Nyní již budeme jen spolu


Teprve ozvěna klapnutí dveří, když si můj – nyní již exmanžel – odstěhoval poslední skříň, byla pro mě skutečným zaklapnutím za naším vztahem. Do té chvíle jsem vnímala všechny události jako ve snu, tak rychle se všechno během pár týdnů změnilo. Posadila jsem se na postel v poloprázdném bytě – manžel byl v rozdělení věcí téměř matematicky důsledný, tak jako vždy, ostatně byl to vystudovaný inženýr – a po tvářích mi stékaly hořké slzy. Poprvé. Děti byly naštěstí ještě ve škole, takže nehrozilo, že by mé chvilkové zhroucení zaznamenaly. Tomáš už na gymnáziu, Ivanka letos končila základku a chystala se na střední ekonomickou školu. Naštěstí byli oba již dost velcí a hlavně vše brali až překvapivě rozumně, i když Ivanka se několikrát přišla za mnou vyplakat. Především kvůli nim jsem se snažila být silná a řešit vše s co nejmenšími emocemi, ty však samovolně spustil ten prostý dozvuk zavírajících se dveří a nezvyklé ticho, které se poté bytem rozlehlo.


Věděla jsem, že to není naše poslední shledání, u rozvodového stání jsem neměla důvod bránit tomu, aby se manžel pravidelně vídal s dětmi. Přese všechny okolnosti jsme se rozcházeli jako přátelé a nikdy předtím jsem neměla důvod si na jeho jednání vůči sobě stěžovat. A pro děti to byl vždy výtečný otec. Jedinou překážkou, která se postavila mezi nás a postupně nás rozdělila úplně, byla atraktivní černovláska Leonka, kolegyně z práce. Je pravdou, že jsem četla o zkušenostech jiných žen, které ve zralejším věku opustil po řadě celkem šťastně prožitých let manžel, ale že tento osud potká jednou i mě, jsem přece jen nečekala. Marek byl sice pohledný chlap, co vždy se poctivě staral o rodinu, ale někdy byl až příliš puntičkářský, což je vlastnost, která se stávala předmětem našich občasných střetů, a ženám zpravidla moc neimponuje. Neuvědomovala jsem si ani, že by se u nás odehrávalo něco zásadně odlišného než v jiných rodinách. Kamarádky řešily často i mnohem závažnější věci a podle svých slov se občas ocitaly téměř před rozvodem. O nevěře však nemluvila žádná, ta bohužel potkala až mě, po devatenácti letech poklidného vztahu. Snad toho klidu bylo až moc.

Nastalo období, kdy jsem si zvolna zvykala na novou situaci. Ivanka úspěšně složila přijímací zkoušky, manžel si děti podle dohody pravidelně vyzvedával a já jsem se setkání s ním snažila co nejvíce vyhýbat. Naštěstí jsem zpravidla pouze slýchala troubení auta, a pak mi děti vtiskly pusu na tvář a běžely. Občas jel s otcem jen Tomáš, jindy se za zvukem klaksonu vydala pouze Ivanka. Děti mi o otci moc nevyprávěly. Sem tam padla letmá zmínka. Zdálo se, že je spokojený, ba dokonce ani o Leonce jsem neslyšela nic v zásadě špatného. Vyrozuměla jsem pouze, že si od dětí přece jenom udržuje jistý odstup a když přijedou, tak si často naplánuje vlastní program s kamarádkami.

U kolegyň z práce brzy naplno propukly jejich dohazovačské sklony, takže u oběda se střídali různí podle nich zajímaví nezadaní muži z podniku, kteří byli ochotni nechat se přemluvit. O vánočním večírku pak kolegyně nekompromisně prohlásily: “Opovaž se tam nepřijít!” Jejich zájem o mou osobu mě zpočátku i celkem těšil, časem se však stal únavným, protože se žádným z potenciálních kandidátů jsem si do oka nepadla. Snad to bylo proto, že moje srdce ještě nebylo zdaleka uzdravené a připravené na nový vztah.

Pak mi jednoho dne zazvonil mobil a bývalý manžel se mi omlouval, že tentokrát Ivanku nevyzvedne. Na důvod jsem se ho neptala, mohlo se stát cokoliv. Když se pak ale – nyní již přímo dětem – omluvil ještě dvakrát, napadlo mě, že zřejmě Leonka začala přece jenom uplatňovat výrazněji svůj vliv. Mrzelo mě to kvůli dětem, ale překvapená jsem již nebyla, protože od kolegyň a kamarádek jsem v poslední době slyšela podobných příběhů spoustu. Snažila jsem se to dětem vynahradit, a tak jsem po letech ze sklepa vyndala kolo, vymyslela hezké výlety – a dlužno dodat, že nové či spíše staronové aktivity prospívaly mému tělu i duši lépe než lékař nebo dlouhé debaty s kamarádkami.

U mého manžela se však vše vydalo zřejmě opačným směrem, a tak mi děti jednou sdělily, že musel do nemocnice na operaci. Lékaři mu diagnostikovali rakovinu prostaty. Naštěstí pro něho vše odhalili včas a operaci lékaři prohlásili za zdařilou. V průběhu rekonvalescence se však cosi zásadního změnilo mezi ním a Leonkou. A jak mi děti, které si nyní brával k sobě opět se železnou pravidelností, téměř spiklenecky prozradily, Leonka se od Marka odstěhovala a brzy také změnila místo.

Nečekala jsem žádný zázračný obrat, i když kdesi v hloubi duše jsem vtíravou myšlenku, co bude nyní dál, zapudit nedokázala. Přece jen však uběhl nějaký čas, který mnohé zahojil, získala jsem novou hrdost a zvykla si postarat se o všechno sama. Nezdálo se, že by Marek vyvinul nějakou snahu o kontakt se mnou, a tak se vše vrátilo zvolna do původních kolejí.

Jezdila jsem pravidelně na kole, velmi často jsem vyrážela i sama, bez dětí a dlužno dodat, že také bez helmy a chráničů. Pro můj ležérní styl mi takovéto opatření přišlo zbytečné. Podcenila jsem však fakt, že po silnici nejezdím sama. Jednou jsem zezadu ucítila silný náraz. Víc si již nepamatuji. Až z vyprávění vím, že mě tehdy nabral řidič, který vjel ostře do zatáčky, za kterou mě neviděl. Naštěstí jsem měla jen lehčí otřes mozku, zlomenou ruku a pár škrábanců. Chvíli jsem si poležela v nemocnici a děti mě chodily pravidelně navštěvovat. Všimla jsem si, že z Tomáše se tím okamžikem stal skutečně dospělý muž a o všechno se dobře postaral.

Když už jsem se zvolna balila, protože druhý den mě měli pustit domů, objevil se ve dveřích Marek. I po té době se mi zastavilo srdce jako kdysi dávno, když jsem ho viděla poprvé. Přibylo mu pár šedin, ale jinak mu to moc slušelo, i ten trochu smutný pohled v očích. Přinesl kytku, a pak ještě jeden balíček. “Měl jsem o tebe hrozný strach, Mileno,” řekl a znělo to upřímně. Věřila jsem mu, nikdy nelhal, i s tím svým románkem se vyrovnal dosti přímočaře, možná až příliš. V tom balíčku, co mi podal, byla zabalená helma na kolo. “Až se uzdravíš, mohli bychom vzít děti a vyrazit na nějaký společný výlet, ale jen kdybys chtěla.”

Začala jsem tušit, že budu chtít. A to tušení se časem potvrdilo. Scházeli jsme se čím dál víc. Zdálo se mi, jako bychom se znovu objevovali, ale nyní to bylo takové hlubší. Leončin stín se postupně vytratil, jako kdyby to byla jedna z jeho dávných lásek v minulosti, na které se jen s trochou nostalgie vzpomíná. A ke spokojenosti našich dětí jsem mu uvěřila, když mi řekl, že: “Nyní již budeme jen spolu.”

Milena (48)

-red-