Island – pojednání o ostrovu ledu, gejzírů a ohně sopek


„Nechci nikdy vidět, nechci o něm slyšet – islandskej kraj, mý šedivý vlasy mi za pravdu daj…“, slova této písně by mnozí jistě s úsměvem negovali, protože počet zájemců o jeho návštěvu stále narůstá. Nedávno jsme o něm mohli slyšet v souvislosti se světovou krizí, nás však bude zajímat především jako proslulá země gejzírů a sopek. Skoro v každé příručce o Islandu nalezneme hned na prvních řádcích snahu o jakousi jeho stručnou charakteristiku, Island zde bývá nazýván zemí „ohně a ledu“ či zmíněnou zemí „gejzírů a sopek“, a v tom je jistě ukryto jeho kouzlo, je to země velkých protikladů. Ostatně snad v podvědomí každého z nás se při vyslovení názvu této země vynoří obdobná asociace, vždyť tento ostrovní stát má slovo „led“ i v názvu: Ice-land = Země ledu. Části z nás utkvělo v paměti rovněž několik zajímavostí, jež jsou tradičně s Islandem spojovány (o některých bude zmínka na následujících řádcích). Island je skutečně velice specifickou a pozoruhodnou zemí.



Příručky nabízejí především nejzákladnější geografické a politické údaje: Island je ostrovem nalézajícím se v severní části Atlantského oceánu, u severního polárního kruhu. Ostrov zabírá území o rozloze přibližně 103 000 km2. Žije na něm (k 31.prosinci 1992) 262 368 obyvatel – z toho pak mužů o 814 více než žen. Od 17.června 1944 nese tento ostrovní stát oficiální název Islandská republika. Vzhledem k tomu, že na Islandu, jak známo, se lidé dožívají nejvyššího průměrného věku na světě, není divu, že zde v době posledního sčítání lidu bylo napočítáno 169 žen a 68 mužů starších 95 let!

Island je ostrovem, který vznikl na místě střetu dvou litosférických desek – severoamerické a eurasijské, a tak je dodnes často ohrožován vlnami sopečných erupcí. Ostatně: sopečné homole, ze země tryskající vroucí gejzíry, členité pobřeží s hlubokými zálivy a fjordy, husté tkanivo potoků a řek tekoucích často kolmo na směr pobřeží (ty zde bývají poměrně dosti krátké – nejdelší řeky měří mezi 100 a 150 kilometry – zato jsou značně široké, vodnaté a prudké) s četnými nádhernými vodopády, vytvářejí dohromady s ledovci a rozlehlými (vesměs travnatými) náhorními plošinami jedinečnou a nezaměnitelnou islandskou scenérii. Nejvyšší hora, jíž se Island honosí, nese název Hvannadalshnúkur a vypíná se do výšky 2119 metrů; největším ledovcem je se svými 8 400 km2 rozlohy Vatnajökull; nejznámějšími geografickými útvary jsou však dozajista islandské sopky – v čele s Heklou, Askjou a Katlou…

Teplotní rozdíly zde nejsou příliš velké, průměrná roční teplota se pohybuje kolem 4,3 °C (v červenci pak teploměr vystoupá na cca. 10,6 °C a v lednu na -0,5 °C), léta tu bývají poměrně chladná a zimy pro změnu mírné. Jižní a jihozápadní oblasti jsou oteplovány jednou z větví teplého Golfského proudu. Islanďané znají dobře pojem polární noc a polární den a také mohou být zásluhou polohy své země svědky jedinečného přírodního úkazu – polární záře… Hlavním městem Islandu je Reykjavík s cca 100 850 obyvateli; připočítáme-li k tomu ovšem ještě aglomeraci sousedních měst: Reykjavík-Kópavogur-Hafnarfjördur, pak je zde obyvatel přes 150 000. Úředním jazykem je islandština, jeden z prapůvodních keltských jazyků, která po staletí přetrvala téměř nedotčena cizími vlivy. Domluvit se na odlehlejších místech asi bez použití rukou a nohou asi nepůjde…


Z islandské historie je známo, že prvními doloženými osadníky Islandu byli v 8. století irští mniši. A až o století později tu nacházeli svá útočiště i norští Vikingové, kteří si s sebou přivezli i irské otroky, a mnozí rovněž irské ženy. Za symbolický počátek islandských dějin je pokládán rok 847, kdy na ostrov s několika svými loděmi doplul z Norska Ingolfur Arnarsson a usadil se tady. V roce 930 se rovněž poprvé sešel celozemský sněm, tzv. Althing, na místě, kde se dnes rozkládá národní park Thingvellir, tj. asi 50 kilometrů severovýchodně od Reykjavíku. Zde se tedy pod širým nebem sešli zástupci nejstaršího doloženého parlamentu světa, aby tu řešili své problémy. Althing fungoval s výjimkou údobí 1800-1843 po další dlouhá staletí a existuje ve své moderní podobě až dodnes. Nezávislost se dařilo Islandu udržet až do roku 1262, kdy byli jeho obyvatelé násilím přinuceni podřídit se norské koruně. Když však i sami Norové přišli o svou samostatnost roku 1387, chopilo se vlády nad Islandem na více než půl tisíciletí Dánské království. Až rok před ukončením druhého celosvětového válečného konfliktu, 17. června 1944, se ostrovní země dočkala vyhlášení zcela nezávislého postavení na Dánsku; Island byl prohlášen za republiku.

V historii byl Island spojován ještě se dvěma významnými událostmi: s objevením Grónska Norem Eiríkem Zrzavým, jenž byl z vlasti právě na Island vyhoštěn, a s objevením Ameriky jeho synem Leifem Eiríkssonem, jemuž se tímto činem podařilo předběhnout slavného mořeplavce Kryštofa Kolumba o bezmála půltisíciletí… Leif se vydal někdy kolem roku 1000 z Islandu přes Grónsko směrem dál na západ, až doplul k břehům Severní Ameriky a vylodil se přibližně v oblasti dnešního New Foundlandu.

Island je se svými specifickými životními podmínkami skutečně jedinečnou evropskou, ale – svým způsobem – i světovou zemí. Má totiž jedno z nejčistších ovzduší na světě. To je umožněno především faktem, že zde nestojí prakticky žádné továrny ani tepelné elektrárny, což je dáno absencí větších surovinových zdrojů, ale naproti tomu také možností mnohem ekologičtějšího způsobu vytápění místností (a často i ulic, pod nimiž je vybudován výhřevný systém způsobující, že ani v zimě nezamrzají) horkou vodou přímo ze země. Ovšem než byl tento systém někdy ve 20. letech 20. století objeven, topilo se tu především dřevem, na což doplatil lesní porost, který dříve pokrýval asi třetinu celého povrchu ostrova. V současné době tudíž probíhá široký program znovuzalesňování země. Island má navíc i nesmírné zásoby povrchové vody – natolik čisté, že je ji možno bez sebemenších úprav pít, a tak není divu, že se tato lahodná tekutina stává výborným a ve světě vyhledávaným vývozním artiklem.

Celá společnost se vyznačuje vzácnou nenásilností, kriminalita je tu velmi nízká a krádeže vzácné (auta si Islanďané zamykají údajně jen kvůli zahraničním turistům). Kriminální policie tu byla ustavena teprve ve 80. letech našeho století. Jedním z nejznámějších prvenství Islanďanů je nejvyšší věk, jehož se v průměru dožívají. Do důchodu zdejší obyvatelé odcházejí ve srovnání s ostatními Evropany až v poměrně pozdním věku: muži ve státních službách až v 70 letech, v ostatních sektorech v pětašedesáti.

Nelze však opomenout i některá negativa spojená s notnou izolovaností země, zejména v minulých letech, respektive staletích, kdy docházelo nezřídka (díky nepřítomnosti „nové krve“ v těžkých podmínkách) k mnoha incestům, jejichž důsledky jsou mezi místní populací patrny dodnes. V minulosti také mnozí otcové „půjčovali“ své dcery cizím lodníkům-a děti, které z takovýchto spojení vznikly, byly velice žádanými životními partnery…

Island se honosí, v rámci světových prvenství, jedněmi z nejvyšších příjmů na hlavu, což je ale vyváženo vysokými životními náklady, a tak je Island také jednou z nejdražších zemí světa… Mnohé turisty přijíždějící na Island zaujme jistě místní vstřícnost a pohostinnost, ale také známá pověrčivost ostrovanů a jejich víra v tajemné síly zpodobňované nejrůznějšími mytologickými, většinou neviditelnými bytostmi. Snad je to dáno řadou nejrůznějších specifických přírodních úkazů, které jsou v této jinak až trochu pohádkově působící zemi téměř jedinými narušiteli: neustálá hrozba sopečných erupcí, zemětřesení, nehostinnost a pustota několikakilometrových oblastí ve vnitrozemí a na severovýchodě ostrova, temnota zimních dnů. Zajímavý a překvapující světový primát Island drží v počtu vydaných knih na na hlavu (ročně tu vyjde kolem 500 nových titulů).

I řada dalších údajů o Islandu je neméně zajímavých. Například: na celém Islandu není jediná železniční trať a dodnes, vedle autobusové a letecké dopravy, je jako dopravního prostředku využíváno místního silného a vytrvalého plemene koní, jehož je zde chováno na 60 000 kusů. Mozaiku zajímavostí lze doplnit ještě o řadu dalších údajů: Islanďané velmi milují děti, o něž se vedle rodičů příkladně stará i stát. Přístup rodičů k dětem je až zdánlivě benevolentní, místní nízká kriminalita však mluví za mnohé. Na ostrově je také nejnižší kojenecká i dětská úmrtnost na světě – a přitom současně patří Island v Evropě mezi země, kde se ročně rodí nejvíce dětí. Zajímavým způsobem řeší islandské úřady i otázku plnoletosti občanů, neboť stanovují věkovou hranici podle toho, k jakému účelu je vyžadována. Např. občan může podepisovat pracovní smlouvy od 15 let, řídit automobil od 16, uzavřít manželství od 17, nakupovat alkoholické nápoje od 19 a volit do zastupitelských orgánů od 20 let… apod.

Velmi významného postavení tu dosahují i ženy, jak ve společnosti, tak i v rodině. Po svatbě si zachovávají svá rodná příjmení. Až donedávna, po celých 16 let měl Island prezidentku, nadále má předsedkyni parlamentu, a také předsedkyni nejvyššího soudu, což nemá nikde ve světě obdoby. Není tedy ani divu, že jedny z prvních projevů feministického hnutí pocházejí rovněž z Islandu, kde byla v říjnu 1975 vyhlášena všeobecná ženská stávka a současně vznikla Strana žen.

Hlavním městem Islandu je již výše zmiňovaný Reykjavík. Překlad jeho názvu je také nesmírně zajímavý, neboť znamená Kouřící zátoka, což působí vzhledem k místní čistotě ovzduší až trochu absurdně, dnes bychom tu rozhodně žádnou kouřovou stopu nenalezli. Jistě to bylo dáno tím, že někdejší osídlovatelé těchto pustin tu nalezli řadu „kouřících“ gejzírů horké vody… Reykjavík byl vyhlášen městem až v roce 1786, kdy měl na 300 (!) obyvatel (ostatně, ještě na počátku našeho století zde žilo necelých pět tisíc lidí). Místní zástavba je rovněž vcelku novodobá, 90% stavebních objektů pochází až z doby po 1. světové válce. Další pozoruhodností je fakt, že zde není žádné typicky evropské centrum, př. ve formě náměstí, ale za střed města je tu považována křižovatka. Na místní univerzitě, založené roku 1911, může studovat, kdo chce. Studium je však finančně dosti nákladné, a tak si na ně musí studenti přivydělávat. Překvapující je i fakt, že tu nejsou nikde k vidění psi. V roce 1922 byl jejich pobyt ve městě zakázán – a brány Reykjavíku jim byly, ovšem se značnými omezeními, otevřeny až roku 1988.

Relativně velký zájem o Island ze strany Čechů potvrzuje i poměrně velké množství vydaných publikací zabývajících se Islandem, ale také opětovné vydávání překladů knih významných islandských autorů. Na oplátku i na Islandu jsou známa díla některých našich spisovatelů, nedávno zde byla například přeložena některá díla Bohumila Hrabala. Velký úspěch sklidila i premiéra operního představení Smetanovy Prodané nevěsty v roce 1960. Island je zemí skřítků, obrů a víl, zemí, kde „kameny mluví“, alespoň podle spisovatele T. Thórdarssona – a lze jedině věřit, že si svůj nezaměnitelný ráz udrží i do budoucna. Ostatně záleží na každém z nás, jak budeme prožívat svůj život, neboť: „…Život je sám o sobě tak zajímavý a dobrodružný, že si není třeba vymýšlet… Umění je ovšem v tom, život zajímavě vidět.“ To řekl už slavný islandský spisovatel Thórbergur Thórdarsson – a jistě je to pravda, protože: „Všude žijí lidé.“

Redakce