Kouzlo divadelních prken


Na počátku devadesátých let se nad divadly snášel soumrak, lidé chodili na divadelní představení málo a udržet scénu při životě byl úkol téměř nadlidský. O deset let později byla již naštěstí situace zcela jiná, počet divadel a divadelních společností začal narůstat a diváci se do hlediště opět v hojné míře vraceli. A tak je to i dnes. Je pravdou, že nelze upřít dominanci scénám pražské a brněnské, které prakticky zastiňují scény menších měst, a přitom na nich hrají herci stejně kvalitní a někde možná i lepší. Pouze jsou v obecném povědomí méně známí. A to je jistě škoda.


Vyzkoušet si prkna, co znamenají svět, zatouží v průběhu života mnoho z nás, a pokud se sejdou ti správní lidé, může vzniknout i docela úspěšný spolek ochotnický. Při studiích na vysoké jsem se párkrát po kýžených prknech a opatrně, abych nezakopla, rovněž prošla. A to doslova a do písmene, protože jsem hrála úlohu jednoho z duchů ve hře Mlynář a jeho dítě a mým úkolem bylo projít zahalená od hlavy až k patě po jevišti, v ruce držet svíci a pokud možno nezakopnout o poházené rekvizity. Nikdo z publika tudíž ani nemohl mít tušení, kdo ta zahalená postava je, takže na mé účinkování lze vzpomínat pouze jako na úsměvnou kuriozitu. Atmosféra, zákulisí a zkoušky tohoto představení však měly svůj půvab a nepopsatelné kouzlo.

A toto kouzlo na mě vždy znovu dýchne, když se vypravím do divadla a před představením vidím prázdnou scénu, kde se za chvíli mají objevit živí herci a začne ten tichý a kouzelný dialog probíhající mezi jevištěm a hledištěm. Náhle si uvědomujete, že pokud na vás herec spočine svým zrakem, tak to není prázdný pohled zprostředkovaný prostřednictvím kamery, ale že se na ten prchavý okamžik dívá skutečně na vás. Občas jsou diváci vtaženi do děje přímo. Někdy dokonce je třeba i některých dobrovolníků na jevišti, jindy jsem zažila, že herci házeli do hlediště pomeranče. Nebo diváky oslovovali různými dotazy. Čím menší scéna, tím je tento kontakt diváka a herce těsnější.

Divadlo nám rovněž poskytuje volnost pozorovat detaily a postavy, které v daný okamžik zajímají nás a neurčuje je oko režiséra a kameramana. Občas je zábavné pozorovat, jak si počínají herci, kteří právě nemají dialog a snaží se v pozadí rovněž “účinkovat” na scéně. Nemožnost opakování záznamu vytváří prostor pro omyly a přeřeknutí. A každý jistě ví, jakou moc má davem sdílený smích i dojetí.

Je jedno, jaké představení si vybereme, každé je jiné, ale určitými výše popsanými rysy se zároveň podobají. Snad jen na scéně velkých divadel, jako je pražské Národní divadlo, je dojem úzkého kontaktu diváka s hercem, pokud nesedíme v předních řadách, poněkud oslaben. Ten však plně nahradí majestátnost a dějinná sounáležitost s minulostí tohoto působivého místa. I proto je návštěva divadla velkým zážitkem. A pokud jste již dlouho nikde nebyli, snad se mi vás podařilo k této návštěvě aspoň trochu naladit.

Redakce