Ujímáte se zatoulaných zvířat?


Jako dnes vidím, jak jsme před lety sháněli pro malé opuštěné černé koťátko nějakou nádobku na krmení a sehnali tenkrát jen jakousi dětskou odsávačku. Do té chvíle jsme mu do malinké tlamičky vsunovali malou pipetku s mlékem, a možná to bylo pro jeho slabý žaludek zpočátku i lepší. Vypiplali jsme rozmazleného černého kocoura, který nakonec zůstal u dědy a u babičky, protože ti jediní měli ve městě domek se zahrádkou. O něco později si nás na chatě našla pro změnu černobílá roztomilá malá kočička, která nás během léta obšťastnila černorezavým koťátkem. To jediné porod v úkrytu na půdě přežilo. A tentokrát jsme oba umístili u jedněch známých v sousední vesnici. V bytě jsme je trápit nechtěli. Jindy zas mamka z práce přinesla bílou andulku, a protože jsme krátce předtím přišli o zebřičku, nechali jsme si ji. Podobné příběhy jistě znáte. Řada z vás prožila něco podobného.


Dodnes nevím, zda to černé kotě bylo skutečně úplně opuštěné, nebo šlo jen o souhru náhod, ale kočičích návštěv jsme na chalupě zažili a zažíváme dosud nepočítaně. Jen dvou z nich jsme se však skutečně ujali. Občas se ozve někdo ze známých, zda nemáme o nějaké zvíře zájem, kamarádka se kupříkladu ujala zatoulaného psa, kterého dlouho odnaučovali utíkat. Zdá se, že se jim to povedlo.

Ujímáme se zvířat. Někdo má v tomto ohledu měkčí srdce, jiný se raději podobné radosti i starosti zároveň vyhne, případně zvíře doveze do nejbližšího útulku. Útulek je poměrně dobré a někdy jediné rozumné řešení. O zatoulaných zvířatech nic nevíme. Jsou skutečně opuštěná, nebo je někdo hledá? Nemají nějakou nemoc, kterou by mohli nakazit třeba jiného domácího mazlíčka či někoho z nás? Vždy je nutné být velmi obezřetní. Ti, kdo se zvířat ujímají, tak ale moc často v danou chvíli nepřemýšlejí. Cítí soucit s vyděšeným, vyhublým či jinak zbědovaných zvířátkem a hned jednají. Prostě to mají v sobě. Pomohou mu. A zvířátka jim později obvykle dokážou projevit svou vděčnost. Často více než jiní naši bližní a snad právě proto němým tvářím pomáháme někdy i raději než druhým lidem.

Problém se zatoulanými zvířaty se snaží vyřešit čipy, které je pomáhají snáze identifikovat. Majitelé pak mají větší naději, že se se svými zaběhnutými miláčky ještě setkají. Přesto je to však stále ve značné míře na nás – zda poskytneme zvířátku přístřeší a třeba i nový domov. Jen si musíme dávat pozor, abychom byt či dům nezměnili časem v soukromý útulek. A neméně důležité je, abychom na druhé straně nebyli těmi, kdo si zvíře pořídí, a pak se ho nešetrně zbaví, jak hovoří mnohé smutné statistiky zvířecích útulků. Jinak však nezbývá než přát nám mnoho a mnoho památných historek a radostí se zvířecími miláčky všeho druhu – nejen těmi šťastně k nám zaběhnutými.

Redakce