky, kterou jste si tak pracně upravili, že už skoro nikde netlačí, vyžene nutkání vypitou tekutinu vypustit do koloběhu přírodního dění.

Opouštíte tedy svůj vyležený důlek, abyste cestou temným bytem několikrát zakopli o vašeho zvířecího miláčka, který bere vaši noční bdělost za pokyn k předvádění jeho věrnosti. Sotva mu vysvětlíte, že opravdu nehodláte jít s ním na procházku do dvacetistupňového mrazu a že ani nebudete vesele překusovat gumovou pískací kachnu, kterou mu přivezla vaše milá teta jako pozornost za to, že jí o letní dovolené nezakousl všechny slepice na dvoře, praštíte se do hlavy o dvířka u linky, která jste večer opomenuli zavřít, když jste si o reklamní přestávce běželi rychle pro chipsy k televizoru.

Cestou zpátky do postele obezřetně tápete rukama před sebou ve tmě, protože světlo na toaletě vás oslnilo a chvíli potrvá, než si přivyknete na tmu. Jenže právě ve chvíli, kdy už se vám zdá, že jste bezpečně u svého cíle a postel je na dosah, nakopnete se vší silou přesně do malíčku u nohy o postel. Abyste neprobudil polovinu domu svým mocným zařváním, honem se kousnete do rtu. Což má ovšem za následek, že si ho prokousnete do krve, kterou spolykáte, abyste nemuseli vážit další nebezpečnou cestu bytem do koupelny.

Konečně jste v posteli. Natřepete polštář, přikrývku urovnáte pěkně na těle a… Zase je tu jen tma, občas paprsek světla z ulice prozradí právě projíždějící auto… Jasně modré oko vypnutého set-top-boxu vám svítí přímo do očí (nesvítí, protože je kolmo zprava k vaší posteli a není to prostě možné, aby vám do očí svítilo), nebo si to alespoň namlouváte, abyste našli toho zpropadeného viníka vaší nespavosti.
Zavíráte oči a přes obličej položíte polštářek jako štít proti nesnesitelně modrému světlu toho digitálního netvora. Ale co to??? Co je to za děsný hluk??? Ano, jsou to hodiny s kyvadlem, které vám věnovala vaše přehodná matka už kdoví k čemu. Pomalu začínáte cítit nutkavou touhu vzít pantofli a milé hodiny, které se vám přes den zdají tak sympatické, trefit a jediným mocným úderem se tak zbavit jednou provždy toho nesnesitelného hluku.

Ale to už je tu sladce očekávaný, posilující spánek. Cítíte, jak ruka tápající po pantofli volně padá. Vaše oční víčka by neudrželi otevřená, ani kdyby vám je přitloukli k čelu hřebíkem. A kolem vás se rozhostil ten sladký pocit míru a pohody. Skoro by se vám chtělo zpívat, kdybyste nebyli na půl cesty ke spánku.

Vaše slastné spočinutí ale nemá mít dlouhého trvání. Z tohoto sladce opojného stavu vás jako vědro ledové vody prudce a neurvale probouzí zvonění budíku…
To zase byla noc…

-red-