Objev lepidlo a drží to


Ve starém českém filmu Právě začínáme se Jaroslav Marvan a Jindřich Plachta dali do společného podnikání, přičemž se jim z údajného krému pro ženskou krásu podařilo uvařit lepidlo, kterému dali přiléhavé jméno: Držíto! Lepidlo je další ze všednodenních věcí, které běžně používáme a už se ani příliš nezamýšlíme nad jeho původem. Zajímá nás pouze, co s ním slepil lze a co nikoli. Lepidlo poslouží i uličníkům k drobným vtípkům, ale dlužno dodat, že s vteřinovým lepidlem už to tak velká legrace není, protože jeho účelem je spojit dvě věci v kratičkém čase. A vzhledem k neustálému zdokonalování jeho výroby se to i daří. Mám dojem, že můj otec by si z lepidel mohl udělat sbírku, takže pokud se mi něco rozbije a nevím, co s tím, jdu za ním a on odkudsi vyloví lepivou pastu nebo jakousi tekutinu a obvykle se s touto pomocí náprava podaří. Pokud by však skutečně hodlal založit sbírku a dát dohromady alespoň soudobá lepidla od všech výrobců, pořádně by se zapotil, protože dnes existuje na 25 000 druhů lepidel, která vyrábí kolem 600 firem.


Kde se lepidlo vzalo a kdo ho první použil? Prvního lepidla se pravděpodobně nikdy nedopátráme, ovšem pravdě se velmi přiblížíme ve chvíli, kdy se v lese otřeme o poraněný strom, z jehož rány prýští smůla. Zbavit se jí není tak úplně lehké, a není pochyb o tom, že lepkavosti přírodních materiálů si všimli už naši dávní předkové. Příroda jim ostatně ukazovala i další příklady v podobě lepení včelích pláství či vlaštovčích hnízd. Lepkavé vlastnosti mají i další přírodniny, například hmyzožravé rostliny či pavoučí sítě.

Člověk ve své vynalézavosti jistě záhy mísil a testoval různé látky, s jejichž pomocí pak vylepšoval svá obydlí, nástroje i oděvy. Používal proto zmíněné pryskyřice, různé přírodní šťávy, šelak (vylučovaný hmyzem) či škrob a neváhal do pojiv přimíchávat sliny, krev, vaječný bílek nebo včelí vosk. První prokázané použití lepidla je z doby 4000 př. n. l. Archeologové studováním pohřebních míst prehistorických kmenů našli rozbitou keramiku, která byla opravena lepkavými pryskyřicemi ze stromové šťávy.

Arabská guma a jiná přírodní lepidla posloužila již starověkým Egypťanům ke spojování dýh, papyrové listy byly kromě vlastní šťávy zpevňovány lepidlem z mouky a vody. Nalezené sochy z babylonských chrámů měly pro změnu oči ze slonoviny vlepené do očních důlků. Použitý tér jako lepidlo držel téměř 6000 let. První písemné zmínky používání lepidla pocházejí přibližně z roku 2000 př. n. l. Obsahují popis jednoduchých způsobů výroby a použití živočišného lepidla. Římané byli jedni z prvních, kteří použili tér a včelí vosk k utěsnění lodí.

Také s houslemi proslulého výrobce Antonio Stradivariho je spojeno tajemství, které podle všeho spočívá ve zvláštním procesu lepení ušlechtilého dřeva. Tento princip byl však zapomenut a nepodařilo se jej odhalit ani dnešními moderními vědeckými metodami. První komerční továrna na lepidla byla otevřena v Holandsku. Vyráběl se v ní tzv. klih ze zvířecí kůže. Kolem roku 1750 byl v Británii vydán první patent na výrobu lepidla rybího. A následovaly patenty pro lepidla vyráběná z přírodního kaučuku, zvířecích kostí, ryb, škrobu či mléčné bílkoviny (kaseinu), které se poté vyráběly v nově zakládaných továrnách, jejichž největší rozvoj spadal nedlouho před rok 1900.

Z pohledu chemie byla zmíněná přírodní lepidla tvořena hlavně polymery (tj. látkami složenými z molekul jednoho nebo více druhů atomů nebo skupin spojených navzájem) a k jejich nevýhodám patřila nízká odolnost vůči vodě, křehkost, případně sklon k nežádoucímu smršťování. A tak časem došlo na nutný přechod od lepidel organického původu k jejich syntetickým náhražkám. K výrobě syntetických lepidel je velmi často jako základní surovina používána ropa.

V rámci chemických objevů se předchůdci prvních syntetických lepidel staly nitrocelulóza, záhy následovaná celuloidem, prvním ze skupiny tzv. termoplastů, jenž byl poprvé připraven roku 1856. Jeho název vám jistě správně připomene klasické celuloidové fotografické filmy, používán byl např. také jako levná náhražka slonoviny. Ostatně dříve uvedená nitrocelulóza, termoplastický materiál odvozený z celulózy dřeva, byla poprvé použita při výrobě kulečníkových koulí, které byly do té doby vyráběny právě ze slonoviny. Jako základ nové generace syntetických lepidel se staly tzv. fenolitické pryskyřice. Jejich výrobu umožnil objev bakelitu v roce 1910, kdy začala éra plastů. Hromadnou výrobu lepidel poté značně urychlila 2. světová válka, kdy se začala vyrábět lepidla také z dalších polymerů a od roku 1950 i z uretanů.

V úvodu zmíněná vteřinová lepidla jsou objevem posledních let, zůstávají tekutá, dokud jsou v kontaktu se vzduchem, jakmile je vložíte mezi dvě plošky, na které zatlačíte, ihned zahájí proces tuhnutí. Jedná se o tzv. kyanakrylátová lepidla, a pokud chcete zachovat jejich funkčnost, je nutné je uchovávat v chladu. Navzdory několikatisícovému výběru lepidel všech druhů, vám stačí nakoupit pouhých čtrnáct z nich, s nimiž se vám podaří přilepit 85% věcí, na které jen pomyslíte.

Zdroj: Wikipedie

Redakce