Setkání


Se Standou jsme se znali už od základky. Bydlel ve vedlejším domě a jako děti jsme lítali často venku. Pak se ale s rodiči odstěhoval do vedlejšího města a přátelství byl konec. Sem tam jsme se i potkali, třeba když jel navštívit prarodiče, ale to až do doby, než jsme se dostali na střední. Tam se naše cesty úplně rozdělily. Od té doby jsem ho zahlédla jen jednou, a to ještě z autobusu. V podstatě jsem o něm už nevěděla téměř nic, jen to, že hrál volejbal a jejich klub byl vcelku úspěšný. Ani jsme se nesnažili se nějak kontaktovat.

Roky běžely, přátelé a kamarádi přicházeli a odcházeli a já šla studovat vysokou. Jednou jsme s holkama šly zapít školní úspěchy a v hospodě jsem potkala spolužáka ze základky. A jak to tak bývá, když někoho potkáte po deseti letech, máte si hodně co říct. A jelikož Kája studoval ve stejném městě, tak jsme občas zašli i na kafe. Karlos, jak jsme mu přezdívali, byl hodně zcestovalý. Byl to ten typ člověka, co práskne do bot a s partou lidí jede na měsíc cestovat někam po Evropě nebo nejlépe někam do divočiny. Občas poslal i odkaz na webové stránky, kam házel své cestovatelské zážitky a já jen tiše záviděla. A když mi jednou na e-mail přišly další odkazy z posledních cest po Maroku, nevěřila jsem vlastním očím. Byl tam i se Standou!


Bože, tolik let jsem ho neviděla, skoro vůbec se nezměnil. Ani jsem netušila, že se se Standou znali už jako malí kluci. Po Karlosovu návratu jsem samozřejmě zahájila pátrací řízení, vytáhla ho na pivo a zjišťovala, jak se Standa vlastně má, co dělá, kde je mu konec a samozřejmě, zda bydlí sám, či s nějakou slečnou. Karlos sotva stíhal odpovídat na moje otázky, které spíš připomínaly soudní křížový výslech. Zmínil se, že Standa je pracovně v Rakousku, trénuje tam děti ve volejbalu, ale že se určitě ještě tento měsíc bude vracet a dobrovolně mi předal e-mail.

Neváhala jsem a ještě týž večer jsem Standovi napsala. Doufala jsem, že na mě nezapomněl, ale přeci jen to bylo 10 let, co jsme se neviděli… Netrpělivě jsem čekala na příchozí mail. Samozřejmě, že když očekáváte něco důležitého, tak vám přátelé schválně zaplňují schránku nepodstatnými e-maily, typu pošli to dál dalším deseti přátelům, jinak tě čeká sedm let smůly, půl roku bez milování či že mě opustí usměvavé korunky. Pche, tolik pošty už skončilo v koši, prachy nejsou tak jako tak a sedm let smůly? Smůlu jsem měla tak akorát na chlapy, ale že by mi to pomohl vyřešit nějaký e-mail, tomu se mi nechtělo věřit.

Druhý den jsem se v práci nezastavila, takže jsem letěla domů a hned zapínala počítač. Napsal!!! Ovšem, že si na mě pamatoval. A ještě ke všemu byl rád, že jsem se ozvala. Začerstva jsem ještě rychle naťukala odpověď a ejhle, za dvacet minut jsem měla další. Vyměnili jsme si pár fotek, kontakty a slíbili si, že až se pracovně vrátí, tak zajdeme určitě na kafe. Nemohla jsem se dočkat.

Nervózní jsem byla už při nástupu do autobusu. Když jsem se vracela na víkend domů, čekal mě na zastávce. S růží v ruce. Setkání bylo po tolika letech báječné, pořád jsme se smáli, mluvili, až jsme se domluvili na další víkend, kdy mě pozval na koncert jeho oblíbené kapely. Ani tento večer nezklamal, takže jsme hned naplánovali další společné akce. A postupně se z dětského přátelství, velkého setkání a společných zážitků stala velká láska, která trvá dodnes. Se Standou jsme si našli bydlení nedaleko rakouských hranic a dokonce plánujeme společnou budoucnost. A také jsem zjistila jednu věc. Když je člověk dlouho sám, tak se snaží hledat kdekoliv, kolikrát kvůli tomu utíká i stovky kilometrů a pak zjistí, že láska jeho života je tak blízko. Protože když to čekáte nejmíň, tak to prostě přijde.

-spark-