Jak je to se skutečným hrdinstvím?


Málokterá zpráva člověka skutečně zaskočí v tom nejlepším slova smyslu. Tragédie jsou nám servírovány na denním pořádku. I když je to smutné, je dost pravdy na citátu: Smrt jednotlivce je tragédie, smrt milionů je statistika. Pokud nám zemře někdo blízký, cítíme to jako obrovskou bolest, slyšíme-li o utrpení vzdálených lidí, obvykle je litujeme, ale hluboce se citově angažovat při každém neštěstí jednoduše není možné. Je to posíleno i tím, že máme zásluhou masmédií celý svět jako na dlani a značnou část zpráv tvoří zprávy špatné. A pak přijde informace, která vás jednoduše ohromí. Zpráva o úžasné duchapřítomnosti, profesionalitě a hrdinství. A vy si uvědomíte, že nyní skutečně máte před sebou jednoho z těch mála pravých hrdinů.


Dnes jistě všichni víme, o čem je řeč, minulý čtvrtek 16. ledna 2009, se posádce a zejména pilotům, podařil neuvěřitelný kousek, který jim vynesl zasloužený světový věhlas. Podařilo se jim nouzově přistál na hladině ledově chladného Hudsonu. Všichni cestující vyvázli živí, případně jen s minimálními zraněními. Stroj hned po startu z newyorského letiště La Guardia kolem 15:30 místního času (21:30 SEČ) vletěl do hejna ptáků. 57-letý hlavní pilot Airbusu A320 Chesley B. Sullenberger projevil mimořádnou odvahu a klid. A také jako správný kapitán opustil palubu potápějícího se letadla jako poslední, až poté, co se ujistil, že v letadle nezbyl nikdo z pasažérů.

Tento hrdinský čin nelze zpochybnit. Dnes o něm ví celý svět. Během pár měsíců či týdnů zvolna upadne v zapomenutí. Dost možná o něm Američané natočí film, nebo aspoň dokumentární rekonstrukci. Sláva těchto hrdinů jedné noci či jedné chvíle má občas jepičí život, a to mi přijde docela smutné. Obdivujeme hrdiny z pláten kin a někdy nevidíme hrdinství kolem sebe. Uznáváme válečné hrdiny, ale vlastně o nich toho také zas tak moc nevíme. A co teprve hrdinské kousky, kdy se třeba i malé děti zachovají statečněji než dospělí a zachrání svou duchapřítomností někomu život?

V lepším případě se dočkají nějakého státního ocenění a za chvíli už nám jejich jména a tváře zmizí z paměti. A zase se dál budeme bavit o tom, co dělá kde která celebrita, mnohdy známá jen svými průšvihy a nafouknutými mediálními bublinami. Budu doufat, že se tentokrát zmýlím, a že na tohoto pilota a jeho posádku se ještě dlouho nezapomene, že si na něho vzpomene každý, kdo v letadle bude stoupat k oblakům a bude si přát, aby stroj řídil právě někdo tak schopný, jako je on. Dodá nám to určitý pocit bezpečí.

A spolu s tím si uvědomíme, kolik podobných lidí, schopných a velmi prospěšných celé společnosti kolem nás je, kolik skutečných odborníků a hrdinů všedního dne existuje. A k těm budeme aspoň na pár okamžiků vzhlížet více než k těm, které nám uměle dodává náš občas příliš pozlátkový svět. To bych si skutečně moc přála.

Zdroj: CNN

Redakce