Ježíšek si přivstal…

Ten den začal tak mizerně, jak jen takový den může začít člověku, který bydlí se svou matkou a jejím druhem, není schopen se o sebe postarat a je odkázán na pomoc okolního světa, až na malé drobnosti. Ten člověk má svalovou dystrofii.
Ale zpátky k tomu ránu den před Štědrým dnem.



Z jeho polohovací pohodlné postele ho vypáčili ještě, když ručičky pokojových hodin ani neukazovaly půl sedmé. V tuhle dobu je to trauma i v létě, natož potom v tomhle neutěšeném období plískanic a chřipek. Zadumaně seděl před konferenčním stolkem v pokoji, kde měl zatím ještě zavřený svůj nový notebook, a snažil se vymyslet, jak zvednout ten, v tu chvíli prokletý, hrnek s kávou vonící pokojem. Málokdo si asi umí představit, jak mu v tu chvíli bylo mizerně, když si uvědomil, jak ta jeho hnusná nemoc pokračuje a není šance, aby se z ní vyléčil, nebo alespoň, aby se průchod choroby zpomalil. Ano, i ten hrnek kávy se pro něj stal překážkou, když neseděl na svém místě, kde se mohl různě zkroutit a mohl si kávu v klidu vychutnat. Dnes tomu tak nebylo. Chystaly se totiž na Vánoce. A co by to bylo za Vánoce bez stromku. Jenže v jejich bytě stromek patří na stůl, kde běžně přes rok stojí jeho PC, a u kterého si vychutnává svoji ranní cigaretu a kávu.
V tuhle chvíli vzteky kouřil asi už třetí cigaretu, ale nezmohl se na jediný lok kávy, protože se bál rozlití. Hlavou se mu honily myšlenky na žíznící na Sahaře, na smrt a na spoustu jiných nesmyslů. Naštěstí matka potřebovala místo v kuchyni, tak přehodili stoly, a najednou se problém s pitím kávy ztratil.
„Vidíš, vole,“ pomyslil si „problém, kterej se sám nevyřeší do deseti minut, přestává bejt problém.“. V duchu se usmál, položil cigaretu na popelník a najednou měl o něco málo lepší náladu.


Otevřel notebook a procházel stránky zpráv z domova i ze světa. Většinou to nebylo vůbec veselé čtení, tak stránky zavřel a věnoval se svým oblíbeným hrám. Bohužel zjistil, že většinu ani neotevře, tak místo svého rituálu, kdy si v klidu při kávě prošel hry všechny, zabral se jen do jedné. A tak uplynul čas a byl tu oběd.
Jenže v tu chvíli se stalo něco, co mu totálně převrátilo pohled na celý den a vlastně i na nadcházející svátky. Jeho matce volal známý. Ještě vůbec netušil, oč jde, když slyšel z kuchyně: „Ne, jsi hodnej, ale nechci kocoura ani zadarmo. Jestli o někom nevím? Optám se.“ a s tím ukončila hovor.
V tu chvíli se to stalo!
Hlavou mu bleskla vzpomínka na nedávnou návštěvu jeho kamaráda a moc srdečného člověka. Viděl před očima záblesk vzpomínky, kdy ten dobrák celý unešený drbe jejich kočku pod bradou. Nezaváhal ani na vteřinu, zvedl svůj mobilní telefon. Jen se matky optal: „Co chtěl Jarek? Jakýho kocoura? Se zeptám Karla.“ „Vidíš, to mne nenapadlo. Britský roční kocourek bez papírů hledá nový domov. A je zadarmo.“
Ještě během těch slov už ťukal do mobilu potřebné informace na kamarádovo číslo. Trochu počítal s tím, že dostane odpověď ve stylu: „Díky, ale na Vánoce máme jako tradičně kapra,“ ale přesto v koutku duše doufal v malý zázrak.
Najednou se telefon rozezněl pokojem a na displeji se skvělo jméno Karel.
„Nazdar, Karle. Tě slyším. Přeju Ti pěkný svátky,“ snažil se předejít případnému hromobití na svou hlavu. Ale to se přepočítal. Ze sluchátka se ozval hodně rozesmátý Karel.
„Ahoj, Petře. Nebudeš tomu věřit,“ zněl z telefonu rozesmátý Karlův hlas, „ale tři dny se mi zdá, že jsme si domů pořídili kočku. Tak jestli chvíli počkáš, zeptám se manželky a dal bych ti vědět.“
„Samo, že počkám. Kolik chceš času? “
„No, položím telefon, zavolám jí a dám ti vědět. Ale neboj, já ji ukecám!“ se smíchem zavěsil a Petr měl náladu o dobrých milion stupňů lepší.
Během deseti minut se opravdu ozval Karel zpátky.
„Tak hele, prosím tě, jestli ještě ten kocourek je, tak my si ho vezmeme.“ pořád rozesmátě hlásil do telefonu. „Jen mi nějak řekni, jak takovej britskej kocour vypadá.“
„Karle, neblbni. Od toho je přece strejda Gůgl,“ odtušil Petr a pokračoval: „nechtěj po mně, abych ti popisoval chlupatý zvíře, co sis tady hladil. Jen malinko jiný. Najdi si kočky a já zatím cinknu, jestli je kocour ještě volnej.“ S tím típl telefon a volal pro změnu Jarkovi.
„Ahoj Jaryne, přeju pěkný svátky tobě i rodince.“ spustil zvesela. „Hele, toho kocoura by si kamarád vzal, jestli je teda ještě volnej.“
„No nazdar, Petře, dík i Tobě, hlavně zdraví. Zavolám tomu člověku a dohodnete se spolu. To bude nejlepší.“
„Hele, a co kdybych teda to číslo rovnou dal tomu kamarádovi, ať se dohodnou spolu. Bude to rychlejší.“
„Ale jo, klidně. Ale on je z Kozího Hrádku a zrovna jel do Prahy. Tak to asi stejně dneska nedopadne.“
Proběhlo několik zpráv přes SMS a v pokoji bylo ticho. Matka chystala bramborový salát, zatímco její přítel civěl s otevřenou pusou na televizi.
Petr zase začínal mít ten divně zbytečný pocit, trochu smíšený s radostí, že pomohl kocourovi a snad potěší kamaráda.
V sedm večer volal Karel: “ Tak, Petře, je to dojednaný. Už jsem přivezl z obchodu všechno, co jsem mohl. Záchůdek, granule, misky. Ta slečna tam mi ještě poradila nějakej sprej, kterej kočky prej milujou.“
„Kozlík lékařský,“ odtušil Petr. „To bych asi v tuhle chvíli nevyndaval, protože by se ti mohl rozmrouskat. Kočky sice kozlík milujou, ale má na ně vlivy. A taky bys mu časem mohl pořídit do květináče Šantu kočičí.“
„To si musím napsat,“ smál se pořád veselý Karel. „Jinak, pan chovatel mi kocourka přiveze někdy okolo půl devátý. Děti už se nemůžou dočkat a malej se nechal slyšet, že je to pro něj ten nejhezčí dárek a že už snad ani nic od Ježíška nechce.“
„Prcci jsou úžasný. Hlavně, aby mu ta radost vydržela, až se o kocoura bude muset i postarat.“ pobaveně reagoval Petr. „A jak mu budete říkat?“
„No, on mi ho ten pan chovatel jmenoval, ale nejsem schopnej si ten „fon“ zapamatovat. Ale protože jsem jako malej v každý kočce viděl Mikeše, tak je rozhodnuto.
„Na Mikeše uslyší určitě líp, než na nějakýho Kárla fon Bánhof.“ vybavil si Petr psa v jeho oblíbené české komedii.
„Tak jo, hele, my to tu jdeme nachystat a já ti pak ještě zavolám a pošlu fotku. A ještě jednou moc díky za ten hezkej dárek.“
„Ale není za co, mám radost, že jsme pomohli kocourkovi a že máte radost mně moc těší. Tak pozdravuj paní a děti a kdykoli volej. A pošli fotku, jsem na něj zvědavej.“ S tím se rozloučili a Petr přepnul televizi z nějaké střílečky na pohádku. Přece jen si říkal, že pohádky se k tomuhle času hodí víc, než potoky krve z per amerických scénáristů.
„Vidíš to, Moure, zas je zvědavej na cizího kocoura a nás si tu ani nevšimne!“ nenaloženě prskla Petrova Kačaba.
„Že tě to překvapuje, sím tě,“ líně zívl Mour a začal se věnovat večerní očistě svého kožichu.
„Abyste se nezbláznili, kočičáci. Kocourkovi jsme našli nový bejvání a Karel s rodinou mají určitě radost. Jsou Vánoce a to bysme na sebe měli bejt trochu milejší. A vás nezanedbávám,“ odtušil Petr a podrbal Kačabu za uchem.
Mourek a Kačaba to jsou jeho kočky. Tedy, spíš patří jeho matce, která Kačabu přinesla odkudsi z venku jako sotva prozřivší kotě a Mourek byl dědictví po babičce.
Právě končila Noc na Karlštejně, když se rozblikal Petrův mobil. Ze zvyku už leta na noc vypínal zvonění. Na displeji blikalo Karlovo jméno. Petr nedočkavě chňapl po telefonu a nemohl se dočkat nových informací z fronty.
„Slyším tě a poslouchám, Karle.“ zahlaholil pobaveně do telefonu, i když bylo poměrně dost.
„No, ahoj Petře, prosím tě, neruším? Volám, jak jsem slíbil.“ slyšel stejně rozjařený hlas Karla pořád v dobrém rozmaru. “ Tak kocourek už je u nás. Teda někde v bytě. Jediný, kdy jsme ho viděli a já si na něj sáhl, byla chvilka, kdy ho pan chovatel pouštěl z přepravky. Ale je krásnej. No, pan chovatel teď odjel. Je to moc sympatickej člověk, a kdyby se prej něco dělo, cokoli, tak mu mám zavolat. Jen teda trvá na kastraci kocourka.“
„A tak to je zase na jednu stranu celkem rozumný. Pokud to zvířátko nechceš mít na chov, nebo na výstavy, tak je, myslím, zbytečný ho nějak trápit. A pak taky, kocour v dospělosti by ti pěkně zavoněl byt.“ S nadhledem poučoval Petr.
„To je jasný, jen mě to už teď bolí za něj,“ smál se na druhé straně Karel. „Jen teda fotku ti pošlu, až Mikeš odněkud vyleze a nechá se vyfotit. Ale je krásnej, takovej světle hnědej, krémovej.“ rozplýval se dál Karel nad novým přírůstkem do domácnosti.
„Podívej se na něj, jak se rozplývá nad nějakým kdovíjakým a ke všemu cizím kocourem, Moure,“ naoko nazlobeně prskla Kačaba. „On by si ho snad nejradši nastěhoval sem k nám!“
„Kušuj, žárlivko. Nic takovýho nemám v úmyslu. Jen jsem rád, že jsou z toho kocoura šťastní a kocour má dobrej domov,“ podrbal ji Petr za uchem a dál poslouchal Karlův chvalozpěv na zvíře i pana chovatele.
Po dalších asi deseti minutách hezky veselého povídání a plánování se Petr s Karlem rozloučili, navzájem si popřáli pěkné svátky a pro Petra nastal čas, kdy ho ze židle přesunou přes očistu do postele. Sloužil k tomu zvedák, který připomínal šibenici na kolečkách. A po spáchání hygieny Petr zalehl s moc hezkým pocitem u srdce a po dlouhý době i s nepatrným úsměvem na tváři do peří.

Autor: stojda.me2d@gmail.com