Lístky do krajiny splněných snů


“Slečno, nechcete jít teď do kina? Jedna kamarádka nakonec nepřijde a nechce se nám vracet lístek, dáme vám ho grátis, hlavně když nepropadne,” oslovil mě nečekaně jeden kluk, když jsem zrovna postávala poblíž pokladen místního kina. Čas od času, když jsem měla cestu kolem, tak jsem se zašla podívat, co právě dávají, a někdy pak vytáhla někoho s sebou. Od chvíle, kdy mi dal můj ex kopačky, jsem se tu potloukala celkem často, neměla jsem to daleko od domova, a navíc byla poblíž kavárna a klub, kde jsem se s různými přáteli snažila zahnat svůj momentální splín. Procházky na čerstvém vzduchu mi ostatně také dělaly celkem dobře. Nějaký čas už uběhl, ale ta rána se ne a ne zacelit. Návrh toho kluka mi přišel sice trošku praštěný, ale měla jsem zrovna celkem čas, tak jsem po krátkém váhání přikývla.



Nechtěla jsem však jít zadarmo, a tak jsem začala lovit v peněžence. Radikálně mi to zakázali a už mě vlekli s sebou, jako bychom se znali léta a první slova neproběhla před pár minutami. Když říkám vlekli, tak musím upřesnit, že ten kluk tam nebyl sám, představil se mi o chvíli později jako Martin. Spolu s ním tam byla ještě jeho přítelkyně Ivča a pak taky na první pohled trochu nesmělý, ale moc hezký Libor.

Martin byl z těch, kdo nezkazí žádnou zábavu, a tak jsme se ještě před filmem bavili jako skuteční známí. Libor se také pomalu odvazoval, a protože mu bylo určeno sedadlo vedle mě, vyměnili jsme si taky pár slov, i když to spíše byly zdvořilostní fráze, protože mezi námi panovalo určité napětí. Jeho blízkost mi však byla od počátku příjemná, třebaže v průběhu filmu pak neřekl ani slovo. Pouze jsme se srdečně smáli při stejných scénách a občas jsme se k sobě při těchto spontánních záchvatech otočili, tudíž jsme se chvilkami smáli i tak trochu jeden na druhého.

Po kině, které jsem si užila jako snad nikdy předtím, Martin navrhl zajít ještě na chvíli někam na menší občerstvení, abychom se ještě lépe seznámili. Nikdo nebyl proti, a tak jsem se náhle ocitla uprostřed úplně nových přátel. Bez hovorného a podnikavého Martina by se jistě nic podobného nestalo, a já ho jednou později prohlásila za takového svého osudového anděla. Když jsme se rozesmátí od ucha k uchu zvedali k odchodu, ukázalo se, že máme s Liborem kus stejné cesty, takže slíbil, že mě doprovodí. Bylo mi s ním příjemně. Sice byl stále trochu uzavřený, ale povídalo se mi s ním hezky. Před rozloučením jsme si uvědomili, že na sebe nemáme kontakty, a tak jsme výměnu zrealizovali aspoň s Liborem. Slíbil mi, že se ozve, až někam zase parta vyrazí příště.

Byla jsem moc ráda, že kontakt na mě má nakonec právě jen Libor. Bude to muset být on, kdo mi zavolá, a ta představa mě náhle hřála u srdce. Libor se mi zkrátka líbil. Jestli já jemu jsem tehdy nevěděla a navíc brzy přišlo rozčarování. Ta holka, která nestihla kino, byla totiž jeho přítelkyně. Na další akci jsem je viděla spolu, ale nezapomněli pozvat ani jednoho kluka navíc, aby se “páry” vyrovnaly. Radek byl sice moc fajn, ale já si již tehdy nemohla pomoci a můj tajný obdiv patřil pouze Liborovi. Bavila jsem se však i tak – především Martinovou zásluhou – moc dobře, takže po stínu mé minulosti nebylo ani památky a na Libora jsem se snažila myslet jen jako na kamaráda. Jeho holka navíc občas nepřišla, takže jsem přece jenom občas měla možnost být víc přímo s ním. Nemluvili jsme nikdy o našich vztazích a plánech v této oblasti, já spíše z obavy, co bych se dozvěděla, ale jinak jsme se hodně sblížili.

Pak ale Martin odjel za prací do ciziny a našemu setkávání byl najednou konec. Stýskalo se mi, ale nedokázala jsem si představit, že bych se s Liborem opravdu dokázala vídat jen tak, s jeho přítelkyní za zády. I on se na nějaký čas odmlčel, a tak jsem se zas vrátila víc mezi své původní přátele, které jsem poslední dobou trochu zanedbávala, a snažila se na něho zapomenout. Uplynulo půl roku a Martin dal o sobě vědět, že bude v Čechách a chce nás všechny vidět. Když jsem po čase viděla Libora, srdce mi poskočilo radostí, kterou jsem se snažila utlumit. Jeho přítelkyně nepřišla, ale po předchozích zkušenostech jsem předpokládala, že jen tuhle akci jednoduše vynechala.

Když mě pak Libor doprovázel jako tehdy poprvé, byl celou cestu podivně zamlklý a nit hovoru nechal v podstatě na mě. Až před domem nakonec promluvil: “Víš, my jsme se s Evou rozešli,” a vylíčil, že už si delší čas moc nerozuměli, takže to bylo nakonec pro oba to nejlepší. “Pochopil jsem, že ona není ta, kterou hledám. A to ve chvíli, kdy jsem tehdy potkal tebe.” Podlomila se mi kolena a v dalším okamžiku jsem jako ve snu udělala jediné možné, co mě napadlo, přistoupila jsem k němu a dala mu pusu. Byla jen krátká a nesmělá, ale to stačilo, aby se poté chopil iniciativy pro změnu on a naše rty se setkaly již v mnohem opravdovějším dlouhém polibku. A ten si spolu s chutí připomínáme dodnes.

Jana (24)

-red-