Seznamme se bezpečně

seznammese_m
Trochu jsem šmejdil po celosvětové síti sítí a narazil na poměrně dost poučné dílko Seznamu.cz, o bezpečnosti na internetu. Tedy, abych to uvedl na pravou míru, film jako takový jsem neviděl. Možná to je ostuda, nebo snad opovážlivost, psát tady o něčem, co jsem neviděl. Ale přesto si na to troufám a to z několika důvodů.

Tedy za prvé: Souhlasím s tím, že o problematice kriminality na internetu se sice dozvídáme čím dál častěji, ale preventivní „péči“ jsem skoro nezaznamenal. A je jen dobře, když se dětem a lidu internetovému vůbec ukáže dopad nepředložených skutků v téhle oblasti.



Vzpomínám si na svůj první „sraz“ z internetu. Chodil jsem na chat do jedné nejmenované místnosti, kde podle názvu měla panovat pohoda a kamarádské vztahy, aspoň mně se to tak jevilo na skle, panovaly opravdu od rána do rána. V družných hovorech jsme s lidma trávili celé hodiny a bylo to fajn.

Až MlejnaK dostal nápad, že se se mnou musí sejít. Prý jsem skvělej kluk a pořád mlel tu svou. Pomalu jsem začínal mít dojem, že snad patří do kategorie lidí, kteří mají rádi jak plémě ženské, tak i to mužské. Ve chvílích, kdy po MlejnaK nebylo nikde ani vidu, ani slechu, jsem se vyptával všech zúčastněných, kdo že to vlastně je za člověka a jestli opravdu nehrozí nebezpečí nějakého podivného chování. Že bych se neubránil, jsem obavu neměl, ale jen ten podivnej pocit, že bych pak musel něco vysvětlovat nějakým úředníkům v uniformách mne alespoň trochu brzdil před horlivým kývnutím na naše setkání.

Pak z kamarádky Kkiti vylezlo mezi řečí, pod sklem, že MlejnaK zná osobně a že se tedy nemusím vůbec bát se s ním sejít, neb je to sice člověk trochu jednodušší, ale mouše by neublížil.
Den na to jsem po tomto ujištění ke schůzce v nedaleké hospůdce svolil. Dohodli jsme se hned na následující sobotu odpoledne a čas plynul v poklidu k hodině „H“.

Pamatuju si to jako dnes, jak jsme se sešli na tramvajové zastávce nedaleko dohodnutého restauračního zařízení, podali si ruce a protože bylo příjemné letní odpoledne, líným krokem jsme se vypravili k osvěžovně.
Cestou jsme diskutovali témata povšechná a já ani moc neregistroval dění kolem, dokud nás nepředcházela skupina tří lidí, kteří najednou zcela viditelně přibrzdili svůj krok a „vazoun“ se na mne zprudka otočil.
V tu chvíli mi proběhlo hlavou spousta věcí. Od „Ty vo*e, komus to zas naletěl?“ přes „To bude rána jak z děla!“ a „Proč zase já?“ až k myšlence na banán v ruce a paty od sněhu…

Jenže během těch několika pikosekund, které to všechno trvalo, jsem stačil zaostřit obličej onoho vazouna a došlo mi, že ten výraz znám a že ho znám z fotky na chatu.

Ano, byl to Drobek… A společně s ním přišly Kkiti a Bbnomi…
Strávili jsme pak příjemné odpoledne u lahodně chlazeného moku, v příjemné a veselé náladě.

A takových kladných zkušeností z internetového prostředí mám, naštěstí, spoustu a spoustu. Ale to byla jen taková malá příjemná vzpomínka a teď zpátky k tématu.

Za druhé: Souhlasím s tím, že anonymita internetu dělá z mnohých lidí všehoschopná individua, která je třeba eliminovat. A to tak, že pokud možno hned v zárodcích jejich chování.

Jako příklad bych uvedl případ, který mne nedávno nadzvedl ze židle, kdy nějaká taková stvůra v podstatě zneužila malou dívenku, která nota bene byla duševně nemocná. A takový odpad lidské společnosti naše soudy napomenou a pohrozí jim prstem. To považuji za výsměch, zejména pak s přihlédnutím k tomu, že soud měl jistě možnost použít tvrdší řešení, než v tomto případě použil. Nejsem, bohužel, znalec, abych přesně citoval paragrafy, ale určitě by se v tomto případě mohlo jednat o paragraf ve smyslu zneužívání dítěte, kde je, tuším, trest nepodmíněný. Jenže, jak říkám, nejsem znalec ani odborník a nerad bych zabřednul někam, kde se neorientuju.

Za třetí: Je tu moje jistá obava. Obava z jistého zneužívání v opačném gardu. A teď se nechci zastávat pedofilů a ostatních takových zvrhlíků.
Ale stalo se mi osobně zhruba toto:

Naše místnost není z těch, kde by se denně vystřídalo na stovky uživatelů. Je to spíš taková malinká cimřička, kde se schází pár kamarádů a řešíme tam co den přinesl, odnesl a co by přinést mohl a měl. Nic důležitého ani světaborného. Pokud k nám někdo zavítá a neví si s něčím rady, snažíme se i pomoct, když je to v našich silách. Občas se ukáže i nějaký ten „puboš“, jak mládeži přezdíváme a stane se, že třeba potřebuje poradit s domácím úkolem, nebo třeba jen neví kudy kam a potřebuje poradit s chatem, nebo se vypovídat z problémů (Je to zarážející, ale poměrně dost „pubošů“ se raději vypovídá úplně cizímu člověku na chatu, než aby se svěřilo doma.). A přesně ten poslední případ byla dívenka, která se jednoho dne v naší místnosti ukázala. Jako velká většina začátečníků šeptala pod sklem, takže jsme ji viděli vždy jen ti, komu právě napsala. Ujali jsme se jí a pomalu jsme jí vysvětlili, jak psát na sklo, aby to viděli i ostatní a prostě jí udělili poměrně srozumitelné a nenásilné školení.

Dívenka pak začala navštěvovat naši místnost pravidelně a vypadala docela v pohodě. Jen mi pod sklem šeptala, jaké jí dělají starosti rozvádějící se rodiče a že by chtěla psa a že se jí nejvíc líbí retrívři.
V klidu jsem jí nechal vypovídat, protože vím z vlastní zkušenosti, že vypovídání mnohdy pomůže víc, než hromada odborných příruček. Taky jsem za těch pár let, co se na chatu pohybuju, navykl lidi vyslechnout. Hodně lidí mne má za svoji vrbu. Když ale dívenka začala s tím, že bychom se měli sejít, něco mne zarazilo. „Tohle přece nemůže myslet vážně!“ říkal jsem si. Tak malá holka se přece nemůže chtít sejít s úplně cizím člověkem, který by jí mohl dělat věkem otce. Když jsem jí řekl, že tedy ani omylem, aby si uvědomila, že jsem úplně cizí, tak mi řekla, že se teda aspoň seznámíme. Musel jsem se usmát nad tou bezelstností jejího věku, ale zkrátka a dobře jsem ji odkázal do patřičných mezí. Nechci se seznamovat s dětmi víc, než je na chatu nevyhnutelně nutné (mám k tomu svoje poměrně neveselé důvody).

A pak se začaly dít podivné věci. Kamarádky z místnosti na mne promluvily sotva na půl pusy, kamarádi, někteří, přestali komunikovat pro jistotu úplně. A to se dělo asi dva dny. Dva dny jsem nevěděl, co se děje, nebo jestli jsem někde do nešlápl do nějakého ošemetného tématu.
Až to najednou z jedné kamarádky vypadlo:“Co blbneš? Chceš aby tě zavřeli? Nebo seš vopravdu takovej…??!“ Nevěděl jsem v tu chvíli, která bije a koukal na sklo jako mládě skotu na nový vchod do chléva. Nebyl jsem si vědom ničeho protiprávního za posledních 38 let svého života, pominu-li několikero hrušní, švestek, třešní a jabloní, na které jsme jako malí chodili sousedům všichni, a proto jsem se rovnou zeptal, co se tedy děje. Bylo mi velice rázně vysvětleno, že ona dívenka ke mně chová nějaké kladné city a roznáší o mě pod sklem, že jsme se spolu setkali a že jsem se k ní měl mít víc, než je zdrávo.

V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Nikdy jsem nebyl typ, co by musel svádět děvčátka u mateřinky na lékorky a přiznávám, že můj vkus jsou dámy poněkud přírodou obdařené. Dítěti bych neublížil, vyjma případů, kdy opravdu zlobí a výchovných pětadvacet je srozumitelnějších, než dvouhodinová přednáška o škodlivosti rozbíjení oken na obecním úřadě. Ale tohle bylo opravdu příliš.

Jakmile se v místnosti dívenka ukázala, tak jsem na ni na skle vyjel, co si to dovoluje vykládat lidem takové lži. Docela jsem cítil, jak ostatní ze zúčastněných tuhnou u svých monitorů, neb asi netušili, že už se to ke mně doneslo. Dokonce ani ona dívenka to netušila.

Chvíli bylo „ticho“, že by jeden slyšel trávu růst, a pak se dívenka přiznala veřejně na sklo a omluvila se. Je fakt, že v tu chvíli ji mít po ruce, tak bych ji asi přetrhl jak slanečka, ale na druhou stranu jsem musel uznat, že jistou slušnost v sobě ten malej človíček má a odpustil jsem jí.
Poměrně dlouho pak ještě chodívala chatovat k nám do místnosti a dokonce se tam občas ukázala i její maminka, se kterou se povídalo moc příjemně.

Tak, to je jedna z nepříjemných zkušeností. A nechci ani domýšlet, jak to všechno mohlo dopadnout, kdyby ona dívenka nebyla natolik slušná a nepřiznala se. Mám svědomí čisté, ale upřímně, jen představa popotahování po policii a vyšetřování, ukazování prstem od známých, kdyby… Opravdu nikomu bych ten pocit nepřál zažít.

A to je taky jedna ze stran mince toho určitě hodně užitečného projektu, kterému naprosto fandím a jsem jeho zastáncem. Jen je třeba mít na paměti, že každá mince má dvě strany…

-red-