Kde se vzaly brýle?


Nezbytná zdravotní pomůcka pro všechny, kdo trpí některou z očních vad, byla postupem času povýšena na módní doplněk a nosí se i bez dioptrických skel, samozřejmě pomineme-li brýle jako ochranné prostředky, například proti slunečnímu záření či brýle svářečské, lyžařské nebo potápěčské. Někdo si nasazuje brýle prostě jen proto, aby dodržel určitý styl. Vzpomeňme si namátkou na některé rockery, například na známého Aleše Brychtu, kteří tmavé brýle nesundavají prakticky nikdy, tedy jsou-li v dosahu médií, protože na nich zčásti založili svou image.


Historie brýlí je plná nejasností, otázek a tápání. Za první dochovanou ukázku možné korekce zraku za pomoci speciální pomůcky mnozí považují krystal, pocházející z doby kolem roku 1000 př. n.l., nalezený při archeologickém průzkumu ve staroasyrském Nimrudu. Tento krystal mohl být na základě svých vlastností používán jako zvětšující sklo, ale důkaz, že jej dávní předkové takto skutečně využívali, však pochopitelně chybí. Jako další údajný doklad požívání optické pomůcky, korigující oční vadu, bývá popisován případ římského císaře Nerona (15. 12. 37 n. l. až 9. 6. 68 n. l.), který si prý kvůli svému špatnému zraku přidržoval při sledování gladiátorských zápasů před okem vyleštěný smaragd. Pravděpodobněji tak ale činil kvůli filtraci slunečních paprsků, které ho zřejmě rušivě oslňovaly. Zato známý filosof Seneca při čtení za účelem zlepšení vidění údajně měl používat skleněnou kouli naplněnou vodou.

Další pátrání nás posune až do období středověku. Do obrouček zasadili první pár čoček pravděpodobně Číňané někdy v 10. století. Ve stejné době se také ve středověké Evropě objevují snahy o korekci vidění, nejprve nešlo však ještě o brýle, ale o tzv. “čtecí kameny” vyráběné kolem roku 1000 n. l. v Benátkách. Až ze 13. století, z Anglie, pocházejí popisy brýlí od anglického myslitele a filozofa Rogera Bacona, který je ve svém díle Opus maius (1267) doporučil k používání. Mezi italskou aristokracií brýle v té době hodně zpopularizoval Florenťan Salvino degli Armati.

Obruby nejstarších brýlí se podle dochovaných zpráv a maleb vyráběly z kostí, později se začalo používat i jiných materiálů – železa, stříbra, zlata, rohoviny, kůže či želvoviny. Nenasazovaly se na nos, ale za pomoci držátka se rukou přidržovaly před očima. To bylo však pro uživatele velmi nepohodlné, takže se dlouho, dokonce cca. 350 let, vymýšlelo, jak ruce osvobodit. Brýle se v průběhu jejich vývoje až k dnešní podobě připevňovaly různými způsoby – ke klobouku, skřipcem na nos nebo se tkaničkami přivazovaly přes zátylek. Toto nepohodlí vyřešily až první pevné postranice (“nožičky”), vedoucí od obrouček na horní části uší, které vynalezl Edward Scarlett roku 1730. A roku 1830 se v Berlíně poprvé objevil tzv. monokl, tedy “brýle” na jedno oko a záhy se stává velkým hitem. Nedlouho poté jej následuje také binokl.

Název „brýle“ je pravděpodobně odvozen od berylu, ze kterého byla broušena brýlová skla. Vedle průhledného berylu se používal také křemen. Až později přišlo na řadu optické sklo a nakonec i plast, který je lehčí a není tak křehký. Dioptricky se skla původně rozlišovala na “stará” a “mladá”, na základě odpozorovaného, byť mylného názoru, že krátkozrakost se jako vada vyskytuje v mládí, kdežto stáří přísluší dalekozrakost či slabozrakost. Brýle na dálku a na blízko spojil v 19. století poprvé do jedné obruby sir Benjamin Franklin, aby mohl při svých kočárových vyjížďkách městem zároveň studovat z knih a pozorovat kolemjdoucí dívky. Třebaže brýle se ke zrakovým korekcím využívají dodnes, z výsluní je postupně odsunují kontaktní čočky a laserové korekce. Přesto však zůstávají zatím nenahraditelné jako důležité ochranné pomůcky.

Zdroj: Wikipedie

Redakce