Ostříhaná láska


Byla jsem tehdy krátce po vyučení a nastoupila jako kadeřnice do dětského a pánského kadeřnictví. Nijak mě netrápilo, že nebudu pracovat v prestižnějším dámském oboru. Bavila mě práce s dětmi a už během praxí jsem zjistila, že muži bývají vděčnější zákazníci. Těšila jsem se do práce, sešla se tam dobrá parta a stříhání nám šlo od ruky. Často jsme se také nasmáli spolu se zákazníky, kteří s námi, tehdy ještě mladými a snad i vcelku pohlednými dívkami, rádi flirtovali.


Měla jsem v té době jednu takovou nepříliš vážnou známost, tedy aspoň se to brzy ukázalo, když se můj tehdejší přítel začal scházet s naší společnou kamarádkou. Pustila jsem ho k vodě, kamarádku vyškrtla z kontaktů a na chvíli jsem si mínila držet od mužů odstup, tedy kromě těch, co jsem potkávala v práci. Snad i díky nim a jejich pozornostem, byť některé byly skoro až nepříjemné, jsem se vzpamatovala celkem brzo.

Každé povolání s sebou nese určitou zvláštnost, tak trochu úchylku či profesní deformaci. Mně se stávalo a stává, že bezděky pohledem zkoumám kvalitu vlasů každého muže, který vstoupí do salónu (a občas i těch, které potkávám na ulici), hledám znaky původního střihu či poznávám, že už dlouho v kadeřnickém křesle neseděl. Snažím se odhadnout, jaký střih si asi bude přát, a co by mu slušelo. Je to vlastně cosi mezi hrou a profesní nutností.

Jednou do dveří vstoupil kluk, kterého jsem u nás ještě neviděla. Pamatovala bych si ho, protože měl krásné, husté, na ramena spadající jemně zvlněné vlasy. Podle všeho mu je občas někdo zastřihnul, nebo si poradil svépomocí, ale i tak mu to nesmírně slušelo. Odhadem nebyl o moc starší než já. Doufala jsem, že připadne mně. A dočkala jsem se. Z pohledu jeho krásných, ale podivně smutných očí, se mi podlomila kolena. V duchu jsem si plánovala, jak mu upravím konečky, provzdušním účes lehkým prostříháním a navrch přidám kvalitní kondicionér, případně gel, pokud si to bude přát.

Jenže to jsem se zmýlila. Sotva dosedl do křesla, řekl pouze: “Vemte to dohola.” Připadala jsem si jako ve zlém snu. Vzpomněla jsem si na film Diskopříběh a cítila, že se mi také málem začínají hrnout slzy do očí, a to i přesto, že jsem toho kluka vůbec neznala. Na skinheada mi to však nějak celé nesedělo. Jde tedy na vojnu? Nebo snad je nemocný a vlasy by mu vypadávaly při chemoterapii? Nebo se vsadil? Má fantazie pracovala naplno. “Dohola, opravdu?” vypadlo ze mě. A v ten moment jsem ho současně proklínala, proč raději nevzal doma strojek a nevyholil se sám. Kvůli tomu sem přece chodit nemusel. Nechtělo se mi do toho, tak jsem tak trošku překročila pravidla – náš zákazník, náš pán – a ještě jsem dodala: “Máte ale moc krásné a husté vlasy, kolik mužů by vám závidělo, to mi věřte, bude to škoda, i když je to dneska moderní…”

Jen se na mě krátce podíval přes odraz v zrcadle a zopakoval svou žádost trochu rozechvělým, ale přesto rozhodným hlasem. Nemohla jsem v tu chvíli nic dalšího udělat. Ještě mě, kdovíproč, napadlo, abych mu v jednu chvíli téměř neslyšně zašeptala u ucha: “Jestli je to kvůli holce, tak brzy zjistíte, že to za to nestojí.” Snad na mě měl v tu chvíli příliš velký vliv zmíněný Diskopříběh. Možná to napadlo tehdy i jeho, když se na mě – a ještě o něco déle – zadíval přes stříbřitou plochu před ním. Nerozmyslel si to. Tak jsem to dílo zkázy zrealizovala. A pak jsem si šla dát vedle do místnosti pro personál silný kafe. Ještě několik dní poté jsem na něho co chvíli myslela, postupně však odraz jeho smutných očí odnesl čas.

Až za necelé dva roky, shodou okolností jsem na tomto místě už téměř končila, protože jsem dostala lepší nabídku, se ve dveřích jeho silueta objevila zase. A zase mu na ramena spadal vodopád krásných vlnitých vlasů. Zdálo se mi, že se dokonce tak nějak zvláštně usmívá. I když jsem byla zvědavá, co se s ním ty dva roky asi dělo, nebránila jsem se, když tentokrát měl vyjít na kolegyni. Kupodivu se však za mými zády ozvalo: “Já ještě chvíli počkám.” Kolegyně vzala dalšího v řadě a můj známý neznámý vyšel na mě. “Ostříhám vás, ale jen v případě, že to nebude tentokrát dohola,” prohlásila jsem s drzostí té, co to tu má již za pár. “Tentokrát to nechám na vás,” usmál se na mě přes známý odraz v zrcadle.

Ostříhala jsem ho tak, jak jsem si to vysnila už tenkrát poprvé. A on mi v průběhu stříhání stihnul povyprávět krátký příběh o hloupé sázce, která se skutečně týkala jedné holky. Nevyšlo to a svůj slib musel splnit. Nestálo to za to, přesně jak jsem prý tehdy řekla. Překvapilo mě, že si to tak dobře pamatuje, ale na druhou stranu – kdo by si nepamatoval trošku přidrzlou kadeřnici? Na závěr mě k mému velkému překvapení pozval na kafe. Bránila jsem se, že to je neprofesionální a že jsem se celkem nedávno (opět) rozešla s přítelem. Přistihla jsem se však, že jsem si tuhle nabídku kdesi uvnitř moc přála. “Když ne, tak ne, ale jde jen o kafe,” usmál se a spolu s penězi mi do ruky nenápadně vtisknul i papírek s telefonním číslem. Odešel.

Chvíli jsem se pak rozmýšlela, zda mu skutečně mám zavolat, ale nakonec převážila zvědavosti i zaujetí, které jsem poprvé pocítila už před dvěma roky. Jde jenom o kafe, opakovala jsem si v duchu jeho slova, když jsem vytáčela číslo. Byl moc rád, že mě slyší. Hned jsme si dohodli schůzku. A nakonec neskončilo jen u té jedné. Setkáváme se dodnes – v naší společné domácnosti. Kdysi jsem si tedy ostříhala svou velkou lásku.

Tereza (32)

-red-