Manipuluji, manipuluješ…


Egocentrismus, získání výhod od druhých, touha žít co nejlépe a usnadnit si život i na úkor ostatních, snaha získat kontrolu nad jednáním druhých, a tím rozšířit svou moc, nebo v jiném případě zabránění vlastnímu vnitřnímu utrpení, pokus sebe a druhé chránit před okolím a jeho nepříznivými vlivy, to jen jen několik vybraných důvodů, proč se někteří z nás uchylují k manipulaci. Všechno výše uvedené jsou na jednu stranu snahy pochopitelné a do jisté míry normální a běžné, nesmí však překročit určitou hranici. A to se děje poměrně často. Nezřídka by manipulující jedinci byli ochotni přísahat, že oni přece nikým nemanipulují. Někteří z nich si to pouze nejsou ochotni přiznat, jiní tak činí zcela záměrně. Je pravdou, že v průběhu života některou z manipulativních technik použije každý z nás. A všichni se s ní setkáme. Někdo však tyto hranice překračuje dlouhodobě, a to by se mohlo podepsat druhotně i na nás samotných, pokud jim v manipulaci s námi nezabráníme. Jak tedy manipulaci odhalit a co s ní?


Často to není snadné. Manipulace je dvojího druhu: zjevná a skrytá. Je jasné, že na zjevnou manipulaci přijdeme zpravidla velmi brzy. Někdy se za zjevnou manipulaci označuje například účelový pláč, jímž daná osoba chce něčeho dosáhnout. Všimněte si, že tak to funguje u malých dětí. Je to jeden z bodů výchovy, který je třeba překonat, aby dítě nebylo rozmazlené. Dalo by se říci, že rozmazlené dítě je vlastně svého druhu manipulátor, který se snaží dosáhnout za každou cenu svého, a když se to nedaří, začne se vztekat. Princip manipulace je nám všem tedy dobře znám, v dospělosti však tento rys potlačujeme, tak jako se snažíme potlačit svůj egocentrismus. Jinak bychom ani nebyli schopni žít v nějaké společnosti.

Zkušení dospělí manipulátoři mají praxí ověřeno, co funguje. Možná si to neuvědomují, možná ano, ale našli cestičku, jak dosáhnout svého cíle určitými prostředky. Manipulátor má obvykle velké nadání odhalit naše slabiny, a ty ve vhodný čas využít ve svůj prospěch. Výborně se mu osvědčuje zejména hra s náznaky a nápověďmi, umí hrát na city a dělat ze sebe chudáčka, v jiném případě naopak trochu přitlačit a stanovovat ultimáta. To jsou dva hlavní protipóly – hraná bezmocnost a agresivita, případně jejich vzájemná kombinace. Záludnost tohoto jednání spočívá v tom, že jednak nebývá vždy na první pohled zjevné a jednak zneužívá naše slabší místa.

Agresivní přístup volí př. lidé s diktátorskými rysy – bývají to někteří otcové rodin, kteří nesmlouvavě prohlašují: “Bude to tak, jak jsem řekl.” Slovo JÁ se v jeho řeči objevuje velmi často. Umí se přitom odvolávat na jiné autority a tradice. Předkládá své názory s tím, že je tam a tam vyčetl (a proto je to pravda, i když jindy různé zprávy naopak zpochybňuje), či mu to řekl jeho kolega, jemuž bezmezně věří, o kterém však vy slyšíte nyní poprvé. A pokud je opravdu mezní agresor, neváhá prosadit svůj názor i silou, minimálně svého hlasu, kdy vás zkrátka ukřičí. Patent na rozum má výhradně on.

Protipólem jsou naprostí chudáčkové, kteří by tak moc rádi udělali to neb ono, ale prostě to nezvládnou (a vy jste v tom mnohem lepší), nemají zrovna dost času, materiálu, nápadů atp. Ze svých údajných handicapů (na které jim lidé většinou ochotně naletí a ještě je politují) a méněcennosti vystaví svůj obraz, který jim umožní od druhých získat řadu výhod. Umí být vemlouvaví, hrají na city, uctivě děkují a opět dobře znají naši slabou strunu – ochotu pomáhat bezmocným. Někteří to dovedou do naprosté dokonalosti, takže se za chvíli kolem nás ovíjejí jako břečťan a všechny možné úkoly na nás chytře přehrají. Zdůrazňují nepřízeň osudu a “vyžadují” péči silnějších, zkušenějších, lepších. A ne náhodou má podobné rysy i hypochondrie.

Pak je tu kategorie všem jistě známá a svými projevy provokativní, to jsou různí “vykukové”, kteří – pokud jde o ně – umí všechno odpočítat do posledního drobečku, ale když se karta obrátí, náhle jsou nemocní, zapomínají, vykrucují se a vymlouvají.

Obětavci pro dobro druhých, kteří přitom vůbec nic nechtějí pro sebe. Vybavit se nám může například hojně parodovaná scénka, v níž tchýně říká snaše, že ona to se svým synem myslí nejlépe a nejlépe také ví, co je pro něho nejlepší, ale samozřejmě všechno to dělá jen a jen kvůli němu či kvůli nim, sama na sebe nemyslí. A vy byste měli to srdce jim nevyhovět? Přece po vás chtějí jen úplnou maličkost. Váš názor však jakoby neslyší, drží se své linie, dokud jim není vyhověno, v opačném případě nasazují ještě těžší kalibr.

Vedle obětavců fungují také ochranitelé, kteří pod svá křídla zahrnou určité vybrané jedince, ale nepátrají již po tom, zda o to ti dotyční stojí. Chrání je před údajnými životními chybami. Sami vědí, co je nejlepší, a svůj omyl prakticky nikdy nepřipustí.

Mnohé party často drží při sobě také obratná manipulace, s jejíž pomocí je stanoveno, co se smí a co ne. Ostatně ne náhodou se říká, že stát je organizované násilí, takže svým způsobem jsme výměnou za to, že jsme jeho příslušníky, omezili určité své svobody, což s sebou nese své výhody a nevýhody. Daná pravidla nám tu život ulehčí a jindy zkomplikují. A v podobném duchu s námi může zacházet i jednotlivec, kterému takto dovolujeme, aby byl nad námi nadřazen. Je pak otázkou osobních hranic, které tato manipulace shora nesmí překročit, aby nám začala vadit či ničila život.

Někdy není lehké se manipulaci bránit a občas to vlastně ani nechcete. Raději přistupujete na danou hru, protože kdybyste skutečně nechtěli, tak byste odmítnutí zvládli. Hrozila by však například i vám ztráta určitých výhod. Pochvala, byť od manipulátora, nebo i určitá přehnaná a hraná péče, vám vyhovuje. Pokud jste však těmi, kdo se chce manipulátorům bránit, nezbývá než se naučit asertivně, tedy důrazně, klidně a neagresivně – říkat ne.

Redakce