
Zubní náhrady či protézy jsou pro mnohé v pozdějším věku běžnou součástí života. Jedná se však současně o cosi limitujícího a umělého, a tak – přestože jsou nám velkou pomocí v případě, že o zuby z nějakého důvodu přijdeme – staly se vděčným námětem celé řady vtipů. Jeden za mnohé: Manžel přijde domů a najde ve své posteli cizího muže se svojí ženou. Postaví se nad ně a rozhořčeně praví: ‘Vážený pane! Pro příště! Buďte tak laskav a dávejte si svoje zuby do své skleničky!’
Ve středověku se zuby příliš neopravovaly, bolavý zub se jednoduše vytrhl. A nebylo v tomto ohledu příliš velkého rozdílu mezi chudými a bohatými. V pozdním středověku již byla k dispozici jakási primitivní zubní vrtačka či spíš vrták, ale používaný výplňový materiál byl příliš měkký a vydržel jen krátkou dobu. Využití zlaté výplně, kterou si mohli dovolit pouze bohatí a také spíše výjimečně, popsal v roce 1427 Giovanni D´Arcoli. Dochovaly se záznamy o tom, že i sama anglická královna Alžběta I. (1533 – 1603) si vyplňovala díry mezi zuby pouze upravenou látkou, aby na veřejnosti lépe vypadala.
Jiný způsob ošetřování zubů či jejich nahrazování příliš využíván nebyl. Až na prahu novověku a renesance, v 15. století, potvrzují archeologické nálezy první protézy vyrobené ze slonoviny, kostí, zvířecích, ale i lidských zubů. Zuby pocházely od mrtvých i živých dárců. Kromě drahých kovů patřily k nejcennějším a lidé si takto přivydělávali. Praxe však ukázala, že lidské a zvířecí zuby se bez dalšího ošetření velmi brzy kazily. Rozšíření zubních protéz tak nastalo až o mnoho let později, v 18. století. Tehdy si bohatí lidé nechávali vyrábět zubní náhrady ze zlata, perleti, achátu, stříbra a slonoviny. Falešné zuby byly upevňovány hedvábnými nitěmi. Pokud však zubů chybělo více, bylo jejich ukotvení velmi obtížné. Kompletní protéza byla spíše výjimečným jevem, špatně přiléhala na patro a musela se často vyjímat. Až druhá polovina 18. století přinesla v této oblasti první zlom.
Německý lékař Philip Pfaff začal v roce 1756 používat pro zjištění tvaru ústní dutiny a rozmístění zubů sádrové otisky. V roce 1770 přišel Alexis Duchateau s nápadem vytvořit umělý zub z porcelánu, patent na vylepšenou verzi této zubní náhrady si pak nechal potvrdit jeho spolupracovník Nicholas Dubois de Chemant v roce 1789. Vynález platinového čepu italského lékaře Giuseppeangelo Fonziho roku 1808, umožnil upevňování samostatných porcelánových zubů. Zuby z porcelánu následně ještě zdokonalil Angličan Claudius Ash roku 1837.
Devatenácté století bylo bohaté na celou řadu vynálezů, k nimž patřil také objev vulkanizace gumy Charlesem Goodyearem v roce 1839. Prostředek pro výrobu levnějších a lépe padnoucích náhrad tak byl na světě. Na konci 19. století již existovala celá řada technik zasazování zubních náhrad, které byly vyrobené z vulkanizovaného kaučuku, porcelánu, slonoviny a zlata. Do čelisti pak byly zuby implantovány a fixovány za pomoci různých kovových objímek, drátů a šroubů. Vulkanizovanou gumu později nahradila akrylátová pryskyřice, která se využívá dosud. V druhé polovině 20. století se rovněž začaly zavádět implantáty z titanových slitin, a také jejich vývoj a zlepšování probíhá do dnešních dní.
Zdroj: Wikipedie
Redakce
Další zajímavé články:
- Nejdřív byl hrad, a potom zámek?
- Odkdy se používá jako zubní výplň amalgám?
- Výstava: Tance a slavnosti 16.-18. století
- Po stopách toaletního papíru
- Kde se vzala první žvýkačka?
