Pohádka o vrtivém pražci


Na nádraží, kde bylo depo s mašinkami, o kterých jsme si už jednou povídali, sloužil pracovitý pan přednosta Maznička. Měl svou práci rád a každý týden kontroloval, jestli je ve stanici a na tratích vše v nejlepším pořádku. Jezdil po železničních tratích a osobně prohlížel světla, semafory a hradla, táhla a spřáhla, výhybky a kolejnice a tak mu neunikla ani ta nejmenší závadička.

Jednou projížděl se služební drezínou železniční trať, která vedla do lázní v Poděbradech a, ó hrůzo, našel jeden starý, poškozený pražec. Honem svolal železniční komisi.

„Kolegové,“ povídal na úvod přednosta Maznička, „popraskaný pražec na železniční trati, po které jezdí vlaky s lidmi do lázní, není pro nás dobrou vizitkou. Jak k tomu lázeňští hosté přijdou, aby používali takhle nepovedenou trať.“ Nový pražec vybírali dlouho, předlouho, až vybrali jeden, který byl nesilnější a nejhladší. Protože byl vybraný mezi tolika pražci, byl na sebe náležitě pyšný. S ostatními pražci se přestal bavit a jen myslel na to, jak bude tím nejdůležitějším na celé železniční trati. „Kdybych nebyl takový borec, mohl bych skončit někde na nějaké lokálce, kde mi budou dělat společnost jenom zajíci a krtci,“ holedbal se a v noci pýchou nemohl ani usnout.

Druhý den do skladu přijela drezína, vyzvedla náš pražec, opatrně ho uložila na valník a pomalu odvezla ven. „Ten se má,“ záviděly ostatní pražce. „Berou ho jako v bavlnce, zatímco nás otloukají, zvedají nás v kleštích, až máme rohy omačkané. To bude pohodlí tam, kde bude sloužit…“ Dlouho, předlouho si o té mimořádné události povídaly.


Drezína s pyšným pražcem odjela na místo, kde měl být uložený. Dělníci opatrně odstranili pražec starý a položili jej na drezínu vedle toho nového. Starý pražec si chtěl popovídat, to se ví, těšil se na zasloužený odpočinek, dokonce chtěl svému nástupci poradit, co jak nejlépe pracovat, ale náš nováček pýchou div neprasknul, ocelové dráty, kterými byl vyztužen, byly napjaty, prostě si svého kolegy ani nevšiml.

Když byla výměna hotová, počkali na pana přednostu Mazničku, který zkontroloval práci, a protože byl spokojen, dal pokyn, železniční trať byla otevřena a po kolejích, které pyšně podpíral nový pražec, projel první osobní vlak. „To byla jízda, to byl ale požiteček,“ libovali si cestující, „žádné drncání, houpání, to je něco.“ Pak psali ještě panu přednostovi Mazničkovi děkovný list s přáním všeho dobrého.

Nějaký čas bylo vše v nejlepším pořádku. Železničáři, kteří prováděli kontrolu železniční trati, nový pražec chválili, jaký že to je svědomitý pašák. A tak se tedy stalo, že pyšný pražec zpychnul ještě mnohem více. Zakrátko mu železniční trať byla obyčejná, osobní vlaky s lázeňskými hosty mu připadaly jako otlučené konzervy, stále myslil na to, jaké že by to bylo sloužit na velké dlouhé železniční trati, kde jezdí mezinárodní rychlíky a expresy. Byl nespokojený. Nespokojený tak, že se tou velkou nespokojeností začal pod kolejemi vrtět. Vrtěl se sem a tam, vrtěl se ze strany na stranu a nakonec kolem sebe vyvrtěl všechen štěrk a kamení, na kterých ještě nedávno tak spokojeně ležel. „Já, ten nejlepší a nejdokonalejší pražec mám sloužit na takovéhle prťavé trati? To bych se ale na to podíval…“ mumlal nespokojeně.

Co se stalo? Vlaky, kterými jezdili lidičky do lázní, byly najednou drncavé, kolíbavé, s cestujícími to házelo, stávalo se i to, že někteří cestující upadli. Proč? To jak jely přes vrtivý pražec. A najednou bylo kopy stížností, které se sešly na stole přednosty Mazničky. Jejej, to je hrůzné, bědoval nad dopisy od rána do večera, a když dokonce jeden vlak vykolejil, přednosta se rozhodl. Vyhlásil pohotovost pro celé nádraží, povolal traťmistry a traťové dělníky, strojvedoucího a osobně vyrazil na místo, kde ležel vzpurný pražec. Dělníci pražec pořádně podbili, usadili do štěrku a pečlivě utáhli. Přednosta Maznička byl spokojený. Zůstal na místě a kontroloval, jak projíždějí osobní vlaky, a když viděl, že je vše v nejlepším pořádku, odjel domů. Vrtivý pražec byl v klidu jenom chvíli. „Tak takhle vy na toho nejlepšího z nejlepších pražců? Přišroubovat mě jako nějaký obyčejný pražec k obyčejné železniční trati? To teprve uvidíte!“ brblal, a když ostatní pražce spaly, začal se znovu vrtět. Ale ne pořád. Vrtěl se jenom, když přes něj jel vlak. S vagóny to házelo sem a tam, lidé padali na podlahu a někteří si dokonce rozbili nos.

Ihned druhý den jeden cestující s potlučeným nosem stál přede dveřmi kanceláře pana přednosty. Spustil hned bandurskou: „Tedy pane přednosto, tolik let jezdím na dráze, ale takový nepořádek, co tu máte vy, jsem ještě neviděl!“ A ukazoval potlučený nos a modřinu kolem levého oka, to jak mu na hlavu spadl lázeňský kufr. Přednosta spráskl ruce a cestujícího naložil do drezíny, a ani nepovolal do služby strojvedoucího, jak moc pospíchal na místo, kde se náš cestující potloukl.

„Tady to bylo, pane přednosto!“ s určitostí tvrdil nespokojený cestující. Přednosta tedy vystoupil a prohlédl trať. Kroutil hlavou: „To není možné, železniční trať je v pořádku, dokonce i ten pražec, co nás tak zlobil, je na svém místě…“ Ale cestující nedal jinak, než že zrovínka tady sebou osobní vůz hodil tak, že mu na hlavu spadl těžký cestovní kufr. Přednosta tedy telefonem zavolal traťmistry, kteří trať prohlédli, ale nic špatného nezjistili. Byla to pro všechny záhada. Vlaky jezdily a nic se nedělo.

Druhý den hned po ránu zazvonil v kanceláři přednosty stanice telefon. Z depa mu hlásil pan strojvedoucí, že v noci jel pro poštu do lázní a trať sebou pod posledním vagónem trhla tak, že málem vykolejil. „Čekáme v depu na vás a vše znovu vyšetříme. Dokonce jsem už slyšel, že na tom místě straší,“ dodal ještě pan strojvedoucí a pan přednosta si otřel kapesníkem opocené čelo. Úplně nejhorší věc, která se přednostovi železniční stanice může stát, je, když mu ve služebním obvodu začnou řádit strašidla. To je potom starání, běhání a ověřování. Dokonce se může stát, že taková železniční stanice, kde se dějí prapodivné věci, je uzavřena a takovou ostudu by žádný přednosta železniční stanice nedopustil.

Pan přednosta tedy začal telefonovat a telegrafovat a vyplňovat úřední lejstra a akta, ale hlavně prohlížel pracovní deníky, ve kterých bylo uvedeno, co se v jeho železniční stanici kdy událo. Četl o nehodách, neštěstích, zásluhách a jiných význačnostech, ale o strašení, bubáctví a duchovinách nikde nic nenašel. Chodil smutně po železniční stanici sem a zase tam a nakonec si došel na pravou zrnkovou kávu k dědovi Nováčkovi, který byl ve výslužbě a jen tak, aby si pamatoval, chodil sloužit na jedno prastaré hradlo.

Káva voněla a děda Nováček panu přednostovi povídal, co se kde šustlo, jaké to bylo, když byl mladý a nezkušený železničář, a nakonec se zeptal, proč že pan přednosta jde zrovínka za ním teď v noci. Pan přednosta si povzdychl, pokýval smutně hlavou a rovnou přiznal, že neví kudy kam. Že se bojí služebně oznámit, že má na železniční trati strašidlo, že má obavu o zdraví cestujících, že neví, kam se dostanou všichni železničáři, kteří, pokud se nádraží zavře, přijdou o práci a budou se muset stěhovat jinam. Děda se usmál. „Jděte klidně spát, pane přednosto. Ráno bývá moudřejší večera.“ Přednosta to uznal a šel spát.

Děda Nováček byl starý a moudrý pán. Protože na strašidla moc nevěřil, zavolal do depa a poprosil, jestli by mohli projet železniční trať do lázní, protože „to by bylo, abychom nepřišli na to, co se děje…“ V depu byli pro. Děda Nováček nastoupil na lokomotivu a jelo se. Před místem, kde mělo strašit, dal děda zastavit. „Půjdu hezky lesem a budu koukat. Projeďte pomalu, jako jezdí osobní vlak. O mě se nestarejte, já se vám ozvu,“ poručil ještě děda a vydal se na cestu. Pan strojvedoucí chvíli počkal a potom se rozjel tak, jak děda chtěl. Sotva najel na zrádné místo, s lokomotivou to trhlo, mašina poskočila a strojvedoucí sotva že dojel zpět do depa. Ale děda Nováček už věděl, co potřeboval.

Ráno se pan přednosta probudil a byl vyspalý do růžova. Otevřel okno a podíval se ven. Na nástupišti před dopravní kanceláří stál děda Nováček a spokojeně pokuřoval z fajfčičky. Když uviděl pana přednostu, uličnicky zasalutoval a culil se od ucha k uchu. Přednosta zamával a ani se nestačil pořádně nasnídat. Schody bral po třech a supěl: „Tak co, dědo, zjistil jste něco?“ A když uviděl, že se děda usmívá, honem dodal: „Ale no tak, nenapínejte mě…“ „Tak pane kolego,“ začal děda rozšafně „na železniční trati do lázní nás zlobí jeden nespokojený pražec. Trať je mu obyčejná, a tak se snaží svým vrtěním dostat jinam. Málem vykolejil lokomotivu, potvora jeden a vsadím se, že je za všemi nehodami, které se cestujícím staly. No a než si půjdu odpočinout, věděl bych o místě, kde by se ten nespokojenec určitě vyjímal.“ Pak se naklonil k panu přednostovi a něco mu pošeptal do ucha.

Přednosta jenom přikývl, a pak telefonoval. Odpoledne si nechal přistavit drezínu a spolu s dělníky a traťmistry odjel na místo, kde byl pod kolejemi uložený nespokojený pražec. Než se pražec vzpamatoval, už ležel na korbě a koukal jako blázen, protože na jeho místě byl nový pražec, ještě pěknější než byl on. „Tak pojď, ty pašáku. Budeš sloužit tam, kde tě to nebude obtěžovat,“ povídal traťmistr a přednosta přikyvoval.

Pražec si myslel, že bude jistě na nové trati, jenže železničáři jej postavili vedle nástupiště do plotu a na něj pověsili ceduli „Nespokojený vrtivý pražec“. Cestující si pochvalovali, jak že je jízda do lázní příjemná a bez drncání. A děti se na pražec chodily dívat, to aby si pamatovaly, že není dobře, když je někdo pyšný a nafoukaný. A pražec? Jestli nepřestal být pyšný, stojí v plotu ještě dnes.

Autor: ayky



Další zajímavé články:



9 Úno