Ve stejnou dobu na stejném kanálu


Těžko si dovedu představit, jaké bylo asi kouzlo prvního televizního vysílání. I když jsem viděla někdejší záznamy oficiálního zahájení vysílání, při němž herec František Filipovský ve studiu přečetl Mošnův monolog Harpagona z Moliérova Lakomce, ten prvotní prožitek mi chybí. Není to ani snad o tom, že by člověk nikdy nic nezažil poprvé, ale tehdy to bylo silnější o vědomí, že se na tuto scénu společně dívá také řada jiných lidí. Ve stejný čas. A to televizi vlastně zůstalo dodnes a dost možná je to důvod, proč mnozí televizi sledují, třebaže daný film mají již někde nahraný či zakoupený na DVD a nebo ho mohou najít přístupný na internetu. Kouzlo pospolitosti.


Mnozí prorokují, že se nad fenoménem televizního vysílání snáší soumrak. Na druhou stranu však nové televizní kanály, celoplošné i regionální, vznikají, jako nedávno TV Barrandov. A lidé je sledují, i když mají spoustu jiných zdrojů, kde daný dokument, zprávy, film i seriál vidět. A to navíc třeba i v libovolnou a ne pevně danou a jinými diktovanou dobu. Když však ti, kteří se na něco dívají soukromě a sami, přijdou do společnosti nebo do práce a ve volné chvilce vyprávějí, co viděli, valnou část to příliš nezaujme, pokud se zrovna shodou náhod nedívali na totéž. To by však musela být příliš velká náhoda.

Pokud se ale díváme například i na mnohými odsuzované seriály, můžeme potom následně s kolegy pořad či seriál probrat, koneckonců i zkritizovat, pochválit, zaměřit se i na detaily garderóby zúčastněných dam a všelijaké drby, co se kolem nich kdy vyrojily. A to je výrazně spojující článek.

Většinou si ani neuvědomujeme, že to takto funguje, ale stačí se pouze nad tím na chvíli zamyslet. A jiný fakt, proč se zřejmě již posté díváme o Vánocích na tutéž pohádku, je kromě určitého tradicionalismu i zvláštní vnitřní pocit, že v tu chvíli na různých místech naší republiky, ba dokonce i světa, se na tentýž program dívají naši příbuzní, známí a přátelé. A je to blízké pocitu, jako kdyby v ten okamžik seděli vedle nás na pohovce. Když se nám pak zasteskne a zvedneme sluchátko, abychom přátelům zavolali, právě skončený či ještě probíhající pořad se pravděpodobně stane vděčným tématem, čímž nastíněný pocit pospolitosti pouze zvýrazníme.

Netýká se to jen žen a jejich seriálů, podobně to mají muži příkladně s fotbalovými zápasy, které pak v hospodě nebo druhý den v práci proberou s kolegy. A tak se zdá, že televize v našem životě má své trvalé a opodstatněné místo, které sice poněkud zastírají jiná moderní média, ta však zmíněné kouzlo vzájemnosti vyvolat jednoduše nedokážou. Prostě to nějak nefunguje. A až dopíšu tento článek, podívám se do programu, jaký pořad budu mít možnost zhlédnout, a potom – třeba i s vámi na tomto místě – probrat někdy příště.

Redakce