Březen – měsíc internetu


Zapnula jsem naučeným pohybem počítač a odběhla pro ranní občerstvení, aby se v klidu uvedl do provozu. Je to už takový ranní rituál nebo spíš zvyk. Když jsem po pár minutách usedla před monitor, automaticky jsem otevřela internetový prohlížeč. Jenže místo domovské stránky na mě vyskočila chybová hláška, že stránka je nedostupná, ať zkontroluji připojení. Až nyní jsem se podívala na malou černou krabičku, ze které na mě přerušovaně blikala tři světýlka, jako kdyby vysílala S. O. S, místo obvyklých čtyř, z nichž dvě vždycky tak trochu laškovně pomrkávají. Ušklíbla jsem se tím směrem: To mi musí dělat zrovna dneska, když ví, že ho potřebuju! Internet přes kabel většinou příliš výpadky netrpí (musím to raději ale zaklepat na dřevo), to ráno se mu však ani omylem naběhnout nechtělo.



Nedalo se nic dělat, a tak jsem se začala věnovat jiné práci než na síti. A přitom jsem si s úsměvem vybavila nedávno zhlédnutou scénku z nových dílů seriálu Partička IT (IT Crowd), kde dva tamní vykukové přesvědčili šéfku, že internet se skrývá v malé krabičce, kterou zapůjčili výhradně pro její veřejný projev. Čekali, jak se lidé šéfce vysmějí, ale místo toho jí účastníci viseli na rtech a celou její řeč spolkli i s navijákem. Pobavilo mě to. Vzpomněla jsem si na své vlastní internetové začátky.

Doma byl internet přístupný přes telefonní linku, proto jsem si vždy připravila nejnutnější věci, co jsem chtěla najít, a linku nechala vytáčet nejlépe až mimo hlavní pásmo, tedy po šesté, později po sedmé večerní. Obrnila jsem se svatou trpělivostí, s níž jsem čekala, než se otevřou a načtou kýžené stránky. A že jim to při tom neskutečně pomaličkém připojení trvalo! Proto jsem raději nelenila, a když jsem měla trochu času, vyrazila jsem do počítačové studovny ve škole.

Sice jsem tam často musela čekat, než se jeden z tamních dvanácti počítačů uvolnil, ale na to jsem vždy byla vybavená knížkou nebo třeba částí přednášek, takže mi čas plynul poměrně rychle. Jaká však byla smůla, když jsem zjistila, že právě uvolněný počítač ne a ne fungovat? Zdrceně jsem ho opustila a zařadila se poslušně na konec fronty. Vyjednávání o pořadí nemělo mezi internetuchtivými kolegy smysl. Naštěstí se to nestávalo příliš často. Čekání se však vždy vyplatilo, už jsem nemusela počítat každou minutu, kterou nám telefonní ústředna nemilosrdně odečte, takže jsem v klidu brouzdala, kde mě jen napadlo. Tam jsem tudíž poprvé objevila kouzlo internetu jako zábavného média.

Časem se toto docházení do školy stalo neúnosným, a tak jsme zvažovali, jak pořídit internet s nějakým trvalým připojením domů. V té době se již hojně rozmáhalo sdílení bezdrátového internetového připojení přes Wi-Fi síť, a tak – když jsme objevili jednu bezplatnou, byť nízkorychlostí “wifinu” u nás – bylo rozhodnuto, že to zkusíme. A později že uvidíme, zda si zakoupíme větší přenosovou rychlost. Sehnali jsme příslušnou anténku, poskytovatel nám ji pomohl nasměrovat – a i když rychlost byla chvílemi i horší než přes telefonní linku, byla jsem za ni vděčná. Jak čas běžel, začínalo mi vadit, že stačí zhoršení počasí nebo připojení více uživatelů v okolí, a rázem bylo po signálu. Posledním hřebíčkem do rakve bezdrátového připojení se stalo zahájení stavby vícepatrového domu, který nám přístupovou anténu úplně zakryl. V té době jsme už dokonce za připojení i něco málo platili. Pokusy o nalezení jiné obdobné bezdrátové služby v okolí jsme po čase vzdali a raději si pořídili pevnou linku přes kabel. A tak to zatím funguje dodnes.

S “wifinou” jsem ovšem měla co do činění ještě i později, v jednom svém zaměstnání. A radost jsem z toho vůbec neměla. Dostala jsem se k tomu jak slepý k houslím, protože v té době už to byla nefunkční přetížená služba na odpis – a mně, jako nové pracovnici, která pracovala v internetové redakci, to jednoduše hodili na krk. Vyřizovala jsem samé stížnosti a žádala, aby věc přebralo IT oddělení, že sice Wi-Fi souvisí s internetem, ale jako redaktor nejsem rozhodně pověřený technik, za kterého mě volající i docházející nespokojenci považovali. Poslední kapkou pro mě bylo, když mi jeden muž na stůl položil svůj notebook s žádostí, abych mu síť nastavila. Poslala jsem ho… za šéfem. Časem jsem vše vyřešila jinak, ale to už k internetovému ohlédnutí nepatří.

Březen je měsícem internetu a statistiky potvrzují, že naše internetová gramotnost stoupá, ba dokonce se místy přelévá až do stádií závislosti na tomto světovém médiu. Stále více lidí využívá internet ve svém zaměstnání a naopak mnohým lidem je v práci přístup na internet druhotně blokován, aby se na něj nechodili místo zpracovávání zadaných úkolů bavit. Podle mého názoru je to ale dvojsečná zbraň. Zdatný šéf si to ohlídá a zajímat by jej měla na prvním místě odvedená práce. Ten, kdo nechce pracovat, najde si beztak zábavu jinou, třeba dlouhé hodiny prosezené klábosením nad kafíčkem s kolegy. Snad se tato opatření časem zase změní. Internet je zkrátka součástí běžného života a stále víc bude i prostředím pracovním, třeba i pro profese, kde se to nyní zdá nemyslitelné. Takový už je pokrok a v tomto směru za něj můžeme být rádi.

Redakce