Pohádka o andělovi a hvězdě

Pohádka o andělovi a hvězdě
Tento příběh mi našeptala jedna vločka sněhu, která mi nedávno přistála na rameně. Vyprávěla mi o neposedném andělovi, který v nebi působil jen samé výtržnosti, a tak byl za trest poslán na zem, kde měl vykonat jeden skutečně velký dobrý skutek. Než byl ovšem na zemi poslán, archanděl mu připomněl, že může činit cokoliv, jen nesmí nikdy ztratit svou hvězdu, co nosil na čele, jinak se už nikdy nebude moci vrátit zpět a zahyne. Anděl si myslel, že to jistě nebude nic těžkého, vždyť měl nadpřirozené schopnosti, jenže ouha, zrovna když byl seslán na zem, blížil se čas Vánoc a všichni lidé se tvářili celkem spokojeně a šťastně, dokonce i žebráci, kteří v tento čas dostávali slušnou „výslužku“. Co teď měl dělat? Chtěl to mít hned odbyto, byla mu totiž hrozná zima, vždyť v nebi nikdy nepoznal, co je to velký mráz… A tak se vydal do ulic rušného velkoměsta, v němž se ocitl.

Díval se do oken, která do noci krásně svítila pestrou, neonovou výzdobou, viděl rozsvícené stromečky a také šťastné dětské obličeje. Myslel si, že tu snad bude muset zůstat opravdu až na věky, když tu si všiml, že v jednom z mála potemnělých oken v přízemí se pohnula záclona, a za ní uviděl stín drobné postavy. Zaletěl blíž a spatřil, že je tam nějaká mladá dívka. Té náhle úlekem zbělela tvář, zaslechla totiž pro ni nezvyklý šum křídel, a tak do noci vykřikla: „Kdo je tu?“ Anděl svým vnitřním instinktem poznal, že ji něco velmi trápí. Jen tak pro sebe si zamumlal: „Proč jen máš tak smutné oči, neznámá dívko?“ Když tu mu, celému udivenému, jak to, že ho slyší, dívka odpověděla: „Kdo jsi? Máš tak milý hlas?“ A anděl odvětil: „Ty mě tedy slyšíš? A také mě snad i vidíš?“ Dívka si povzdechla: „Jakpak bych tě mohla vidět, když můj svět je už přes dva roky celý zahalen do temných závojů? A již nemám šanci, že se to někdy změní?“ Anděl už věděl, proč se mu její oči zdály být tak smutné. Jenže, co s tím, takhle velký úkol splnit nedokáže, vždyť i jeho schopnosti jsou omezené.

I tu si vzpomněl, že v nebi mají velkou moudrou knihu, kterou by si mohl vyžádat. Stačilo jen pomyslit a kniha byla tu. Když nalezl, co hledal, dal se do čtení řádků, na nichž stálo: „Chce-li anděl osobě lidské ku navrácení zraku pomoci, musí jí do očí vnést jiskru své hvězdy…“ Jiskru z mé hvězdy? Ale vždyť tu jí mohu dát pouze s celou hvězdou…, ulekl se, protože si vzpomněl, co by to znamenalo. Hvězda je život. Díval se dlouho předlouho na dívčinu smutnou tvář a něco se v něm pohnulo: Měl-li jsem vykonat velký skutek, nesmím váhat, učiním tak. Nejprve však dívce, která tiše a tázavě hleděla do tmy, již nemohla vnímat, celou svou historii převyprávěl. Dívka se mu kupodivu nevysmála, jen pokývala hlavou a pak rozhodně řekla, že takovou oběť od něho nemůže přijmout.

Jenže anděl už byl rozhodnut, a tak vzal svou hvězdu a přenesl ji do dívčiných očí. V ten okamžik dívka prohlédla i spatřila tvář anděla, která se nyní celá křivila zásahem „pozemské“ bolesti. Takhle to nemohla přece nechat! Horečnatě přemýšlela, co jí ten anděl před chvilkou vyprávěl, když tu jí padl zrak na malý vánoční stromek, co jí rodiče postavili v pokojíku, a všimla si obrovské stříbřité hvězdy na špičce. A tu ji to napadlo! Nemůže-li anděl přežít ani vrátit se bez hvězdy, tedy mu ji dám! Sundala rychle hvězdu, podala ji oknem andělovi, a do toho jakoby se znovu vlila předchozí energie. Přiložil hvězdu na čelo, ta se rozzářila, a tu se vysoko nad ním otevřela nebesa. Dívka ještě dlouho hleděla za ním a v očích se jí mihotal odraz andělovy hvězdičky, nebo to snad byly slzy?

-red-



Další zajímavé články:



25 Úno