Ach ty tvoje kopačky!

fotbal_m
S Petrem jsme se znali, jak se říká, od dětských střevíčků. Naše rodiny si postavily domy vedle sebe, spřátelily se, takže návštěvy byly téměř na denním pořádku. A z nás dvou se časem stali nerozluční kamarádi, kteří si na střední dali svou první pusu a na jejím konci okusili i první milování. Rodiče nám pomalu začali plánovat společnou budoucnost, a také já jsem si všechno malovala v růžových barvách. Život však pro nás měl připravený jiný scénář.



Oba jsme s Petrem odmala rádi sportovali a sport se stal natolik nedílnou součástí života, že jsme se mu začali věnovat i na profesionální úrovni. Mou vášní se stalo horské kolo, jezdila jsem závody v Čechách i v zahraničí, ale i přes pár slušných umístění se mi nikdy nepodařilo prorazit na výsluní vrcholových sportovců, a tak jsem se časem smířila s tím, že raději nastoupím na sportovní vysokou do Brna a viděla se do budoucna jako trenérka nadaných dětí, kterým jsem se v rámci našeho klubu věnovala už na střední. Byl to však Petr, s nímž měl život jiné plány.

Petr se závodně věnoval fotbalu a na rozdíl ode mě jeho hvězda brzy vyletěla vzhůru, dokonce tak vysoko, že jednou za mnou přišel s pohledem, v němž se mísila velká radost i smutek a řekl mi, že dostal nabídku do prvoligového klubu. “První liga, nemůžu tomu věřit, Zuzanko, to je splněný sen!” V jeho hlase zněla radost, kterou hned vystřídalo smutné povzdechnutí: “Ale co bude s námi? Ty nastupuješ do Brna a já budu na druhém konci republiky. Navíc tréninky mi jistě zaberou hodně času, to není jako druhá liga v Horní Dolní. A to i kvůli ní jsme se vídali čím dál méně.”

Byla jsem smutná, ale snažila jsem se najít nějaká povzbudivá slova. Vždyť pro něho to byla tak skvělá zpráva, příležitost, která se neodmítá, protože by již nikdy nemusela přijít znovu. Dala jsem mu pusu a řekla, že to prostě zkusíme zvládnout a časem se uvidí.

Jak už to u vztahů na dálku bývá, tak třebaže člověk přes všechna varování a špatné zkušenosti jiných doufá, že právě on bude tou výjimkou potvrzující pravidlo, tak i nás potkalo postupné odcizování. Jednou neměl čas on, podruhé já, protože škola také zabrala hodně času, nicméně na obou stranách byla dlouho silná vůle, a kde byla vůle, byla i cesta, takže jsme se setkávali tu u něho, tu u mě na koleji, jindy zase doma, ale také občas na půli cesty mezi našimi působišti, kde jsme objevili příjemný penzionek. Pro Petra nocování v luxusním útulném penzionku nebyl v té době již zásadní problém, peněz vydělával dost. K dalším narozeninám mi kvůli komfotnějšímu cestování koupil pěkné nové auto a v městečku, odkud jsme pocházeli, sehnal krásnou parcelu. Plánovali jsme budoucnost, jako by se nic nestalo, svatbu, dům, časem možná děti. Zkrátka idyla.

Zlom nastal někdy v době, kdy jsem končila letní semestr a zkoušek bylo nepočítaně, tréninků ještě více a na začátku léta mě navíc čekal uznávaný cyklistický závod, na který jsem se musela připravit. A tak jsem si ani nestihla pořádně všimnout, že Petr se ozývá nějak méně a méně a pokud jsme spolu mluvili, v jeho hlase nebyl patrný takový zájem a radost jako dříve. Připisovala jsem to na vrub hlavně svým aktivitám a slibovala jsem mu, že hned po závodu si na něho v létě udělám čas. Dokonce jsem měla v plánu odříci i další závod, který se přede mnou nečekaně objevil, pokud by to bylo nutné.

Po závodě, kde jsem se umístila na slušně bodovaném místě, takže jsem splnila potřebný limit, aby byl můj klub spokojen, jsem hned Petrovi volala, ale musela jsem to zkoušet několikrát. Až navečer mi vzal mobil a jen mi suše pogratuloval k mému úspěchu a omlouval se, že měl právě hodně náročný den a je unavený, takže plány na setkání a na léto domluvíme jindy. Ujistila jsem ho, že to nevadí, ale přece jenom jsem byla trochu smutná. Dříve neexistovalo nic, co by bylo důležitější než naplánovat, kdy se konečně zase uvidíme.

Druhého dne se mi nečekaně brzy ozval sám a ještě jednou se omluvil za předchozí den, a pak hned vyslovil něco, co mé růžové vidiny poslalo zpět do říše snů. Řekl mi, že tohle tempo a vztah na dálku není schopný zvládnout, že to jistě vidím i já sama, ale pořád mě má moc rád, jen by potřeboval čas na přemýšlení. “Takže dostávám kopačky od fotbalisty?” přišla mi jako první na jazyk odpověď, ze které jsme si před půl rokem ještě společně dělávali legraci. Bránil se, že se hned nemusíme doslova rozcházet, jen prostě potřebuje klid na přemýšlení a na tréninky, stejně jako jsem si ten čas nyní vybrala já. Nebylo co na to říct, v tomto směru měl pravdu, poslední tři měsíce jsem to byla já, kdo neměl čas, a taky jsem na něho nemohla v té době brát ohled. Se slzami v očích a smutným hlasem jsem mu návrh odsouhlasila, a čekalo mě nejsmutnější léto mého dosavadního života. Raději jsem se vrhla do dalších tréninků i závodů mimo obvyklý plán a snažila se zapomenout.

Rodiče mi pak jednou opatrně sdělili, co se jim doneslo od sousedů. Petr už před časem začal chodit s nějakou modelkou, často s kamarády vymetá bary a podívat se domů se hned tak nechystá. V bulvárních novinách jsem nakonec našla i fotografii své sokyně a musela uznat, že je to krásná holka. Zavalila jsem se ještě víc prací a snažila se rozloučit se svými někdejšími plány. Bylo mi jasné, že Petr se nechce vrátit hlavně kvůli mně. Na vysoké jsem se seznámila s docela příjemným klukem, Romanem, a začala s ním po několika měsících příjemného kamarádství chodit, moje srdce však stále patřilo mé dětské lásce. Časem se mi tohle volání srdce podařilo utlumit natolik, že jsem se rozhodla od dětství budovaný sen opustit a začala si stavit sen nový, po boku Romana. Petr se mezitím párkrát zastavil doma, ale mě nikdy nevyhledal. Doneslo se mi, že začal chodit s jednou tanečnicí a trochu se uklidnil, takže již tolik neponocuje po barech. Nakonec jej čekal přestup do jiného fotbalového klubu, který sídlil nepoměrně blíž k našemu rodišti, kde jsem právě v té době chystala s Romanem svatbu.

Pár dní před svatbou se najednou Petr objevil na prahu domu mých rodičů, kde jsem v té době ještě po návratu z koleje bydlela. Přišel s tváří kajícníka a vyznal mi opět po letech lásku: “Byl jsem hrozně namyšlený a hloupý. Vím, že jsem přišel příliš pozdě na to, co jsi pro mě znamenala a znamenáš. Snad jsem měl raději mlčet, ale nedokázal jsem to. Stále jsem asi stejný mizera, možná ještě horší, když tu nyní takto stojím, ale pokud tě ztrácím jako ženu, chtěl bych zkusit najít aspoň svou někdejší kamarádku.” Jen na okamžik mou mysl zaplavily dávné pocity, ale jejich intenzita rychle vyprchala a já zjistila, že mé srdce nyní již patří Romanovi. Nabídku přátelství jsem však odmítnout nedokázala. Roman to všechno přijal poměrně klidně, svůj příběh jsem mu kdysi svěřila ještě jako kamarádovi, ale poznala jsem, jak moc rád byl, že jsem se rozhodla pro něho. A ten dojem, že to byla správná volba, mám dodnes. Petr se přestěhoval, v novém působišti si našel novou příjemnou slečnu, se kterou nás nedávno navštívil. A setkání jsme patřičně oslavili, aniž bych tentokrát pocítila sebemenší stín minulosti.

Zuzka (26)

-red-