Pohádka O rarášovi


V našem městečku byli lidé bohatí a bohatší, chudí i chudší. Ti bohatí si stavěli domy rovnou na náměstí, ti méně bohatí v okolních ulicích, chudí v uličkách, no a nejchudší si pomohli tak, že své domky, malé jako klícky, přilepili k hradební zdi. Mezi nimi si svůj domek vystavil i krejčí Nitka. Bydlení to nebylo největší, ale žil v něm se svojí krásnou ženou Aničkou. Měli se moc a moc rádi a byli spolu šťastní. Aby se trochu lépe uživili, Nitka se oháněl jehlou od rána do večera a Anička se zatím naučila košíkářskému řemeslu. Její košíky byly pletené s láskou, smíchem a radostí. Prodávala je na trzích a její stáneček byl plný kupců a ona se málokdy vracela s tím, co neprodala. Prostě krejčíka a košíkářku všichni měli rádi a ještě raději si s nimi povídali.

Jejich štěstí bylo trnem v oku starostovi Kmínkovi. Starostou byl proto, že směl ve svém domě, který byl největší na náměstí, vařit pivo. Pivu rozuměl jako málokdo, a tak se Kmínkova desítka dobře prodávala. Pan starej, jak mu pivovarští říkali, měl zlaťáků plně truhlice a v obci byl vážený muž, ale nic z toho mu štěstí nepřineslo. Kmínek bručel, kudy chodil, a nejbručivější byl, když procházel kolem domku Nitky a Aničky. Slyšel, jak spolu pracují, jak si povídají, jak si zpívají, cítil, že se mají rádi. Starostu přepadla lítost nad tím, že nemá k sobě nikoho, jak je doma sám, a truhly peněz mu najednou připadaly zbytečné. Ta jeho lítost mu po nocích nedala spát. Vzdychal u otevřeného okna a jednou si vzpomněl, jak jako ještě docela malý kluk slýchával od svého dědečka vyprávění o rarášovi.


Raráš žil u jeho dědečka odedávna. Prostě si jednou vlezl do sklepení a tam spal. Starý Kmínek, tedy dědeček, měl z té potvory strach. Krmili ji tedy vším, co jedli sami. Co víc, raráš dostával mnohdy ty nejlepší kousky, a snad proto v domě dal pokoj. Časem se ale na náměstí nastěhovaly mrzutosti. To bylo tenkrát, kdy sládkovi Petrovi někdo ukradl celou snůšku vajec, ty vypil a skořápky rozházel v malých uličkách. Potom porybnému Honzíkovi nějaký uličník polámal ve staré rybárně pruty a potrhal nové sítě. Jindy před svůj krámek vyběhl nešťastník hodinář, kterému pro jeho okulárek říkali Jednoočko a lamentoval, že mu “někdo zpřeházel celý krámek, já se v něm nevyznám. To abych měl alespoň týden zavřeno!“. Když hostinský Soudek zjistil, že má v sudech nasypaný pelyněk a šváby, nelenil a sousedy svolal k sobě, aby se poradili, co dál.

Dědeček Kmínek musel s pravdou ven. „Je to náš raráš, sousedé,“ začal opatrně, protože se mu těžko říkalo, kdo že bydlí v jeho domě, „moc se vám za něj omlouvám. Všechny škody vám zaplatím, jen mi, prosím, poraďte, co s ním.“

Mít doma raráše je ošidná věc. Radili kdeco. „Vyžeňte ho, sousede! Takový čerchmant u nás nemá co dělat!“ Porybný Honzík se zamyslel. Vzpomínal, co o raráších kdy slyšel. Pak si odkašlal a prohlásil: „Raráš je raráš. Po zlém s ním nepořídíte, dědo. Vyženete ho a on se pomstí. Zapálí dům a nebo přivolá neštěstí na celé město. Já tedy toho prevíta nikdy neviděl, ale pokud si pamatuji dobře, říká se, že raráš, tedy když vypije silný odvar z makovic, usne a promění se v černého kohouta. Ten se musí usadit do hnízda z hoblin a dubových listů. No, a když kolem něj uděláte ještě svěcenou bílou křídou kruh, už se nikam nedostane.“ Pak si oddychl a přidal: „Po makovicích bude spát aspoň sto let.“

Byla to jediná rozumná rada. A tak ji děda Kmínek poslechl. Svařil otep makovic, nalil pití do poháru, připravil kuřecí maso, to měl raráš moc rád, a skřetovi vše naservíroval rovnou do sklepa. Potvora jídlo slupnul jako malinu a vypil pohár jedním tahem. Spokojeně si pohladil bříško a usnul jako špalek. Děda na nic nečekal. Z hoblin udělal pohodlné hnízdo, a než přidal listí, byl z raráše pěkný kohout, černý jako uhel. Kmínek ho opatrně položil do hnízda. Kolem něj udělal svěcenou křídou kolo a projistotu sklípek s hnízdem zavřel železnými dvířky, zamkl těžkým zámkem a klíč schoval tak, že ho potom nikdo nemohl najít.

Starosta si ještě vzpomněl, jak děda povídal, že raráše skutečně už nikdo nikdy neviděl. Věděl jen, že v posledním koutě je malinký zamčený sklípek, který nikdo nepotřeboval otevřít. „Nikdy mě to nenapadlo.“ usmál se. „Ale kampak s rarášem. Děda byl písmák a pohádkář, takových povídání měl dvanáct do tuctu. Ale stejně se ty povídačky krásně poslouchaly,“ dodal ještě a zavzpomínal na svého pohádkového dědu a než usnul, řekl si, že by jednou rád našel ten ztracený klíč.

Pár dní nebylo nic. Kmínek měl kopu starostí, protože se blížil zářijový jarmark, tak musel ohlídat, aby bylo spravedlivo, aby kupci nešidili na míře a na váze, aby zloději přišli zkrátka a nemohli ostatní okrádat, aby…. Těch „aby“ bylo moc a moc. Kmínek byl ulítaný, unavený a ucaprtaný a ukoptěný až hrůza. Jen u krámku krásné košíkářky na svou únavu zapomněl. Pozoroval Aničku, jak se otáčí a její košíky jdou z ruky do ruky a uvědomil si, že moc a moc chce, aby ji měl jenom pro sebe.

Když jarmark skončil, nešel se sousedy zapít tu námahu. Šel pomalu domů a přál si, aby našel dědův klíč. Co kdyby ten raráš…?

Vlezl do sklepa a u zavřených dveří se hezky vypovídal. Vypovídal se, jak má rád Aničku a jak by chtěl zařídit, aby od Nitky odešla k němu. Povídal, že kdyby byl Nitka chudák a bez peněz, že kdyby se mu nevedlo, musel by se s Aničkou rozejít. „Kdybys mu, raráši, pokazil dílo, to by snad stačilo… Jenže já nemám klíč, takže kampak na to s rarášem. Stejně by mi nepomohl.“ Kmínek mávl rukou a odešel spát. Spal, jako když ho do vody hodí.

Ráno, když se probudil, musel si promnout obě oči. Na skobičce hned vedla okna visel třpytivý klíč. Kmínek udělal „jůůůů“ a opatrně ho vzal do ruky. Jako omámený si klíč prohlížel a potom jej položil na stůl. Usedl na pelest a dlouho přemýšlel. Kde se jenom vzal?

„Pane starej, haló, pojďte dolů!“ volali pivovarští a Kmínek pospíchal vařit pivo. Moc ale na práci nemyslel. Stále se mu honilo hlavou: „Že by to byl dědův klíč? Že by raráš? No ale spolčit se takovou potvorou…“ Pak si ale vzpomněl na Aničku a změnil. „Zkusit to snad můžu, kdo ví, třeba tam dědův skřet není…,“ uklidňoval se, a když byl sám, popadl lucernu a pospíchal do sklepa.

Opatrně vyzkoušel klíč a ten padl do zámku jako ulitý. „Kamaráde,“ povídal, než odemkl zámek,“vždyť to moje trápení znáš. Pomoz mi, jenom to navlíkneme, aby se Nitkovi a Aničce nedařilo, škodný na tom nebudeš.“ smlouval ještě Kmínek a pak odemkl. Dveře se ztěžka otevřely a starosta poznal, že mu tenkrát dědeček pohádky nevyprávěl. V koutku se krčilo malé černé kuře a jenom pípalo. Kmínek ho opatrně vzal, dal mu vody a nejlepší krmení, prostě se o kuře postaral, jak nejlépe dovedl. To se zaběhlo mezi ostatní slepice.

Raráš se bál, že ho starosta zase zavře do sklepa, dal si pokoj a Kmínek po nějaké době pustil celou tu příhodu z hlavy. Staral se o své pivo a o starostování, a když jednou k večeru dával slepicím, nalezl na dvorku pár černých pírek.

„Zatracená kuna!“ ulevil si starosta a vůbec ho nenapadlo, že raráš zmizel.

To čertisko se proměnilo v kocoura. Proběhl ulicemi a vylezl na strom vedle Nitkova domku. Počkal, až se otevřou dveře a protáhl se dovnitř. Lísal se k Aničce a ta, dobrák, ustlala kocourovi rovnou za pecí. Tam se mu moc líbilo. Pozoroval, jak Anička plete košíky, jak Nitka šije saka a sáčka a zašívá klukům, neposedům, úplně zadarmo potrhané nohavice. Večer poslouchal jejich štěbetání a moc se mu do toho, kvůli čemu přišel, nechtělo. Ale on musel.

V noci slezl z pece a dlouho čaroval. Nejprve začaroval proutí. To bylo najednou v Aniččiných rukou nepoddajné, štípavé a košíčky z toho proutí vycházely neforemné a navíc lehce praskaly. Zboží, které ten den prodala, se vrátilo zpátky. Kupci košíkářce láli a prý, že už si od ní nic nekoupí.

Pak raráš udělal kouzlo i nad Nitkovým dílem. Druhý den krejčí špatně měřil, látky valem ubývalo, saka, kabáty mu vycházely pořád našišato a potom ne a ne zašít potrhané kalhoty. A tak zákazníci odcházeli, peněz najednou nebylo nazbyt a do jejich domácnosti se pomalu stěhovala bída. Nitka byl smutný a celé večery nepromluvil. Anička si nezpívala a taky se stalo, že neměla, co by Nitkovi uvařila k obědu. Na co sáhli, to se pokazilo.

Jediný, kdo netrpěl nouzí, byl raráš. „To by bylo, aby kvůli nám trpělo i to zvířátko.“ říkala Anička, když Nitka mrzutil, že kocour má plnou misku mléka a jemu kručí v břiše.

Starosta se brzy dozvěděl, jak se Aničce vede. Došlo mu, že za to může on a jeho raráš. Rád by ho zavolal zpátky, jenže se bál přiznat, co vyvedl. Tak jen chodil kolem domku a vyhlížel, jestli za komínem nesedí ta jeho podara.

Najednou mu na záda skočil kocour, černý jako peklo a jenom prskl: „Alou domů!“ Kmínek na nic nečekal a utíkal, co mu nohy stačily. Doma posadil kocoura na stůl a dlouho si ho prohlížel. „Ty jsi raráš?“ začal opatrně. „Jo,“ ucedil skrz vousiska kocour. „Ten, co ho děda zavřel ve sklepě?“ ujišťoval se honem Kmínek. „To mi ani nepřipomínej,“ ošil se kocour a podrbal se za uchem. Pak si začali povídat. Ze starosty najednou vypadlo, že ho mrzí, že ublížil takovým hodným lidem, jako je krejčí a košíkářka. Raráš přizvukoval, že kdyby věděl, že to jsou dobráci, jakých svět neviděl, nikdy by ze sklepa nevylezl. „Jenže já jim škodit musím, protože proto jsi mě k nim poslal,“ dodal smutně a opřel si bradu o přední tlapky. Kmínek zalomil rukama: „Jenže já to už nechci! Jak bych se jim mohl podívat do očí… Ne, ne, brachu, a to já si tě raději vezmu k sobě domů!“ vyhrkl a myslel to upřímně.

„Tedy už neplatí to přání, abych těm dvěma kazil život?“ honem se ujišťovalo kocouřisko. „Ne a ještě jednou ne!!“ potvrzoval Kmínek. „To je dobře.“ Ulevil si raráš a skočil na otevřené okno. Otočil se a mňouknul: „Měli bychom něco napravit, nemyslíš?“ a zmizel.

Starosta si otřel pot z čela. Pak se vydal za Nitkou. Objednal si u něj parádní oblek na neděli a pro jistotu zaplatil za dva. Potom vzal domů košíkářku a vysvětlil ji, kolik že potřebuje nových košů a košíků a proutěných truhlic a nedal jinak, než že zaplatil předem.

Kmínkovu svědomí se ulevilo a do domku u hradební zdi se vrátilo štěstí. A udrželo se tam, protože ho hlídal nový skřítek hospodáříček.

Autor: ayky



Další zajímavé články:



2 Úno