Tatínek z klubu maminek


Vojtíšek byl má jediná radost poté, co nás manžel opustil. Začalo to tehdy častými služebními cestami a skončilo prostým oznámením, že se schází s jinou ženou. Na Vojtíška, tehdy už skoro tříletého, mi bude dávat výživné, ale svůj život už s tím naším dále spojený mít nechce, protože našel svou životní lásku. Byla jsem v takovém šoku, že jsem se tehdy ani nějak zásadně nebránila. Rozvod byl celkem rychlý, nechtěla jsem protahovat tahanice hlavně kvůli malému, který teprve v té době začínal rozum brát, a zdálo se mi, že čím rychleji to odbudeme, tím méně ho to zasáhne. Měl sice spoustu otázek, proč s námi už tatínek není, ale podařilo se mi časem docela úspěšně odvést jeho pozornost jiným směrem, především zásluhou mé dobré kamarádky.


Kamarádka, která mi kromě rodičů byla v té době největší oporou, nedbala pranic na mé protesty a záchvaty sebelítosti a tvrdohlavě mě pokaždé donutila chodit s ní do maminkovského spolku, který pořádal neustále nějaké aktivity. Vojtíšek se tam, mezi dětmi různého věku, navíc cítil velmi dobře, takže časem se i díky tomu prakticky přestal o tatínkův pobyt jinde dál zajímat. Dokonce mi jedna z maminek pomohla sehnat práci na částečný úvazek, takže krizové období, kdy jsem potřebovala překonat rozvod a začít si budovat finanční zázemí, se mi podařilo překonat nečekaně rychle. Dlužno dodat, že Tomáš byl k nám a hlavně k malému, vedle stanoveného výživného, poměrně štědrý i v jiných směrech, a tak jsem se nikdy neocitla na dně, alespoň co se peněz týče. Peníze a dárky však ztraceného otce a manžela nahradit nemohly.

V té době jsem se cítila skálopevně rozhodnutá, že o dalším muži ve svém životě nechci už nikdy ani slyšet. Řekla jsem si, že to zvládnu sama a časem se mi to začalo i celkem dařit. Vojtíška jsem ve čtyřech letech dovedla do školky a pracovní úvazek jsem v té době navýšila už téměř na sto procent. Byla jsem za to na sebe patřičně pyšná, ve firmě mě chválili a kvůli dítěti mi nedělali žádné velké problémy, za což jsem jim byla vděčná. Snad to bylo i tím, že jsem mohla částečně pracovat i z domova, malý Vojtíšek byl celkem zdravé dítě a ve vedení firmy působilo více žen než bývá obvyklé.

Jediné, po čem se Vojtíškovi stýskalo, třebaže ve školce poznal mnoho nových dětí, byli kamarádi z klubu maminek, do kterého jsem neměla v té době už tolik času chodit. Slíbila jsem mu, že se tam zase aspoň jednou za čtrnáct dní podíváme. Osazenstvo, kromě vedení klubu, se za tu dobu trochu proměnilo, takže bývalých známých a Vojtíškových kamarádů ubylo, přesto to na nás oba působilo jako vzpomínkový výlet do těžkých, ale krásných časů. Podivila jsem se, když jsem v klubu uviděla také dva tatínky. Ale vlastně proč ne? Také tu měli své místo. Oba byli velmi sympatičtí, hlavně tedy jeden z nich, který se na mě od našeho seznámení vždy pěkně usmíval, až se mi z toho úsměvu začala povážlivě třást kolena. Jaké bylo záhy mé překvapení, když jsem zjistila, že Radim je již druhým rokem vdovec. Do klubu nepravidelně docházel s dcerkou Kačenkou, s níž si Vojtíšek brzy dobře rozuměl.

Časem jsem vypozorovala, že mezi maminkami je velmi oblíben a nejen ty, které na tom byly podobně jako já, po něm házely očkem. Poté, co jsem z původního čtrnáctidenního docházení zvýšila frekvenci návštěv na dvakrát týdně a vždy pocítila osten zklamání, když se Radim neobjevil, jsem pochopila, že se mi už řádně dostal pod kůži. Nechtěla jsem se však na něho věšet jako nějaká zoufalka, co se snaží uhnat každého svobodného muže v okolí, a spíše jsem se k němu o to víc chovala odtažitě, třebaže se mi zdálo, že on mou společnost vyhledává stále častěji.

Když jsem měla svátek a právě v ten den jsme se zase setkali, přinesl Radim pro mě kytičku, popřál mi a zeptal se, zda bych nechtěla ten svátek třeba nějak oslavit, nad skleničkou vína nebo nad šálkem kávy: “Chtěl jsem ti říct, že se mi už dlouho líbíš, Jitko. Ty o mě zájem asi nemáš, ale jinak si moc rozumíme a chtěl jsem ti to říct. Zkusit to aspoň.” Podle toho, jak mi hořely v tu chvíli tváře, jsem musela být úplně rudá a cítila jsem se dokonale zmatená. Radim se pouze mile usmíval se a čekal na mou odpověď. Nevzmohla jsem se na nic jiného než na poděkování a zamumlání: “Na to kafe s tebou půjdu ráda.” Bylo vidět, že ho to potěšilo. Hned všechno hezky naplánoval, tedy spíše už to naplánované měl, aspoň podle toho, jak ho znám dnes. Po několika nezávazných setkáních jsme spolu začali chodit, naše děti si také padly do oka, takže jsme se po čase rozhodli pro společný život. A ten trvá až do dnešních dní.

Jitka (32)

-red-