Já to vlastně nechci, tak proč to dělám?


Otázka proč děláme něco, co nechceme, nás zpravidla napadne až někdy v průběhu tohoto našeho nežádoucího jednání. Někdy to však víme i dopředu. Rozum to ví. A přesto to uděláme. Případně se zarazíme, až když už je všechno rozjeté na plné obrátky, a cosi uvnitř nás varuje. Jak se to ale mohlo stát, proč jsme to připustili? Vedle rozumu nás totiž také ovládá naše podvědomí.


Typickým případem, kdy rozum jakoby přestal fungovat, je chvíle, kdy se zamilujeme. Pokud je partner volný, není to problémový typ a je to oboustranné, pak je všechno v pořádku. Jenže my se zamilováváme i do šťastně zadaných mužů, ale také do násilníků, alkoholiků nebo do někoho, kdo o nás nejeví žádný zájem, zkrátka do lidí, s nimiž nás nečeká buď žádná, nebo hezká budoucnost. Tuto skutečnost odhalíme občas relativně “pozdě”, ale někdy to víme i předem, a srdce stejně našeptávání rozumu nenaslouchá.

Okamžiky první zamilovanosti jsou skutečným omámením smyslů a ztráty rozumu. Celé oblasti mozku jsou i podle nejnovějších vědeckých výzkumů jakoby dočasně odpojené. Zejména pak ty, které se zabývají řešením problémů (to potvrzuje ten velký optimismus zamilovaných, kdy se zdá, že nic není problém). Na svůj nový objev se zkrátka nejsme v tu chvíli schopni podívat kritickým zrakem.

Odborníci tvrdí, že určitým indikátorem toho, zda nám aktuální či potenciální vztah prospívá, mohou být ohlasy od našich přátel. (Sami ale víme, jak snadné je s dosud růžovými brýlemi na nose nad nimi mávnout rukou.) Pokud o vás tvrdí, že vám to svědčí, jen vzkvétáte a kamarádky vám partnera třeba i trošku závidí, je aspoň na první pohled vše v pořádku. Pokud při vašem básnění o novém objevu podezřele tichnou, kroutí hlavou, nebo se jim na něm a na vaší situaci stále něco nezdá, nemusí to znamenat výše uvedenou závist, ale spíše také nadhled nad situací, jenž jim umožňuje odstup, znalost vás samých a změn, které zpozorovali. Navíc k tomu přidávají i vlastní nepříjemné zkušenosti. Pokud jsou to skuteční přátelé, jde jim o vaše dobro, tudíž určité zamyšlení je zde na místě.

Za pravdu jim však často dáte, až růžové brýle definitivně spadnou. Je tedy chyba jen a jen ve vás? Na to není lehká odpověď, je a není. Ve věcech lásky si skutečně zdravý rozum občas dává dovolenou. V ten okamžik, kdy potkáváme domnělého muže našich snů, na nás působí řada faktorů, od pověstné chemie, kdy se příroda neptá, zda je to či není darebák, ale že je s vámi v tomto směru slučitelný, až po vzory fungování vztahů, které jsme si přinesli od dětství. A to vše může mít za následek, že si vybíráme stále tytéž nevhodné typy mužů, kteří nás mohou využívat, podvádět nebo i bít. Z většiny takových vztahů se nám podaří vysvobodit dříve či později samotným (bohužel také někdy opakovaně se vrháme do průšvihu obdobného, naštěstí však ne pokaždé). Pokud se nám ale osvobození nedaří nebo dokonce jsme v moci násilníka, určitě neváháme a vyhledáme pomoc odborníka. To už není jen omyl, kterých na nás čeká v životě v různých směrech ještě hodně, to už je vážný problém.

Podvědomí si s námi hraje také v dalších chvílích. Příkladem může být i vnímání bolesti. Je pravdou, že práh bolesti má každý jinde a ženy jsou na tom od přírody lépe než muži. Přesto naše podvědomí může utlumit či naopak zintenzivnit bolest na bázi subjektivního vnímání situace. Například někdo má panický strach z bolesti při bodání injekce a zdá se mu, že jde o téměř nepřekonatelnou bolest, jinému to ani nepřijde. Pozitivněji naladění jedinci pak statečně snášejí i mnohem větší bolesti. Vědci totiž prokázali, že očekávání bolesti se odrazí na skutečných pocitech. Pokud tedy očekáváte velkou bolest, pak tu bolest jako velkou opravdu pocítíte. A když si dopředu říkáte, že to přece vydržíte, vydržíte rovněž bez větších problémů.

Přeprat podvědomí musí také mnozí z těch, kdo se rozhodnou změnit životní styl, a nezahánět každé trápení či i jen chuť – kusem dortu nebo tabulkou čokolády. A to i přesto, že vědí, že to pro ně není dobré a přibývající kilogramy jim dávají za pravdu. Je to běh na dlouhou trať, ale dokázali to jiní, takže to lze. Je třeba však řádně a opakovaně svému podvědomí vnucovat, že ovoce je také sladké a dobré, navíc je nízkokalorické, dodá vám energii a můžete si ho dopřát tolik, kolik chcete.

Závěrem je však třeba říci, že vnímat podvědomí jen jako cosi negativního, co nám pouze způsobuje trápení, je omyl. Ve skutečnosti nám umožňuje žít a dělat některé věci, které si ani neuvědomujeme. Bohužel některé hodnoty, vzorce chování a zkušenosti jsou v něm uloženy chybně, a ty nás potom potrápí. S těmi je proto třeba se pustit do křížku hned, jak si je uvědomíme. Podvědomí je však pouze jakýsi náš našeptávač, někdy má podobu anděla, jindy ďáblíka, ale je jen a jen na nás, jak se nakonec rozhodneme.

Redakce