Tělo při pracovním pohovoru také “mluví”


Lidé, kteří se často objevují na veřejnosti s potřebou oslovit “davy”, se snaží osvojit si projevy pozitivní neverbální komunikace, tedy učí se, jak hovořit svým tělem ke druhým tak, aby na ně působili podle svých aktuálních potřeb. Velice často podobnou snahu vidíme například u politiků. Základní gesto, které má znamenat otevřenost a přátelskost, jsou ruce s dlaněmi obrácenými vzhůru ve výši pasu, jimiž je symbolizováno, že dotyčný nedrží v ruce zbraň, a tedy vše, co říká, míní s čistými, přátelskými úmysly. Většinou však jde o gesto naučené od osobních poradců. Kdo má lepší oko na neverbální projevy, patrně si všimne rozporu “řeči rukou” a zbytku těla. Tuto snahu o lepší vnější dojem není ve své podstatě nutno nějak odsuzovat, i v běžném životě by nám pár podobných znalostí mohlo dobře posloužit.


Typickým příkladem situace, kdy je výhodou umět ovládat řeč těla, je pohovor uchazečů o pracovní místo. Kvalitní personalistky jsou v oblasti neverbální komunikace podrobně vyškolené. Pohovor však probíhá obvykle v určitém časově omezeném období, kdy je pro uchazeče o zaměstnání výhodné, pokud se pokusí udělat dobrý dojem nejen tím, jak hovoří, ale i řečí svého těla. Někdy mu přitom pouze postačí vyhýbat se základním komunikačním chybám.

Snad až na pár suverénů je v uchazečích při vstupu do místnosti spíše malá dušička. Pokud se neucházíme o manažerské místo, pravděpodobně na nás nebudou zkoušeny různé fígle. To však zcela záleží na závažnosti místa a na požadavcích firmy. Četla jsem například o tom, že nějaký uchazeč vstoupil do místnosti, zavřel za sebou dveře, a než se posadil, personalistka jej vyzvala, aby zavřel dveře. On se otočil…, a tím pro něho konkurz skončil. Měl si být údajně jistý tím, že za sebou zavíral. Neuvěřitelný příběh, který mi přijde už za hranicí, ale i to se může stát. Ilustruji na něm pouze skutečnost, že i když podle normálních lidských měřítek uděláme vše správně, personalista je také jen člověk a i on se může rozhodnout špatně. Může být stejně tak kvalitní jako špatný. Případný neúspěch tedy není třeba detailně rozebírat, pouze si uvědomit pravděpodobné hlavní přehmaty, poučit se z nich a jít dál.

A jak se oprostit od chyb v neverbálním projevu? Není to nijak snadné, protože řečí těla, ale také svou mimikou, pohledem, barvou a výškou hlasu, můžeme sdělit mnohé a ne vše lze ovládnout. Řadu projevů však do určité míry ano. Nervozita se projeví například chvějícím se hlasem nebo zčervenáním, ale z toho zkušená personalistka zpravidla zásadní závěr nevyvozuje. Více či méně nervózní jsou v této situaci prakticky všichni. Jejími hlavními úkoly je zjistit, zda to, co předkládáme jako obraz našeho já a našich znalostí a zkušeností, se skutečně zakládá na pravdě, a samozřejmě také to, zda jsou to vlastnosti a dovednosti, které zadavatel výběrového řízení pro danou pozici potřebuje.

První dojem se vytváří v průběhu několika vteřin, pozdrav, stisk ruky a oční kontakt. Zdravit a představit se bychom měli zřetelně, stisk ruky by se neměl podobat leklé rybě, ale na druhou stranu ani drtičce. Neměl by být příliš dlouhý, krátký pevný stisk s úsměvem na tváři a přímým očním kontaktem. Oční kontakt je třeba udržovat v průběhu celého pohovoru, tedy nenechávat oči dlouhodobě “plavat” po místnosti. To však neznamená ani upřené zírání na personalistu či další hovořící (ne vždy je u pohovoru přítomna pouze personalistka), při normálním hovoru se střídá několikavteřinový přímý pohled s krátkým odhlédnutím a návratem zpět k očnímu kontaktu. Sami víte, jak je dlouhý upřený pohled nepříjemný a nepřirozený. Snažte se s personalistkou v tomto směru bavit jako s dobrou kamarádkou, kterou také očima nefixujete, ale na druhou stranu se zájmem vnímáte.

Vaši jistotu podtrhuje také držení těla, lépe je sedět zpříma než být zabořený do židle, sedět spíše v mírném předklonu, který naznačuje zaujetí, než v distančním odklonu. Neupřímnost či lež může prozradit časté sahání si na tvář či na nos, případně na ucho. Rozhodně nekřižte ruce, je to pouze ukázkou vašeho uzavření se, nepřístupnosti a nečiní kýžený vstřícný dojem a zájem o pracovní pozici či o ty, s nimiž hovoříte. Pokud vaše ruka při hovoru příliš často nějakým způsobem zakrývá ústa, je to pro druhou stranu znakem toho, že jste nejistí či neupřímní.

Pracovní pohovor je někdy hrou nervů. Pokud máte čas, zkuste si před ním trochu rozhýbat tělo, nebo si vlezte do vany plné pěny či vonných solí, které vám pomohou trochu stresu odbourat. Projděte si v mysli v pár hlavních bodech, co můžete pro danou pozici nabídnout. Usmívejte se a snažte se být co nejvíce uvolnění a sami sebou. A konečně – nevyjde-li to tady, možná na vás čeká ještě zajímavější místo jinde, kde vás i lépe ocení.

Redakce