Počítače ve výuce dětí


Mnohými experty je nám barvitě přibližována vidina, kterak v budoucnosti bude mít každý žák na svém stolku vlastní počítač a učitel bude mezi stolky proplouvat, a tu poradí, tam něco poopraví a žáci budou pracovat samostatně na úkolech, které si „stáhnou“ ze školního intranetu (vnitřního komunikačního systému), respektive ze školního serveru (řídícího počítače). I když jde vývoj neustále kupředu, hnedtak tomu asi takto nebude. Je to sice představa nadmíru lákavá, ale stále poněkud nereálná. Stačí si uvědomit a spočítat již pouhé náklady na počítačové vybavení učeben a není asi třeba vysvětlovat cokoliv dalšího. Ostatně, mechanické ovládání sebedokonalejší techniky není a nebude cílem výuky a výchovy, ale pouze a jedině jejím prostředkem.


Praxe navíc ukazuje, že zejména základním školám chybějí počítačově vzdělaní pedagogové, kteří by navíc měli také touhu se i dále se v této oblasti vzdělávat, jak by bylo třeba – vzhledem k rychle postupujícímu vývoji informačních technologií. Tyto náročné požadavky může nejspíše splňovat generace mladých učitelů. Kde ji však při současných platových podmínkách vzít? Existuje jistě pár výjimek: lidí pojímajících své působení na škole jako poslání, ale těch není z výše uvedeného důvodu mnoho.

Dalším problémem je zjištění, že u starších pedagogů přetrvává tzv. „PC-fobie“, strach z počítačů. Snažit se tudíž rekvalifikovat některé starší učitelky, mající pár let do důchodu, které tvoří na ZŠ většinou velkou část pedagogického sboru, je asi nemyslitelné. Naproti tomu skupina mladších pedagogů většinou nutnost zvládnout alespoň základy „počítačů“ chápe, a ti potom počítač k práci skutečně používají. I tak by školení základů PC i různé specializované kurzy pro učitele měly být samozřejmé, úroveň nabízených kurzů je však různá a cena rovněž nebývá zanedbatelná.

Na rozdíl od učitelů mají mladí lidé, ať už jsou to žáci základních škol či studenti škol středních, k počítačům mnohem otevřenější přístup. Zvláště někteří studenti SŠ mají v oblasti informačních technologií skutečně velice rozsáhlé znalosti, čehož rozumný vyučující je schopen využít ku prospěchu všech. Když učitel uplatňuje při svém jednání spíše partnerského přístupu, snáze nachází prostřednictvím počítačů k žákům a studentům cestu, neboť počítače jsou a stále více budou kolem nás a děti jsou k nim spontánně přitahovány.

Minimálně od počátku jednadvacátého století stojíme na startu nové epochy a způsobu vzdělávání, v němž bude mít využití informačních technologií své nepopiratelné místo, ale stále ještě nedokážeme odhadnout, kudy se má ubírat cesta dále, aby byly nové prostředky využity co možná nejefektivněji. Bude to bezesporu cesta pokusu a omylu. Neměli bychom k ní přistupovat ani s řadou předsudků, ale rovněž ani s přehnanými očekáváními. Nestane se nejspíš nic víc, než že se rozšíří možnosti způsobů (lépe řečeno: prostředků) výuky, ale samotný proces vzdělávání zůstane stále týž. Moderní prostředky jistě napomohou ke zvýšení motivace dětí, ale jako vždy pouze těch, které budou mít skutečný zájem a vůli se něčemu novému naučit.

Počítačové technologie mohou do jisté míry zdokonalit učení a vyučování a přispět tak k rozvoji myšlenkových a tvůrčích aktivit dětí. Pomohou usnadnit vytváření individuálních programů pro děti s různými vývojovými poruchami a „učebními“ problémy (v českém jazyce, ale i v dalších předmětech prospějí hlavně dysgrafikům, dyslektikům či dalším dětem s obdobnými specifickými poruchami učení). Řadu výhod poskytují již nyní nejen učitelům a žákům, ale také rodičům (zejména v oblasti komunikace se školou a s jednotlivými učiteli prostřednictvím e-mailu). Získávání podrobnějších informací se stává záležitostí vyhledání internetových stránek příslušné školy, což rodičům mj. pomáhá i při výběru školy s vhodným výukovým programem a přístupem k žákům. Je však skutečně pouhou otázkou času, kdy počítače ve škole (a nyní nemíníme jejich používání na hodinách informatiky a programování) budou stejně obvyklou a neodmyslitelnou výbavou učeben, jíž dnes jsou tabule.

Redakce