Rytíř na černém koni


Moje kamarádka byla od počátku, co ji znám, totálně poblázněná do hradů a zámků a hlavně do středověku a renesance, zatímco pro mě byl dějepis vždy spíš španělská vesnice a nutné zlo. Dokonce jeden čas chodila i do kroužku historického šermu, a tak čas od času kromě akcí v bezprostředním okolí vyjížděli na různé akce po celé republice. Občas jsem se za ní jela podívat, protože ve mně zase odjakživa dřímal určitý cestovatelský duch, a když už jsem se moc nedostala do exotických krajin, procestovala jsem tak aspoň kus naší vlasti a zpětně musím říci, že u nás je krásně zkrátka všude. Tehdy jsem se na to jen dívala trošku jinou optikou.


Za to, že se to změnilo, může právě tahle její vášeň. Shodou nepříznivých okolností se jejich historický šermířský spolek rozpadl a Mirka byla z toho tehdy celá nesvá. O to víc sledovala okolní dění a pátrala, kde by našla nové uplatnění a vyžití. Po nějaké době to vzdala, také proto, že naše studium na vysoké se tou dobou chýlilo ke konci, a tak dojíždění do školy a přípravy diplomky zabraly téměř veškerý volný čas.

Pak ale někdo vyvěsil na nároží plakát, že na nedaleký hrad v rámci slavností slunovratu přijede skupina historického šermu. Tou dobou už jsme měly mít po závěrečných zkouškách, takže Mirka navrhla, abychom to tam spolu patřičně oslavily, zvlášť když ani jedna z nás tenkrát s nikým právě nechodila. Přišlo mi to trochu bláznivý, ale současně i stylový, takže jsem se dokonce nechala navléknout do historického roucha a při bližším ohledání jsem zjistila, že mi zapůjčená replika renesančních šatů docela sluší.

Na akci se Mirka cítila jako ryba ve vodě, zatímco já připomínala spíše rybu leklou. To se změnilo ve chvíli, kdy šermíři připravili středověký turnaj, využili našich kostýmů a vybrali si nás jako dámy, o jejichž přízeň se utkají. Každé z nás připadl jeden rytíř, dostaly jsme i věnce pro případného vítěze a turnaj začal. Musím říct, že “můj” rytíř se mi docela líbil a těšilo mě pozorovat, že patří mezi šermíři a jezdci k těm nejobratnějším. Jmenoval se Ondra a středověký oděv i brnění mu na jeho vypracované postavě seděly jako ulité. Nakonec to byl také právě on, kdo celý turnaj vyhrál, a mně tím pádem připadl úkol jej odměnit. Když jsem mu předávala stylizovaný věnec, stihnul nás s Mirkou pozvat ještě na podvečerní posezení. Než jsem stihla cokoliv říct, Mirka nadšeně souhlasila. A tak jsem na nabídku přikývla rovněž.

Když jsme večer přišly, čekala nás slavnostní tabule s opečeným selátkem a různými nevšedními dobrotami. Ondřej i ostatní byli nadšení hlavně z Mirky, která s nimi byla naladěná na stejnou notu. Dokonce se v jednu chvíli chopili zbraní a předvedli spolu s ní menší souboj, za který Mirka sklidila zasloužený potlesk. Zpočátku jsem se tam tudíž cítila trochu nepatřičně a osaměle, ale Ondra si toho všimnul a hned se mi začal věnovat. Vyprávěli jsme si pak spolu dlouho do noci a já nechtěla, aby ten večer někdy skončil. Ondra na tom byl podle všeho podobně. Mirka se zase poměrně sblížila s jiným klukem, a tak jsme si druhý den měly hodně co vyprávět. Dala jsem Ondrovi na sebe kontakt, jenže on se dlouho neozýval. Až po týdnu, když už jsem přestávala doufat, mi konečně zavolal a domluvili jsme spolu první oficiální rande. Kdyby mi dříve někdo řekl, že se jednou zamiluji do rytíře, tak bych si zaťukala prstem na čelo – a přesto se to stalo, i když tehdy poprvé neseděl na bílém, ale na černém koni.

Kamila (27)

-red-