Tři nej filmy roku 2016 pro pohodovou ženu

Rok 2016 byl pro mě překvapující v množství českých filmů, které podle mě výjimečně a oprávněně zabodovaly. To se v posledních letech stávalo málokdy. Předesílám, že nepatřím k těm, kdo by si potrpěli na kdovíjaké umění, uměli poznat (a ocenit) skvělou kameru, režii a střih, čekali na velké akční scény, nebo naopak hledali alternativní prvky. Do kin si chodím odpočinout, pobavit se a potěšit. Tedy jsem klasický tzv. mainstreamový divák.


Všemožní kritici a filmoví znalci nad námi sice lámou hůl, ale on ani mainstream nepřijme za svůj úplnou slátaninu, jen má jiná kritéria, která někomu nejdou pod nos. A jen velmi vzácně se umělečtější i mainstreamová kritéria prolnou, a to už je pak film par excellence. Ovšem těch je skutečně jako šafránu.

Výše popsané předesílám pro ty, kdo třeba nad mým výběrem 3 nejlepších českých filmů roku 2016 budou kroutit hlavou. Mně ale každý z nich přinesl přesně to, co jsem očekávala – dobrou pohodu, úsměv a někdy i lehké zamyšlení.

Hlavně dobrou náladu a kousek romantiky nabídnul snímek: Bezva ženská na krku. Ondřej Vetchý i Petra Hřebíčková uměli dát příběhu onu jiskru, které bylo třeba. Nejspíš nic pro pánské osazenstvo, ale kinosál se bavil a film mě zaujal výrazně víc než téměř souběžně uváděný jiný romantický pokus, též s Ondřejem Vetchým – Pohádky pro Emu, kterému chybělo to “něco” nepopsatelného, co Bezva ženská na krku měla. Romantické komedie v českém prostředí jen málokdy snesou aspoň vzdálené srovnání se světovými klasikami žánru, tenhle film se jich však už dokázal přinejmenším dotknout, tedy podle mého dojmu.

Věřím, že tentokrát i s mnoha pány bych se shodla na pozitivním hodnocení filmu Teorie tygra. Film sice nastavoval zrcadlo některým ženským nešvarům, ale mně to rozhodně nevadilo. Jiří Bartoška, Eliška Balzerová, nebo třeba Jakub Kohák mě uměli vždy překvapit. Od smíchu k dojetí občas také nebylo daleko. Patří k filmům, které se nedají vyprávět, ale musejí se vidět a rozhodně za vidění stojí.

Přiznávám, že Anděl páně “jedna” se mi více zalíbil až asi na třetí zhlédnutí, ovšem “dvojka”, kterou jsem si nechala záměrně jako lahůdku na Silvestra (ve zcela nabitém kině), mě nutila usmívat se ještě dlouho po zhlédnutí. Jiří Dvořák a Ivan Trojan, které jsem si oblíbila zejména ve filmech režiséra Jiřího Stracha, mě bavili od začátku až do konce. Opět těžko vypověditelné, protože zápletka byla vlastně jednoduchá, ale zde šlo o skvělou hereckou symfonii mezi dvěma hlavními postavami.

Dost možná, že tento film ocení víc dospělí, než děti. Líbit se nemusí ani těm, kdo nepřijmou s nadsázkou pojatou náboženskou symboliku, nebo naopak ti, kdo ji berou až příliš vážně. Ale podle návštěvnosti kin jich mezi Čechy, včetně mé maličkosti, příliš nebude. Pro mě je to jeden z nejlepších českých filmů (a třeba klidně tzv. “mainstreamových”) posledních let. A ještě stále se dost hraje v kinech i dnes, tedy dva měsíce po premiéře (!) a zjevně pořád ještě neztrácí návštěvnost, což je jev v posledních letech nevídaný. Možná přijde i… trojka… Tak to jsem už předem zvědavá.