Jak vnímáme barvy?

color_m
Barvy nás obklopují ze všech stran a vesměs je vnímáme podobně, což nám umožňuje jejich pojmenování a rozlišování, pokud samozřejmě netrpíme nějakou poruchou zraku či vnímání vjemů. Barvy nám pomáhají s orientací v prostoru. Názvem barvy: př. červená, zelená atp. rozlišujeme barevný vjem – to, co vidíme jako barevné. Vývojem došlo ve spojení s konkrétními předměty ke sloučení pojmenování stejných vjemů shodným označením, tj. modré jako nebe, zelené jako tráva. Barevné vjemy vzbuzují u člověka fyziologické a psychologické reakce, vyvolávají pocity a představy. Barvy na nás zkrátka působí.



Jak barvy vznikají? Nebudeme zde rozebírat barevná spektra, ale zajímavé je přiblížit si, nebo možná pro některé z nás pouze připomenout skutečné vzájemné mísení barev a jeho výsledky. Nejprve si barvy ještě rozdělíme podle dalších využívaných hledisek: známé je dělení na barvy teplé (červená, žlutá, oranžová), studené (modrá, zelená, fialová) a neutrální (hnědá, okrová, šedá). Dále je možné je dělit na aktivní (červená) a pasivní (zelená), světlé a tmavé, syté a tlumené, pestré (červená, žlutá atd.) a nepestré (bílá, černá, šedá). Každá barva má zároveň určitý tón (označovaný podle barev v spektru jako žlutý, zelený atd.), určitou světlost (podle vztahu k bílé a černé) a určitou sytost (míru zakalení).

Vzhled barev se mění mísením. Přimísením bílé zvětšujeme světlost a zmenšujeme sytost, přimísením černé zmenšujeme světlost i sytost atd. Některé barvy jsou však nezbytné pro namíchání všech ostatních, a proto se nazývají základní. Znalost jejich kombinace se využívají i při konstrukci elektronických zobrazovacích zařízení, televizí, monitorů, ale i při prostém míchání odstínů barev. Možná ne zcela známou skutečností je, že černá barva vzniká smícháním modré, žluté a červené. K těmto třem základním se připojují ještě doplňkové barvy, a to tak, že ke žluté přináleží fialová, jakožto kombinace modré a červené, k modré pak oranžová (získá se ze žluté a červené) a k červené patří zelená (vzniká smísením modré se žlutou). Smícháním všech barev by měla vzniknout bílá. Kruh se tedy uzavírá.

Další známé barvy běžně využívaného spektra se mísí následovně: hnědá vznikne ze zelené a červené. okrová je poměrně zřejmým míšencem žluté s hnědou, podobně jako oranžová červené se žlutou, různé odstíny šedé určuje poměr bílé barvy s černou, fialové docílíte, pokud smícháte modrou a červenou a konečně pokud dáte dohromady žlutou a modrou, získáte zelenou.

Pro zajímavost se vrátíme o pár století v čase a podíváme se, jak barvy vnímali lidé ve středověku. Středověk byl dobou symboliky, lidé té doby připisovali barvám svůj význam a svoje nezaměnitelné místo. Nejvýznamnější barvou byla claritas – jas boží, zlatá božská barva. Zlaté vlasy upozorňovaly na výjimečnou bytost. Modrá symbolizovala moudrost, stálost, blaženost. Panna Marie je vždy zobrazována s modrým pláštěm. Černá, jako ostatně dodnes, zastupovala bolest, smutek, žalost. Barvou proměny je zelená, stejně tak ukazovala na počátek lásky. Červená znamenala žár lásky či milost. Současně byla ozdobou lidí urozených a vznešených. Avšak žlutá a šedá ukazovaly ke spodní části společenského žebříčku. Žlutá je symbolem neřesti, lstivosti a klevet (žlutá hvězda Davidova sloužila k označení židů. Oblečení se stejnou barvou patřilo nevěstkám). Šedá byla tou nejhorší. Takto vyzdobeni byli k šibenici odváženi zločinci. Pokud se někdy dostanete do nějaké galerie se starými obrazy, vzpomeňte si na tuto symboliku a budete středověkým lidem, myšlení i jejich způsobu zobrazování mnohem blíže a výstava se pro vás jistě stane cenným obohacením.

Také na pojetí prostoru se barvy výrazně podílejí, své by o tom dlouze mohli vyprávět výtvarníci, ale také my sami, pokud kreslíme, tak často bezděky využíváme například při stínování specifických vlastností barev, které modelují prostor.

Vzdušná perspektiva určuje barevnost věcí a mění ji do dálky vlivem kalného prostředí. V popředí se namaluje velmi sytá červená barva. Avšak ta samá červená, která je dále od nás, se namíchá bledší, kalnější a studenější, například jako hnědočervená. A tak se postupuje dále, až v posledním plánu se táž červená zobrazí jako šedá, mírně teplá proti ostatnímu pozadí. Touto gradací sytého tónu vznikne napětí podložené zrakovou zkušeností, které vytvoří dojem, jako by se rámem obrazu otvírala hloubku prostoru, jaký je v krajině.

Další způsob vytvoření prostoru se zakládá na prostorotvorné funkci sytých barev a na barevném kontrastu. Dva barevné nátěry, třeba žlutá a modrá, totiž působí dojmem, jako by nebyly ve stejné úrovni. Jeden zdánlivě předstupuje a druhý ustupuje. Nedá se však všeobecně shrnout, jak se které barvy chovají. Nikdy totiž nevystupují izolovaně a barevné prostředí může vždy působit rozdílně na jejich vnímání.

S oblibou se také porovnává vnímání barev ženami a muži, tedy s výjimkou mužů, kteří se pohybují v uměleckých výtvarných profesích, mluvíme o běžné ženě a běžném muži. Zatímco žena zná názvy pro všechny možné i nemožné odstíny barev jako například: nebesky modrá, námořnická, královská modrá, azurová, jemně fialková, indigová a mnoho dalších, pro muže je to téměř výhradně vždy (údajně) světle nebo tmavě modrá a podobné nuance pro ně neexistují, občas některé ani nejsou schopni pochopit.

Redakce