Otazníky kolem bdělého kómatu

svetlovetme_m
S kómatem bývá spojována celá řada příběhů o lidech, kteří z něho procitli a vyprávěli například o lákavém světle, které zahlédli na konci dlouhého tunelu. Tvrdí se, že je určitou bránou k smrti, a proto láká seriózní badatele i šarlatány k hlubšímu zkoumání. Je s ním spojována věčná lidská otázka, zda je či není něco po smrti. O kómatu se mluví ve spojení s hlubokým bezvědomím, respektive těžkou formou ztráty vědomí. Jedním z jeho druhů je i tzv. vigilní (bdělé) kóma, kdy pacient působí dojmem, že se probral, ale fakticky tomu tak není.



Pokud jsou pacienti ve fázi takzvaného bdělého (vigilního) kómatu, pak nedisponují funkčním vědomím a na okolí reagují pouze reflexivně. Tyto reflexy jim však umožňují například žvýkat a mlaskat, ale také reagovat na bolest, spát, dokonce se usmívat a mít otevřené oči, přičemž však zrakem bloudí bezcílně po okolí. Není však možné s nimi navázat kontakt.

Lidé, kteří se z komatu probudili, téměř shodně uvádějí, že přesně vnímali vše, co se kolem nich dělo, kdo byl v místnosti, o čem se mluvilo. A o prožitcích v komatu mluví jako o jakýchsi snových výletech v hranicích fyzické reality, během nichž se setkali s živými i se zemřelými. Tvrdí také, že se mohli svobodně rozhodnout, zda chtějí odejít do světla, nebo se vrátit do těla.

Podle lékařů je příčinou bdělého komatu krátkodobý výpadek zásobování mozku kyslíkem, přípdně poruchy v jeho prokrvování v důsledku zástavy srdce či krvácení do mozku. Následné nedostatečné okysličování způsobí odumření buněk v mozkové kůře. Pouhých pět minut bez přísunu kyslíku už zpravidla stačí k tomu, že postiženou osobu již není možné oživit bez trvalých následků.

Během této chvíle se velice pravděpodobně odehrávají zmíněné prožitky spojené s ocitnutím se na prahu smrti. Pokud nedostatečné okysličování mozku trvá déle než pět minut, hrozí, že už se v důsledku odumření velkého počtu mozkových buněk dotyčný člověk již nikdy řádně nezotaví. Moderní lékařská věda a její prostředky paradoxně přispívají k narůstajícímu počtu pacietnů v bdělém kómatu, přičemž reálná šance na navrácení osoby z tohoto stavu do skutečného života bez trvalých následků jsou maximálně tři měsíce. Spory vedené kolem následného udržování pacientů, kteří přežívají již jen v dlouhodobém kómatu, souvisejí hlavně s nadějí příbuzných spojených s vírou v zázračné případy, kdy se takovýto pacient probral k životu i po několika letech. Je to záhada i věčné dilema, lépe snad, pokud to nikdo nemusí nikdy v životě řešit.

Redakce