Nemohla jsem ho vystát

nemohla
Možná jste to zažili taky a víte, že jsou lidé, kteří se vám do paměti zapíšou téměř výhradně negativně a tahle památka se s vámi táhne dlouhá léta. Vlastně si ji skoro ani neuvědomujete, ale občas vám ho nějaká náhodná situace připomene a hned si v duchu říkáte, že kdybyste toho dotyčného potkali, tak s ním přinejmenším nepromluvíte, nebo mu naopak hezky od plic řeknete, co si o něm myslíte. Nepřipouštíte možnost změny a vývoje, žije ve vás stále ve stejné podobě, v jaké jste ho vídali před lety. Mizera, drzoun, posměváček. To se neodpouští. Dokonce i když víte, že tenkrát jste byli prakticky ještě děti. Puberťáci.


Takhle jsem měla kdesi uvnitř zapsaného Davida. V období puberty jsem byla hodně citlivá na neuctivé a posměšné poznámky, zejména ze strany kluků, snad až moc, a právě tím je asi i tak trochu provokovala. Připadala jsem si však kvůli nim o to víc nehezká, poďobaná, tlustá, prostě nemožná. A David byl v tomhle oboru přeborník. Doslova mě se svými posměšky pronásledoval. Podařilo se mu shodit mě kolikrát i před tou jejich partičkou, v níž byli jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. On tomu však vévodil. Bydlel dokonce v sousedním domě, takže jsem ho potkávala ještě i nějaký čas po střední, snažila jsem se mu vyhýbat, co to šlo. Ten osten nenávisti, který do mě zasadil, kdesi ve mně nadlouho zůstával.

Po nějaké době se odstěhoval a já na něho v podstatě zapomněla. Skamarádila jsem se postupně i s pár fajn klukama, se dvěma z nich jsem i začala chodit, a mé tehdy narušené sebevědomí už dávno nebylo tak nízké jako tenkrát. Potkat Davida teď, odkázala bych ho již do patřičných mezí, říkala jsem si, když mi přece jen sem tam vytanuly jeho zlomyslnůstky na mysl. Nikdy by mě nenapadlo, že taková příležitost se mi ještě záhy naskytne.

David totiž nastoupil do stejné firmy, v jaké jsem pracovala. Působil zde jako technická podpora v IT oddělení, takže jsem o něm zprvu nevěděla, vlastně jen do chvíle, než se mi zbláznil počítač. Zavolala jsem “ajťákům”, aby se na to přišel někdo podívat, a když za pár minut kdosi zaťukal na dveře, stál za nimi právě on. Mám dojem, že v šoku jsme na sebe zůstali zírat oba. První spásná myšlenka, že si mě snad nepamatuje, vzala za své hned, jak vstoupil a pozdravil mě: “Ahoj, Jitko, to tys volala, že máš něco s počítačem?” “Ahoj, jo, já,” ukázala jsem nervózně směrem ke svému stolu. Na žádné osobní otázky, co ty tady a jak se máš, i když by mi to přišlo v tomto případě snad dokonce ironické, naštěstí nedošlo. David se věnoval jen své práci a za pár minut měl vše hotové. Až když odcházel, zdálo se mi, jako by mi chtěl něco naléhavého říct, ale můj napjatý a snad i nepřátelský pohled ho asi odradil, takže jen řekl: “Měj se hezky,” a zmizel.

Naštěstí již brzy končila pracovní doba, protože ten den jsem už byla nepoužitelná. Seděla jsem u opraveného počítače, zírala nepřítomně kamsi vpřed a střídaly se ve mně dosti smíšené pocity. Aspoň že pracuje jinde, počítač zas nějakou dobu poběží, jak má, navíc příště jistě vyšlou někoho jiného. V podstatě se tak vůbec nemusíme potkat, utěšovala jsem se. Má bojovná nálada tváří v tvář tomuhle stejnému a přece nějak jinému Davidovi brala rychle za své. A kdyby mezi námi netrčela ta neodpustitelná minulost, musela bych si v hloubi duše přiznat, že se mi David vlastně líbí.

Byla jsem v té době volná, poslední vztah byl prostě jeden z pokusů-omylů, takže jsem si svým způsobem užívala svobody. O Davidovi jsem nic nevěděla, a protože jsem ho moc často nevídala, někdy jen zpovzdálí na obědě, občas na chodbě, tak jsem se zase brzy uklidnila. Blížilo se však desetileté výročí založení firmy a s ním byl spojený večírek, na který se zkrátka nedalo nejít. A tam jsem se s Davidem opět potkala. Držela jsem se stranou, viděla ho ve veselé společnosti a hořce si pomyslela, že to mu zjevně zůstalo. Vždy snadno strhával pozornost. Měl své kouzlo, ale také ho uměl pěkně zneužít. Šla jsem se raději posadit k baru, zády ke všemu tomu veselí, a dala si jeden z mnoha koktejlů. Po chvíli se kdosi posadil vedle mě.

“Promiň, Jitko, ale už dlouho si s tebou chci promluvit. Zjevně se mi však vyhýbáš nebo se na mě jen mračíš,” zaslechla jsem skoro u ucha známý hlas. “A ty se divíš?” prudce jsem se po něm ohlédla, pravděpodobně povzbuzená prvními promile, které mi do krve vlil alkohol. “Vlastně ne,” přiznal se trochu smutně. “A to je důvod, proč jsem s tebou chtěl mluvit. Pokud jsi tedy ochotná mi naslouchat.” Trhla jsem neurčitě ramenem, ale pak jsem kývla. “Půjdeme ale raději někam do klidného kouta, támhle, co ty na to?” navrhnul. Souhlasila jsem, jako vždy převážila zvědavost. Konečně – třeba nastal čas, kdy mu to budu moct oplatit.

Omluvil se mi za příkoří z našich dětských let. Pozdě si prý uvědomil, že mít hlavní slovo v partě, o které tehdy moc stál, a získat ho takhle, to nebylo to nejlepší, co kdy v životě udělal. Vyprávěl dlouho, o sobě, o svém dětství, které neměl také moc lehké, o tom, jak pozdě pochopil, že se vydal špatnou cestou. “Chtěl bych to napravit. Zvlášť teď, když jsme kolegové a když jsem zjistil, že se mi moc líbíš,” přiznal náhle. Byla jsem v šoku, nevěděla jsem, co říct. Nakonec ve mně zaplál zbytek toho zhrzeného ohníčku a místo, abych přiznala, že i on je mi od začátku víc než sympatický, jsem odvětila: “Ale nečekáš po tom všem, že bych ti tak snadno odpustila, nebo snad začala uvažovat o nás dvou?” Zavrtěl hlavou. “Nech mě o samotě,” poprosila jsem ho. Smutně se zvednul a odešel. Z večírku jsem toho dne neměla nic, počkala jsem na hlavní přípitek, a pak se potichu vytratila.

Další dny jsem se raději ponořila do práce a snažila se o ničem nepřemýšlet. Davida jsem zase vídala jen zpovzdálí, ale už nebyl tak veselý, jako dřív. Občas jsem se přistihla, že se na něho dívám, občas jsem zas ucítila jeho pohled já. A pak jednoho dne zkolaboval opět můj počítač. A tak jako poprvé, za chvíli za dveřmi stál David. V kanceláři právě tou dobou nikdo nebyl. David měl počítač opravený za chvilku. Než odešel, tak přede mě položil na stůl dva lístky na koncert mé oblíbené skupiny, na který jsem si moc přála jít, ale lístky byly beznadějně vyprodané. “Vím, že se nemůžu dostatečně omluvit, ale tohle je aspoň takový menší revanš. Jsou dva, vezmi, koho chceš.” Překvapilo mě, jak to, že o tomhle mém zoufalém shánění ví. A něco ve mně se zlomilo. Zřejmě to byl i tak trochu trik, taková menší pastička na mě, ale nijak mi to nevadilo. Odtrhla jsem jeden lístek a podala mu ho. Usmál se. A působil moc šťastně. Ten koncert byl naším prvním rande a rozhodně ne posledním.

Jitka (25)

-red-