„Tak děti,“ oslovila jednou žáčky druhé třídy paní učitelka, když o přestávce vstoupila do třídy a děti se nestačily posadit do lavic, „mám pro vás překvapení.“ Kluci a holky paní učitelce viseli na rtech. „Zítra se nebude učit!“ Děti zajásaly, ale zase ne moc, protože se paní učitelka tajemně usmívala.
„Ale doma nezůstanete. To ne…Uděláme si strašidelnou třídu.“ Děti se ne sebe podívaly. „A jak to uděláme?“ No ptali se jeden přes druhého tak moc, že je paní učitelka musela napomenout, aby nekřičeli. „S paní ředitelkou jsme se dohodly, že zítra přijdete do školy převlečeni za strašidla.“ dodala a honem honem děcka utišovala, protože, to se ví, jim se to moc líbilo. „Já půjdu za hejkala!“ křičel radostí Péťa. „Já za vodníka,“ dodával Honzík „protože jsem se polil, takže to mamince nedá tolik práce.“ A sundával si mokré tepláky, které si chvíli před tím oblékl. A Anička hned, že musí jít za princeznu, Julin básnil, že bude nejlepší čert, protože táta umí udělat báječné rohy, Olda tvrdil, že nejlepší strašidlo bude jistě on, jelikož vymyslí kostým bezhlavého rytíře, no prostě strašidelná třída byl úžasný nápad a každý kluk a každá holčička věděli, že zítra bude to jejich strašidlo nejúžasnější a nejdokonalejší. Děti dokonce plánovaly, že zítra přijdou do školy dřív, protože vystraší pana školníka. Paní učitelka se divila: „Pana školníka? Copak vy ho nemáte rádi?“ A třída hned , že ano. Rádi ho mají, protože není ve škole rošťárna, o které by pan školník nevěděl a není kuliferdovina, kterou by pan školník na žáčky nevymyslel. „Inu dobrá,“ souhlasila paní učitelka, „ale teď si otevřeme učebnice a začneme se učit…“
Druhý den, jak pan školník kontroloval školu, se nestačil divit. Než se otočil, vybafnul na něj z kotelny čert. Zahrozil a zahudral tak, že pan školník poskočil. „Ale fuj, to jsem se tě lekl, lumpe!“ oddychl si, když poznal Julina. Stačil popoběhnout o pár schodů výše a vedle něj zaječel hejkal. „To je blázinec…“ vzdychl si školník a otřel si pot z čela. Hejkal Péťa byl spokojený, protože hejkalí ječení cvičil v koupelně celé odpoledne tak úporně, že táta utekl do sklepa a na policiích raději rovnal sklenice s naloženými okurkami.
Pan školník šel opatrně chodbou do své dílničky. Cestou potkal vodníka Honzíka, který roztahoval svoje sítě na rybičky, princeznu Aničku se zlatavým zrcátkem, potom upíra, bludičky, duchy a kdo ví, co ještě. Sice se zpočátku lekal, ale zvykl si. Vzal za kliku a najednou se otočil. Prohlásil: „Tolik strašidel jsem ve škole ještě neviděl. Je to pěkné, ale na Cypriána jste zapomněli, bando strašidelná!“ Jů, to jste měli vidět. Rej na školní chodbě ustal. Strašidla se kolem sebe dívala a nerozuměla. Pan školník se jen usmíval. „Alou do třídy, ani ve strašidelné škole není nepořádek,“ zavelel, „když budete dodržovat školní řád, stavím se a o Cypriánovi vám budu povídat.“ Strašidla se rozeběhla do své třídy, kde na ně čekala paní učitelka. „Tak honem se, děti, posaďte. Pan školník už jde, ať jeho vyprávění nezmeškáte..“
Jak to pan školník udělal, nikdo neví. Přišel do třídy, na hlavě mu seděla vysoká kouzelnická čepice, z ramen mu visel modrý plášť se zlatými hvězdami, boty měl vysoké s dlouhými zobci, strašidla ve svých lavicích nevěřila svým očím, dokonce i princezna seděla s otevřenou pusou. Tak moc se jí kouzelník převlečený za školníka – nebo naopak?- líbil. Kluci ihned věděli, že je pan školník zase jednou doběhl a umínili si, že uspořádají do jeho dílny výzvědnou výpravu.
„Tak vy neznáte Cypriána?“ ptal se pan školník dětí, jen co si odložil čepici a plášť. A když mu řekly, že o něm nikdy, ale opravdu nikdy neslyšely, posadil se a začal povídat. „Když je škola zavřená, musím zkontrolovat, zda je vše v pořádku. Prohlížím, co je třeba opravit a vyměnit a kde kape vodovodní kohoutek, a jestli jsou ve třídách zavřená okna, no zkrátka, někdy se po chodbách naběhám tak, že neodolám, posadím se pohodlně na schody a jenom poslouchám. Slyším spoustu věcí. Malé vrznutí, klapnutí ve školních hodinách, to víte, někdy je to tady obyčejné a jindy tajuplné. No, nedivte se, škola je tady chvíli, ale budova je stará, přestará. Jednou jdu po nejvyšší chodbě a slyším, jak po kameni na podlaze cupitají malé krůčky. Kdo by tady byl, povídám si pro sebe, to je někde průvan a honí po zemi papíry. A najednou: cupity cup, o patro níž. Vydám se tam, projdu se a v tu ránu slyším cupitání nade mnou. Myslím si, který čerchmant si to tady se mnou hraje a pomalu jsem prošel celou školu. Nikde nic, venku se stmívalo a tak si říkám: „Půjdeš spát, odpočineš si a bude dobře…“ Zamknu školu a nejednou vám to vedle mě povídá: „Človíčku, kolegáčku, nedáváš pozor, okna v ředitelně jsou otevřená….“ Koukám a lidičky, je to vůbec možné? Vedle starých dveří stojí mužíček v šedivém pracovním pláštíku, bílý plnovous, kostkované kalhoty a u pasu mu visí svazák starých klíčů. „Trpaslík…“ povídám, protože nic chytřejšího mě nenapadlo. Chlapík v šedivém pláštíku se na mě káravě podíval. „Věžní skřítek Cyprián a ne nějaký trpaslík,“ řekl Cyprián s úklonou. „Uznávám, že jsi o mě ještě neslyšel, tak nevíš, kdo jsem. Tak nestůj, jdeme zavřít ta okna.“ Já úplně zapomněl, kde mám klíče od dveří. Prohledávám kapsy a ne a ne je najít. „Bude bouřka,“ povídá mužíček a jakoby mimochodem přiložil jeden z klíčů na spodní závěs zárubní. Zámek cvaknul a dveře, jindy vrzavé, se pomalu a potichu otevřely. „Promiň, já to jinak neumím..,“povídá skřítek, skoro jako by se omlouval a klíčem mi ukazoval, že mám jít dovnitř. Pospíchal jsem do ředitelny a skutečně, jedno okno bylo pootevřené a druhým foukal do místnosti vlhký vánek. Když jsem se přesvědčil, že teď je vše v pořádku, šel jsem zpátky a v duchu děkoval tomu mrňousovi, že mi pomohl. To byla vidina, skřítek jako živý, divil jsem se skoro nahlas. „Nejsem vidina,“ ozvalo se vedle mě, „víš ty co? Zítra přijď za mnou. Alespoň se s někým popovídám. Do věže přijď, hned pod hodinami.“ Podíval jsem se na něj tak hloupě, že dodal se smíchem: „No neboj se, já nikomu neřeknu, že jsem tě tady viděl.“ Pak cvrnknul do čepice a se šibalským úsměvem zmizel, jako by se do země propadl. Šel jsem domů a jak jsem se pro jistotu ohlédl po školních hodinách co jsou ve věži, no skoro bych přísahal, že někdo zavírá jedno malé kulaté okénko z těch, co jsou pod ciferníkem. Tomu musím zítra přijít na kloub.“ Mezi strašidly to jen zašumělo. Do školy chodí druhým rokem, ale podívat se na školní hodiny, to je nikdy nenapadlo. Skřítek ve věži, to žádná škola nemá.
Pan školní pokračoval: „Druhý den jsem byl jako na trní. Stále jsem si myslel, že se mi Cyprián jen zdál, dokonce jsem se pokusil otevřít hlavní dveře jako to dělal on, ale nic se mi nepovedlo. Nakonec jsem ještě pro jistotu prošel vchod do školní věžičky, ale nic jsem nenašel. Skoro mě to mrzelo, ale měl jsem najednou tolik práce, že jsem na setkání se skřítkem skoro zapomněl. K večeru jsem školu prošel, vše prohlédl a zkontroloval. Tak a máme to za sebou, řekl jsem si, a když jsem zamkl hlavní vchod, jen tak jsem jedním okem mrkl na věžičku, prostě, co kdyby….Děti, já stál jako opařený… Kulaté okénko pod ciferníkem bylo otevřené a z něj na mě mával Cyprián. Než jsem se stačil vzpamatovat, byl skřítek vedle mě. „Tak pojď, kamaráde, už jsem všecko připravil. No pojď za mnou…,“ usmál se. Šli jsme spolu a mužíček rozkládal rukama a brebentil a ukazoval mi tohle a tamto, až jsme došli ke dvířkům, které vedou na schody do věže. Cyprián se ohlédl a vážně povídá: „Tak tohle jsem, kamaráde, ukazoval jednomu – zarazil se a pak jen mávl rukou – to je už roků…“ Sáhl k opasu a zvedl mosazný klíč a třikrát zlehýnka poklepal na malou cihličku zvláštně zasazenou ve zdi. Já si ji tam nikdy nevšiml, prostě najednou tam byla. Dveře, které se otevírají doprava a dovnitř se otevřely samy a docela obráceně. Ale u Cypriána mě to už ani moc nepřekvapilo. Skřítek šel první a volal: „ No tak na co čekáš, dál…“ Šel jsem za skřítkem do jeho místnosti a zíral. Místnůstka to byla útulná, malá kuchyňka, postýlka ustlaná, stůl, židle, všude čisto a naklizeno. Cyprián ně usadil za stolek, uvařil kafíčko, které mi sám umlel na prastarém ručním mlýnku a povídal a povídal, bylo znát, že si dlouho s nikým nepovídal. Posadil se do houpacího křesla a zapálil si dýmku. „Kamarádíčku, tady sloužím spoustu let. Dříve tady byl klášter. Než se tady objevily děti, tak tady nebylo veselo. Sloužil jsem ve fortně, tedy v takové vrátnici. Povinností bylo víc než dost. Kontrolovat vrata, obcházet každou hodinu klášter, moc legrace jsem si neužil. Jediným vytržením z nudy byly občasné návštěvy městské čarodějnice Celestýny. Jenomže jak šel čas, Celestýna stárla a byla protivnější a protivnější. Lidi nesnášela čím dál víc a místo lektvarů proti jejich bolestem začala vařit bolehlavy, vraní oka, netopýří blány, o léčivé bylinky se nestarala a jednou mi přimíchala do tabáčku čmejřici, a ten mi potom voněl, s prominutím, po kozím chlívku. Prostě já ji už na návštěvy nezval.
Celestýna ještě nějaký čas mrzoutila u Svatojiřské brány, a pak jsem o ní dlouho neslyšel. Roky utíkaly. Klášter byl zrušený, mnišský řád se odstěhoval a já byl najednou bez práce. Protože strážní skřítci bez povinností se musí stěhovat tam, kde je jich potřeba, začal jsem se s těžkým srdcem připravovat na odchod. Vystěhoval jsem se z fortny a čekal, kam mě Rada skřítků pošle. Neměl jsem co dělat a tak jsem prošmejdil každý roj i růžek, a tak jsem jednou našel v posledním koutku sklepení tyhlety klíče.“ Skřítek popotáhl, zabafal, vyfoukl obláček modravého dýmu, dolil mi kávu a pokračoval: „Když jsem je prozkoumal, zjistil jsem, že to jsou klíče kouzelné. Každý skřítek o nich ví, ale nikdy mě nenapadlo, že jsou uloženy zrovna tam, kde sloužím. Těch klíčů je šest. Tenhle otevírá hlavní vchod a dovede tě sem. To jsi konečně viděl sám. Kdo opatruje kouzelné klíče, se nikam stěhovat nemusí.“ Skřítek mi ukazoval klíč za klíčem. Vzal třetí, to víte že jsem byl zvědavý, co ten klíček umí, ale Cyprián se usmál a zavrtěl hlavou. Asi jsem se dozvěděl víc tajemství, než jiný člověk. Strážníček pokračoval. „Vybavil jsem si tady tenhle byteček a jsem tady rád. Když jste vy, lidé, udělali z kláštera školu, začal jsem pracovat pro děti, a to je jistě nejveselejší dílo a nikdy bych ho nevyměnil.“
„A co Celestýna?“ ptal jsem se, protože jsem byl zvědavý. „Pravda, Celestýna, na tu bych málem zapomněl…,“ škádlil mě Cyprián, „ta se v městečku něco nazlobila.“ Dopili jsme kávu. Cyprián mál rukou a docela samozřejmě mi přikouzlil dýmčičku, no já, pravda nekouřím, ale pro jednou, snad mi děti odpustíte, jsem dýmku zapálil, potáhl a zjistil, že Celestýnina čmejřice v tabáčku jistě není.
„Stará Celestýna se prostě nastěhovala k Svatojiřské bráně, kde vařila svoje utrejchy. Po nocích lítala na koštěti jako bláznivá, ze střech shazovala kočky do Valů i Valíček, mazala na kliky domků v Hradební ulici kolomaz, to aby se lidé ušpinili, a co víc, kradla jako straka. Ponocnému lucernu, chudák musel potom chodit po tmě, obecnímu sluhovi kalamáře a pokaždé svou neplechu sváděla na strašidla, která v městečku zůstala. S vážnou tváří tvrdila, že lucernu ukradl hejkal, protože ho prý ponocný budil světlem. Kalamáře vzal vodník, protože neměl rád modrý inkoust v lahvičkách a kolomaz na klikách má jistojistě na svědomí čert. Strašidla se sice bránila, ale Celestýna byla ve svých pomluvách neoblomná. Lidé se tedy s hejkalem nebavili, uličníci pokřikovali na vodníka, který pro ostudu nevylézal z vody pod mlýnem, a čert, raději nemluvit. Schovával se v lesích za městečkem a bylo mu smutněji a smutněji. Strážní skřítek má povinností víc než dost, ale když se kolem něj děje nekalota, zakročit by měl, zejména, když jsem se dozvěděl, že se strašidla chystají vystěhovat. Městečko bez strašidel, co by to bylo za pořádek. A tak jsem se poprvé dal poznat těm nešťastníkům a pozval je na nedělní posezení sem, ke mně domů. Mí noví kamarádi byli rádi, že se mají kde scházet. Hejkal vzpomínal na lesy kolem městečka, kde byl klid, vodník si pamatoval, jak se stavěly vodní tarasy, čertík vyprávěl, jak napravil hostinského Andrýska, který šidil hosty na míře, pivo křtil, vodu a jídlo předražoval. Pohodu nám zkazila Celestýna, která na koštěti poletovala kolem věže a zkoumala, kde by vyvedla nějakou tu nedobrotu. „Podívej se na ní, jediznu jednu,“ povídá čertík, „jak si lítá. Že ji to baví…,“ uplivl si, ale opatrně, aby něco nezapálil. „Ta nám zase něco vyvede,“ strachoval se hejkal, „skoro se bojím jít domů.“ Vodník neříkal nic, ale po Celestýně pokukoval tak, že se mi z hrníčků na polici začala lít voda. Takovou zlost měl na Celestýnu. Pak jsme si ještě chvíli povídali. Ale pro samou starost jsme se rozešli. Nějaký čásek byl klid. Jednou zvečera, já odpočíval po práci, mi někdo klepe na okno. Když jsem ho otevřel, vletěl mi do místnosti čertík. Oči navrch hlavy a o překot vypravoval, že Celestýna pokazila dílo truhláři Hoblinkovi, co má dílnu u hradební zdi. Prý mu hoblinky nasypala do lepidla, pokrátila nařezaná prkna na malované truhly a co víc, očarovala klíh tak, že se každý spoj láme. Celestýna teď stojí na náměstí a na potkání vypravuje, že prý jsem to Hoblinkovi udělal já, čert, který má zlé napravovat a ne lidem škodit. Kdybych mohl, odnesl bych Celestýnu dolů k nám, ale v pekle na strašidla zařízení nejsme, k nám patří lidi…. Čert nevěděl, co si počít, a já začal dumat, jak tu nespravedlnost napravím.
„Cypriáne!! Cypriáne!!!“ ozvalo se ze dvora školy. Koukám z okna a tam stojí vodník a hejkal a mávají na mě, abych honem, honem otevřel. Pospíchal jsem, otevřel, a honem honem k čertovi, protože vodník prohlásil, že musí něco povědět tak, aby to slyšel i čert. Usadili jsme se, to se ví, vodník ni nejprve omočil šos, tak moc ke mně pospíchal, že skoro uschnul. Nadýchl se a povídá: „Provádím velkou revizi vody, co je dole ve městě, a nějak mě to táhlo ke kašně, co je na náměstí. Inu co, povídám si, dlouho jsem lidi neposlouchal, a tak pro jednou… Udělal jsem se malým a schoval jsem se za chrliči kašny, no prostě tam, co do kašny vytéká voda. Okolo kašny stojí dav lidí, na jejím okraji studny stojí Celestýna a vykládá, co čert provedl Hoblinkovi. Lidi se zlobili, nadávali, když kde se vzal, tu se vzal, u Celestýny stojí Hoblinka a mračí se jako největší pekelník… – Promiň kolego,“ zarazil se vodník a pokračoval, „a v ruce drží dubovou lať. Tady je Hoblinka, ječela Celestýna, tak ať nám sám poví, co se mu stalo. Taky že povím, povídá na to truhlář a namlátil čarodějnici tak, že sotva nasedla na koště a odletěla. Pak Hoblinka lidem vyprávěl, kdo mu pokazil dílo. Díval se na Celestýnu oknem a popadla ho taková zlost, že si to s čarodějnicí vyřídil hned zčerstva tak, aby se obyvatelé městečka neptali, co že se v jeho dílně stalo. Pak ještě prohlásil, že stejně moc nevěřil povídačkám o tom, že jsme my, tedy čert, hejkal a já, lidem škodili.“ Vodník si oddychl a dodal: „Protože babu znám, vím, že truhláři oplatí zmalovaná záda. Počkal jsem si na něj stranou a pozval ho sem, před školu. To by bylo, abychom si mezi sebou nepomohli.“
Čertík byl vykloněný z kulatého okénka a vyhlížel Hoblinku. „Támhle jde!“ ukazoval a mával. „Tak honem, Cypriáne, běž mu otevřít,“ naléhal hejkal. To víš, kamarádíčku, tak Hoblinka byl ten první, komu jsem ukazoval, jak otevírám dveře do mého bytečku. Šel za mnou a ani nemluvil. Když se rozkoukal, sedl si na židli, na které sedíš teď, a povídá, že mu už Celestýna dala najevo, jak mu zaplatí za to, co od něj na náměstí dostala. I s úroky. „Teď, abych se z dílny vystěhoval,“ vzdychl si Hoblinka. „Jako bychom to neznali,“ přizvukovala strašidla. „Vystěhovat se, to nás napadlo taky. Jenže to by to baba měla jednoduché!“ Shodli jsme se, že Celestýna dostane od nás na pamětnou. Vodník navrhoval: „Já ji do kazajky vyšiji mokrou nití kouzelnou kapku. Potom jistě bude mít Celestýna v šatech pořád vlhko.“ Hejkal se zmínil, jak by Celestýnu mohl postrašit ječením a hejkalím řevem. Čert tvrdil: „Nejlépe bude, když jí nasypu do koštěte pravé čertí uhlíky, které se rozhoří, až bude Celestýna lítat v povětří. Spadne do valů jako kometa.“ těšil se. Hoblinka se zakabonil. Povídá: „Když bude babizna ve vlhku, začne vyvádět ještě víc. Když jí hejkal postraší kvílením třeba v noci, probudí lidi a nevím, nevím, moc by ho nepochválili. Když pod babou shoří koště, natluče si, nebo spadne někam, kde zapálí.“ Cyprián souhlasil. Chce to nápad. Pak zkontroloval, zda je okno dobře zavřeno, a dlouho se do noci společně radili.
Druhý den se u truhláře Hoblinky zastavil pěkně oblečený pán. Objednal si u mistra do Vídně dvě malované truhlice s parádním kováním. Důrazně jej upozorňoval, že ty truhly musí být z toho nejdražšího dřeva a nesmějí být ani o kousínek menší. Jinak mu nezaplatí ani zlatku. Truhlář chtěl zálohu, ale pán mu nedal ani grošík. „Dostanete dobře zaplaceno, mistře. A pokud se Vám dílo podaří, budete mít o práci postaráno na hodně dlouho.“ To se ví, o zakázce si hned lidé povídali. Hoblinka prý bude dodávat svou práci do Vídně, říkali.
Zanedlouho se tvrdilo, že truhly si objednal sám vídeňský císař a „…když je truhlář neudělá přesně, přijde na buben a z města se odstěhuje s ostudou.“ Netrvalo dlouho a dozvěděla se to i Celestýna. „Počkej, ty mistránku. Pojedeš z města jako když hoří a nikdo nepozná, že jsem ti pomohla.“ Chvíli sledovala, jak Hoblinka měří a krátí a rovná prkna a pracuje, až se z něj kouří, a když s prací skončil, ještě jednou prohlédl, co udělal a odešel. Celestýna se vkradla do dílny a dlouho dřevo zaklínala. To se o nějaký kousek zmenšilo a Celestýna byla spokojená. Teď si Hoblinka může hotová prkna naštípat na topení. A aby vše dokončila, popadla kus dřeva, do kterého chtěla přičarovat dřevomorku a červotoče. Jenže jak popadla surový materiál, ne a ne se ho pustit. „Co je to za kouzlo?“ ječela Celestýna tak, že byla slyšet v okolí dílny. Motala se po místnosti jako motovidlo a dřevo ji drželo a nepustilo. Mávala rukama, vymýšlela zaklínadlo za zaklínadlem a nic platno. Inu, truhlářský klíh spojený s čertovským zaklínáním a vodnickými kejklíky udělal své. Lepidlo přilepilo Celestýně ruce, šaty, konečně i vlasy a babu nepustilo. Ta nakonec usnula na zemi jak dlouhá tak široká. Ráno ji našel Hoblinka a hned zčerstva ji vytáhl na náměstí. Posadil ji u kašny a svolal všechny z městečka. Pověděl, jak na Celestýnu nalíčil past, protože věděl, že se mu čarodějnice bude chtít pomstít. Proto natřel lepem dřevo v dílně. „Teď vidíte, lidičky, co je doopravdy Celestýna zač. Tak co sní provedeme?“ Navrhovali hodně věcí. Nakonec se dohodli, že se Celestýna musí všem omluvit. „A pokud to nebude čarodějnice myslet doopravdy, nikdy se neodlepí.“ To řekl ten pán, který si u Hoblinky objednal truhlice. Pak se otočil na patě jako na obrtlíku a proměnil se v našeho známého čertíka. Jistě, bez pomoci strašidel by obyčejné lepidlo čarodějnici neudrželo. A tak se Celestýna omlouvala a omlouvala a vysvětlovala, jak to bylo s kolomazí na klikách, slíbila ponocnému, že mu vrátí lucernu a písaři inkoust, přiznala, že jen pomlouvala, a tak mohla povídat celé dopoledne. Když slíbila: „Já se polepším a nebudu městečku jen na obtíž…,“ všichni poznali, že to myslí doopravdy. A podle čeho že to poznali? Inu, lepidlo čarodějnici pustilo a ona, celá červená od ostudy, utekla domů, a pokud vím, už nikdy nikomu neuškodila. To už na náměstí byli všichni, jen Cyprián vše sledoval ze své věže. Spokojeně si promnul ruce. Byl zkrátka strážní skřítek, jaký má být.“
Pan školník skončil svoje vyprávění. Rozloučil se a odešel po své práci. Děti dlouho seděly ve svých lavicích a ani nedutaly. Takové vyprávění ještě neslyšely. Věděly, že nyní, když půjdou do školy, mohou se dívat na věž školy, jestli tam nezahlédnou svého skřítka Cypriána.
autor: ayky
