Jak se prováděly zubní náhrady?


Zubní náhrady či protézy jsou pro mnohé v pozdějším věku běžnou součástí života. Jedná se však současně o cosi limitujícího a umělého, a tak – přestože jsou nám velkou pomocí v případě, že o zuby z nějakého důvodu přijdeme – staly se vděčným námětem celé řady vtipů. Jeden za mnohé: Manžel přijde domů a najde ve své posteli cizího muže se svojí ženou. Postaví se nad ně a rozhořčeně praví: ‘Vážený pane! Pro příště! Buďte tak laskav a dávejte si svoje zuby do své skleničky!’


Kdybychom pátrali v historii zubních protéz, dostali bychom se až do poměrně vzdálených dob. Jedny z prvních náhrad jsou doložené už u dávných Etrusků, kteří obývali území pozdější římské říše. Kolem roku 700 před n. l. dokázali jejich zruční řemeslníci ze zlata zhotovit tenké pásky, do nichž náhradní chrup, pro který jim posloužily obrušované zvířecí zuby, umně připevňovali za pomoci zlatých hřebíčků. V jiných případech takto zpevňovali i chrup uvolněný. Věnovali se však téměř výhradně viditelné části chrupu, tudíž spíše než o klasický lékařský zásah šlo o kosmetickou úpravu. Římané jejich znalosti převzali a toto umění pohltil následně na dlouhá staletí až temný středověk.

Ve středověku se zuby příliš neopravovaly, bolavý zub se jednoduše vytrhl. A nebylo v tomto ohledu příliš velkého rozdílu mezi chudými a bohatými. V pozdním středověku již byla k dispozici jakási primitivní zubní vrtačka či spíš vrták, ale používaný výplňový materiál byl příliš měkký a vydržel jen krátkou dobu. Využití zlaté výplně, kterou si mohli dovolit pouze bohatí a také spíše výjimečně, popsal v roce 1427 Giovanni D´Arcoli. Dochovaly se záznamy o tom, že i sama anglická královna Alžběta I. (1533 – 1603) si vyplňovala díry mezi zuby pouze upravenou látkou, aby na veřejnosti lépe vypadala.

Jiný způsob ošetřování zubů či jejich nahrazování příliš využíván nebyl. Až na prahu novověku a renesance, v 15. století, potvrzují archeologické nálezy první protézy vyrobené ze slonoviny, kostí, zvířecích, ale i lidských zubů. Zuby pocházely od mrtvých i živých dárců. Kromě drahých kovů patřily k nejcennějším a lidé si takto přivydělávali. Praxe však ukázala, že lidské a zvířecí zuby se bez dalšího ošetření velmi brzy kazily. Rozšíření zubních protéz tak nastalo až o mnoho let později, v 18. století. Tehdy si bohatí lidé nechávali vyrábět zubní náhrady ze zlata, perleti, achátu, stříbra a slonoviny. Falešné zuby byly upevňovány hedvábnými nitěmi. Pokud však zubů chybělo více, bylo jejich ukotvení velmi obtížné. Kompletní protéza byla spíše výjimečným jevem, špatně přiléhala na patro a musela se často vyjímat. Až druhá polovina 18. století přinesla v této oblasti první zlom.

Německý lékař Philip Pfaff začal v roce 1756 používat pro zjištění tvaru ústní dutiny a rozmístění zubů sádrové otisky. V roce 1770 přišel Alexis Duchateau s nápadem vytvořit umělý zub z porcelánu, patent na vylepšenou verzi této zubní náhrady si pak nechal potvrdit jeho spolupracovník Nicholas Dubois de Chemant v roce 1789. Vynález platinového čepu italského lékaře Giuseppeangelo Fonziho roku 1808, umožnil upevňování samostatných porcelánových zubů. Zuby z porcelánu následně ještě zdokonalil Angličan Claudius Ash roku 1837.

Devatenácté století bylo bohaté na celou řadu vynálezů, k nimž patřil také objev vulkanizace gumy Charlesem Goodyearem v roce 1839. Prostředek pro výrobu levnějších a lépe padnoucích náhrad tak byl na světě. Na konci 19. století již existovala celá řada technik zasazování zubních náhrad, které byly vyrobené z vulkanizovaného kaučuku, porcelánu, slonoviny a zlata. Do čelisti pak byly zuby implantovány a fixovány za pomoci různých kovových objímek, drátů a šroubů. Vulkanizovanou gumu později nahradila akrylátová pryskyřice, která se využívá dosud. V druhé polovině 20. století se rovněž začaly zavádět implantáty z titanových slitin, a také jejich vývoj a zlepšování probíhá do dnešních dní.

Zdroj: Wikipedie

Redakce