Rodina, dítě a počítač


Stejně jako se už docela malé dítě zvídavě otáčí za rozsvícenou obrazovkou televizoru, tak podobně i dítě větší nenechá rozsvícenou obrazovku monitoru jen tak bez povšimnutí (třebaže ze zcela jiného důvodu než v prvním případě). Když navíc vídá rodiče, jak dlouhý čas věnují sezení před tím zvláštním přístrojem, co vypadá jako již zmíněná televize, ale přece se od ní v lecčems liší, dostává chuť (stejně jako i v mnoha jiných věcech) rodiče napodobit a touží se dotýkat klávesnice a posunovat s myší… To se ovšem zmiňujeme o dětech předškolního věku, z nichž ještě stále některé tento prvotní „zápal“ neprožijí, protože rodina doma třeba počítač nevlastní (brzy však již bude počítač běžnou součástí zařízení téměř každé domácnosti u nás).



Jakmile však dítě přijde do jakékoli instituce, ať už se jedná o školu, nebo koneckonců i o školku, kde se bude setkávat s dětmi z jiných rodin či se svými učiteli a vychovateli, s fenoménem zvaným „počítač“ se určitě setká. Děti rády vyprávějí o tom, co dělají jejich rodiče, navíc ve všem přehánějí, snaží se navzájem „trumfnout“, takže v představě dítěte, které se s počítačem dosud nesetkalo, se toto zařízení stane čímsi magickým a tím pádem i nesmírně přitažlivým. Ale i v očích dětí, které již mají svůj první kontakt s počítačem za sebou, dokonce jim rodiče dovolili, aby si na něm mohly hrát dětské hry či třeba malovat, vzroste jistě po podobných „debatách“ na dané téma prestiž takového zařízení a tím také zájem o ně.

Děti jsou k počítačům přitahovány vesměs přirozeně a samovolně. A právě v této zvláštní, obtížně definovatelné přitažlivosti se děti nejvíce liší od dospělých, pro něž je svět počítačů jistě rovněž velmi přitažlivým, ale přece jenom zcela jinak. Dospělé přitahují možnosti získávání velkého množství informací, jejich snadného zpracování, koneckonců i tvorba „informací“ vlastních a jejich šíření atp., kdežto pro děti je počítač nejspíše právě jakousi magickou skříňkou, která umí spoustu věcí, skoro jako by to byla nějaká pohádková rekvizita, nejlépe srovnatelná třeba s kouzelnou hůlkou, co umí splnit rozličná přání.

Čím jsou děti starší, tím lépe rozpoznávají i možnosti, které jim počítače nabízejí, a mají-li možnost s nimi pracovat (nebo vůbec v návaznosti k jejich rostoucímu věku), pak pro ně tato zařízení sice ztrácejí příchuť někdejší magičnosti, přesto i nadále trvá ona spontánní přitažlivost k nim. Zpočátku je to třeba právě jen to hraní her či malování, co je nejvíce zajímá, ale ve starším školním věku, kdy se ve škole probírají i základy výpočetní techniky, vzrůstá zájem i o další tvůrčí činnosti a tak nějak zcela samozřejmě i o komunikaci prostřednictvím internetu. Internet je fenoménem pro všechny lidi bez rozdílu věku, pro děti je však fenoménem dvojnásobným. Na rozdíl od dospělých k němu přistupují bez předsudků a větších obav, navíc se základní ovládání vesměs naučí během velmi krátkého času.

Dříve byl zájem o počítače patrný hlavně u chlapců, v dnešní době (právě především zásluhou internetu) se počet zájemců o počítače mezi chlapci a dívkami vyrovnává, i když asi stále platí, že hlavně kluky začíná – více než dívky ve stejném věku – zajímat i programování… A co pro děti slovo internet znamená? Patrně totéž, co pro dospělé: informace a komunikace, či spíše je toto pořadí převráceno: na prvním místě u dětí spíše stojí komunikace: tj. posílání e-mailů, SMSek na mobily (které je možné z internetu posílat „zdarma“ – nepočítáme-li poplatky za jeho provoz, čímž se děti do určitého věku ovšem nezabývají), „chatování“ (alias komunikace v reálném čase) a v poslední době i různé další komunikační nástroje, z nichž se nyní asi nejvíce prosazují systémy „ICQ“ (I seek you) a Skype, jejichž prostřednictvím lze jak posílat e-maily, tak „chatovat“ i telefonovat a posílat SMS zprávy.

Velké kouzlo přitažlivosti má v sobě i možnost sebeprezentace, již internet nabízí ve formě „free“ webových stránek (tzn. že prostor pro stránky je poskytován zdarma), což zcela vyhovuje exhibicionismu, který má v sobě snad každý z nás a děti jej navíc v určitém věku touží ukázat. Mít své vlastní webové stránky se stává u středoškoláků běžným standardem a nadto stále jednodušší programy na jejich tvorbu umožňují naplnit tuto touhu i řadě zájemců ze škol základních (př. takzvané WYSIWYG editory: „What You See Is What You Get“, volně přeloženo: co vidíš, to dostaneš, v nichž se pracuje obdobně jako ve Wordu, jehož základům se dnes děti běžně učí).

Vývoj společnosti je zcela závislý na vývoji techniky, takže se v blízké budoucnosti děti dočkají časů, kdy počítač bude běžnou součástí výuky, proto lze považovat (z tohoto pohledu) příklon dětí k počítačům za pozitivní skutečnost, ale najdou se i lidé, kteří touto vizí moc nadšení nejsou. A v lecčems mají i pravdu. Už dnes se ukazuje, že vedle výše nastíněných pozitiv přinášejí s sebou informační technologie i celou řadu negativ, které mají svůj prvopočátek právě v nedostatečné „výchově dětí ke správnému využívání počítače“. A opět se tu rozvíjí celá problematika vztahu dítěte k počítačům, která však není ničím zcela novým, protože jen rozšiřuje stávající problém narůstající okolo obdobného vztahu dětí a televize. Všechno se to vlastně ale ve své podstatě „točí“ kolem výchovy v rodině, kdy rodiče „odkládající“ dříve děti hlavně k televizi je dnes nově odkládají také k počítači a víc už se nezajímají, co dítě dělá.

A co by měl třeba takový kluk dělat, když se mu rodiče nevěnují? Hraje počítačové hry, z nichž celá řada (zejména strategických her) se dá hrát hodiny, ba týdny, a co teprve ty populární „střílečky“, při nichž, stejně jako při akčních filmech, protečou proudy krve, nadto se on sám na ději spolupodílí… Ne, že by se snad měly tyto hry přímo zakazovat, to by pak v duchu „zakázaného ovoce“ získaly ještě větší přitažlivost, ale právě rodiče by měli regulovat vysedávání svých ratolestí u podobného typu her. Dítě totiž ještě není dostatečně vyvinuto k řádné sebekontrole (kterou ostatně nezřídka postrádají v různých směrech i dospělí). Obsah některých stránek dostupných na internetu je skutečně pro děti značně nevhodný, takže i zde je kontrola rodičů více než potřebná. A pro děti je právě vše, o čem vědí, že by neměly dělat, mnohem víc přitažlivé, už jen proto, aby se pak ve škole mohly před svými spolužáky „předvést“, co všechno už viděly a přečetly.

Počítačové technologie však v obecné rovině mají skutečně velkou budoucnost, protože jejich prostřednictvím nám brzy do života vstoupí také další z očekávaných fenoménů, totiž virtuální realita. A ta bude mít pro děti rovněž své jedinečné kouzlo. Konečně budou moci skutečně vstupovat do pohádkových či fantastických světů, které je obklopí doslova ze všech stran a v nichž se budou moci nejen rozhlížet, ale dokonce se i dotýkat různých předmětů a manipulovat s nimi.

A opět někteří odborníci zvedají varovný prst a hrozí se budoucí závislosti na tomto novém médiu, kterému právě děti mohou tak snadno podlehnout. Ale není třeba zase podléhat panice, vždyť i v době počátků filmových produkcí a televize se objevovaly podobné obavy, které se rozhodně nenaplnily v předpovídané míře. A to i přesto, že virtuální realita bude skutečně čímsi do jisté míry přelomovým. Jenže vzhledem k nedokonalosti technických zařízení ještě dlouho potrvá, zdaří-li se to vůbec někdy, než bude svět virtuální reality vykreslen do přesvědčivé podoby, nerozeznatelné od podoby reálného světa (jak nám to předvádějí aktéři v populárních sci-fi snímcích). Zatím se ty nejlepší pohybují na úrovni slušných animovaných filmů, i když je pravda, že vývoj letí nezadržitelně dál…

I přes veškerá varování, která ovšem vycházejí z vykreslování extrémních případů, však počítače dávají dětem více toho pozitivního, a znalost jejich ovládání se pomalu ale jistě stává celospolečenskou nutností. Jak se ukazuje, počítače (ať již bude jejich podoba v budoucnu jakákoli) spontánně přitahují, přitahovaly a budou přitahovat pozornost dětí již od nejútlejšího věku. Stejně tak podstatné je však ukázat jim, jak s nimi správně zacházet, aby je využívaly ke svému prospěchu a nikoli např. ke vzniku psychických a sociálních bariér, ať již jsou jakéhokoli druhu. Paradoxně na straně druhé mohou informační technologie naopak pomoci některým jedincům právě všemožné psychické bariéry překonávat, vždy totiž záleží na přístupu a na úhlu pohledu na danou situaci. Tímto směrem by měla směřovat i výchova dětí ze strany nás, dospělých, pak se prakticky nemůže stát, aby dítě počítače využívalo jakýmkoli nežádoucím způsobem, před nímž nás odborníci obvykle varují. Při výchově dítěte ke „zdravému“ používání počítačů, je nejnutnější začít u sebe. Což znamená „neodkládat“ své děti k počítači, ale věnovat jim svůj čas – a to i u počítače.

Redakce