Pohádka o mlynářské facce

V našem městečku převzal od svého táty pekařské řemeslo mladý Uhlík.  Byl to po své letoře dobrák a pedant. Tak jak ho tomu tatík vedl. Pekárnu znal do posledního polínka, svému řemeslu rozuměl jako málokdo, a pokud došlo k nedohodě nebo sváru, měl vždy poslední slovo. Protože mluvil dobře a s rozvahou, všichni si toho považovali. Jednoho dne si ho zvolili za svého rychtáře.


„Podívej, Uhlíku,“ řekl mu tehdy purkmistr Purkrábek, „tady máš právo. Dávám ti ho rád. Spravuj úřad tak dobře, jak spravuješ svoje dílo a bude mezi lidmi klid.“

A taky že byl. Podle svého zvyku slova pečlivě vážil, každému ve sporu naslouchal a rozhodl jen podle spravedlnosti. Šel tehdy pátý rok jeho rychtářského úřadu. Byl večer, Uhlík zavřel knihy, uzamkl dveře a spokojeně kráčel domů.

Byla nádherná májová noc, měsíc v úplňku, rychtář mohl odložit lucernu a jít jen tak. Labe se vláčně potulovalo korytem a tichoučce šumělo ve valech. Přesně takhle to měl rychtář rád. Najednou se v dálce ozvaly kroky. To si ponocný Mědínek mašíroval uličkami směrem k náměstí.

Uhlík si ještě pomyslel: „Projdeme se spolu, popovídáme…“ To se už ponocný řítil jak splašená kobyla. Uhlík se zamračil, ale jen po rychtářsku. Počkal na Mědínka a aby mu dal čas vydechnout, optal se: „Copak se děje, Josífku?“

Víte, v takové krásné noci je i rychtářský úřad prostě, no, menší. Na to ale ponocný nedbal.

Narovnal si ponocenskou troubu, nadechl se a vzal to, protože byl vysloužilý voják, přísně po vojensku: „Hlásím, rychtáři, že ve mlýně straší.“

„Poslouchej, ve mlýně? V našem městském mlýně?“nechtělo se mu věřit. Myslel si, že si ponocný v té dlouhé službě přihnul, ale ten stál pevně v kramflících, halapartnu vzorně skoro zapíchnutou v dláždění a pohledem ani o milimetr neuhnul.

Pak se naklonil k Uhlíkovi a pološeptem dodal: „Já si dokonce, myslím, že tam usadil čert.“

Rychtář se zakabonil: „Tak se jdeme podívat a ty mi všechno povíš.“

Mědínek kývl a vzal to po sousedsku, protože ti dva se už dávno znali, a tak mohl z té vojančiny uhnout. „Víš, Martine, sloužím tady s naším Lupínem. Je to pes všemi mastmi mazaný. Rasa kdovíjaká, ale statečnej je, jako první granátník. Jdeme k mlýnu a on má srst zježenou, hrbí se a čenich se mu chvěje, jako když větří škodnou. A kouká rovnou na vrata mlýna, která se, to jsem si všiml skoro naposled, sama od sebe zavřela. A kolem mě někdo proběhl. Slyšel jsem jen kroky, ale nikoho jsem neviděl.“

Rychtář se na něj zkoumavě podíval, a tak rychle dodal: „Nikdo tam nebyl, to jsem si jistý. Jo, člověka můj pes pozná, ale tohle bylo jiné. Ani vítr se ani nezvedl. Proto jsem to vzal rovnou za tebou, protože vím, že v úřadě jsi mnohdy déle, než je nutné.“

Víc ani nemusel dodávat. Šli a hlavou se jim táhly myšlenky. Ponocný dumal, jestli udělal vše správně, rychtář vymýšlel, jak se zachová, kdyby se mu do městečka nastěhovala nějaká nekalá cháska. Lupíno ťapkal za nimi, občas tiše zavrčel, věděl, kam jeho pán jde a ani za mák se mu to nelíbilo.

Když došli k mlýnu, vše vypadalo jako jindy. Mlýnské kolo se pomaloučku otáčelo, Labe, které svým proudem pohánělo všechny stroje, jako by spalo, a rychtář si připamatoval, že jako kluk se tady koupal… Rychle tu vzpomínku zahnal, práce je přednější.

Prohlédli si vrata, která byla z vnitřní strany zajištěná závorou, a pomalu obešli stavení. Přišli k zadním vrátkům, kterými chodili mlýna mládci a mleči. Mědínek dal psovi povel, aby lehnul. Lupíno se přilepil k zemi, tlapkami si přikryl oči a kdyby mohl, nejraději by splynul s dlažbou.

Znenadání přišel mrak, který zakryl měsíc a ti dva si neviděli ani na špičku vlastního nosu. „To je divné. No nic,“ povídá Uhlík, „jdeme. Ráno bývá moudřejší večera.“

Co se vlastně událo? Tak to musíme vzít pěkně od začátku. Mlýn si vzal do správy mlynář Antonín Korous a jeho žena. Muž toho moc nenamluvil, když zrovna neměl práci, vydržel se dívat do vody celé hodiny. Spolu žili spokojeně už mnoho let a stěhovali se z mlýna do mlýna jen zřídka a snad jen proto, že neměli děti.

Sedláci z okolí si časem zvykli na to, že dílo domlouvali spíše s mlynářkou, která ostatním v řeči bohatě vynahradila mlynářovo mlčení. V městečku mu říkali „Korous – morous.“ Ovšem mouku mlel dobrou a poctivou, nájem platil na radnici včas a vydělal dost pro sebe i svoje lidi. A Verunku, svou ženu, měl opravdu rád.

Jak roky běžely, Antonín stále častěji pozoroval haverlanty, kteří mu dováděli pod mlýnem, a uvažoval, jaké by to bylo, kdyby u nich doma žil kluk anebo nějaká ta holka.

Jednou, když zase posedával u náhonu a poslouchal klapot mlýnského kola, se k němu opatrně přitočil čert. Mnul si bradu a tahal se za špičku nosu. Protože to byla rohatá, prohnaná potvora, která se městečkem potulovala bez cíle a jen vymýšlela, komu by uškodila, rozhodla se, že mlynáře zkusí zhloupnut.

Rohatec práskal ocasem jako bičem, dlouho podsouval mlynářovi všeliké myšlenky, ovšem nakonec na to kápnul. Ten se najednou začal strachovat, že od něj žena odejde. Ta představa mu nedávala spát, v noci se budil a kontroloval, jestli už náhodou není v sednici úplně sám. Čert posedával na pelesti a mnul si spokojeně ruce. Jakmile Antonín usnul, hup mu do snu a tam vyváděl alotria, spáče mučil krutými představami a čím jemu bylo ouvej, tím spokojenější byl právě čert. Už se viděl, jak nese do pekla umořenou lidskou duši a juchal, jak se mu to právě ve mlýně daří.

Mlynář se pak probouzel ráno a bylo mu hůř a hůř. Jednou v poledne, když si ve mlýně užívali volné chvilky, seděl Korous u náhonu a slyšel, jak kupec Mňuk domlouvá s mlynářkou pečení koláčů, protože se jeho dcerka bude vdávat.

Říkal: „Vaše svatební koláče, paní Veroniko, jsou vyhlášené po okolí.“ A vykládal, kolik hostí pozve a polohlasem, jako by to bylo velké tajemství, dodal, že se těší na vnoučata.

Mlynářka si jen povzdechla, už se viděla od rána do večera u pece, ale potom si řekla: „Pro tak dobré sousedy mě jistě neubyde.“

Do Korouse jako když píchne šídlem. Nemluvil celé odpoledne a večer zabručel: „Jdu se projít,“ a už coural kolem náhonu a hlavou mu táhly myšlenky černé jak rakev a těžké, jak mokrá vojenská deka. Byl nešťastný a nejraději by skočil rovnou pod mlýnské kolo, tak moc ho děsila představa, že mu jeho Verunka odejde a on zůstane na světě sám.

„No, snad nebude tak zle,“ ozve se ze šera a od sklípku, který byl pod mlýnem.

Mlynář nevěřil svým očím, ale to už si k němu vykračoval krajánek. Čepici šejdrem, ale krok pevný, v očích plamínky, vlasy černé jako uhel svázané do copu, dlaně živé jako štika.

„Kde jste se tady vzal?“ Mlynář se rozhlíží okolo, vrata zavřená. „Vždyť je všude zamčeno.“ Antonín se zamračil a už hledal, čím by toho, dejme tomu, krajánka přetáhl.

Ten jen zvedl ukazováček ruky a namířil mlynářovi na srdce. „Povídám, že nebude tak zle. A víte co, Toníku, já to zkusím jinak.“

Mlynář se lekl. „Safraporte, jak mě ten člověk zná?“

Čerchmant pohladil deku, co měl svázanou jako vandrovní a zavěšenou přes rameno a bylo jasno. Rohy na čele malé, oči se mu protáhly do mandlí, pod orlím nosem navoskovaný knír, světle modrý mantl, rajtky a široký opasek, boty k pevné kůže pěkně pod kolena.

„No tak jo. Já musel přijít rychle, než tady vyvedeš nějakou klukovinu, vidím do tebe jako do studánky.“

Mlynář si vzpomenul, na co myslel a trochu se zastyděl. Čertisko se k němu vemlouvalo jako advokát: „Každé trápení má řešení. Každý uzel lze rozplést. A dobrá rada se platí zlatem.“

A stojí vedle mlynáře hned zleva, hned zprava. Rozkládá rukama, slova odsekává a pravačkou tne do levé dlaně. „Stačí tak málo, Toníku,“ foukne do dlaně „tak zlehýnka to jde, jako když smítko odfoukneš. Stačí říct…“

Tak mlynář Korous mluvil. Vypověděl, jak se bojí o Verunku, jak hlídá každý její krok, odhání od ní mlynářskou chasu i o tom, že skřípe zuby, když si sedláci právě jen s ní domlouvají mletí. Nakonec si vzdechl: „Jistojistě mě Verunka ani nepotřebuje, já jsem jen obyčejný mlynář… “

Jen mávl rukou, otočil se a šel spát a o čerchmanta se už nezajímal.  Ten se za ním díval, usmál se a pohladil si knír. Pak se rozplynul jako pára nad hrncem. Další den plynul jako ty ostatní.

Rarach Antonínovi nedal pokoj. Seděl mu na rameni a při každičké příležitosti šeptal: „Podívej se, jak to tvé mlynářce sluší. Pěkná je, pěkná…“ A když přišel domlouvat práci další sedlák, přikládal polínko za polínkem a v Antonínovi rozpaloval žárlivost, jak pod kotlem na zabíjačce: „Zamysli se, jak by se Verunka měla, kdyby byla jinde a s jiným…“

A ledva se mládek opravdu jen ze slušnosti mlynářky ptal, jestli nepotřebuje pomoci, protože drhla podlahu v kuchyni, aby mlýnští měli k obědu čisto pod nohama, rohatý už fajroval a motal Antonínovi hlavu: „Mladý chasník. Jen se otočíš a budeš tady na mlynařinu sám.“

Najednou se mlynář rozhodl: „A dost. Večer u náhonu.“ Od té chvíle měl klid. Jen jednou zahledl ve stínu postavu, která jen přikývla.

Přišel večer a Antonín zase obšlapoval náhon a vyhlížel pomoc. „Snad se zase nechceš vykoupat, kamarádíčku?“

Antonín se jen oklepal, ale pekelník nechtěl ztrácet čas. „Mám tady smlouvu na jeden rok. Bude se ti dobře dařit a o svou ženu se nebudeš bát. Vše zařídím, nemusíš se o nic starat. Tady se mi podepiš a je to. A abys nemusel hlídat čas, tři dny před jejím vypršením se připomenu.“

Antonín nezaváhal, škrtl perem a odešel v klidu spát.  Od té doby byl jako vyměněný, samý žert a legrácky, dokázal celý den pracovat jako ostatní a Verunka z něj nemohla spustit oči. Svého Antonína nepoznávala, kdeže byl její Morous, mlynáře bylo najednou všude plno a sousedi si velmi brzy říkali, že „na co Toník sáhne, to se mu podaří“.

Měsíc se střídal s měsícem, grošíky mu plnily šuplíčky a truhlice a mlynář nehleděl na výdaje a mlýn jen kvetl a mlynářka měla vše, na co si jen pomyslela. Ale spokojená už nebyla.

Často mu říkala: „Vždy jsem měla k životu to nejnutnější, tebe, Toníku a zdraví, práci a spousty přátel.“

Ale mlynář tohle nechtěl slyšet. Když přivedl do mlýna hospodyni, „..aby ses, Verunko, nemusela v domácnosti tolik dřít…“, mlynářka pěkně poděkovala, milou paní vyprovodila, popadla Antonína za klopu kabátu a zavřela se s ním v místnosti a spustila: „Milej Toníku. Vzpamatuj se, vždyť takový jsi nikdy nebyl. K čemu mi je tahle paráda, hromady šatů, stále nové nádobí a dneska ještě jsi přivedl paní k posluze,“ spráskla ruce, „přiznej se, kde bereš ty peníze! Hraješ karty? Nebo jsi začal, nedej bože, s lichvou? Mluv, nebo bude pozdě!“

Trápila se tou změnou skoro rok. Mlynář nic neříkal, ale když mu začala šermovat pravičkou pod nosem, poznal, že to vzal za špatný konec, a šel s barvou ven. Přiznal, že o ní velmi bál, myslel si, že už o něj nestojí i to, že začal žárlit.

Mlynářka si sedla vedle něj, chtěla ho pohladit po rameni a říct mu, jak moc ho má, i po těch letech ráda a že o nikoho jiného nestojí, ale muž pokračoval. Přiznal, že se dal do spolku s peklem, povídal o tom, co a co mu jistojistě čerchmant našeptával, jak podepsal smlouvu a proto se jim daří tak dobře.

„Víš, Verunko, já tě mám tolik rád, že bych za tebe dal i vlastní duši…“ dodal a díval se na ní tak, jako když ji viděl poprvé.

Jí nejdříve vyhrkly do očí slzy, potom ji popadla spravedlivá zlost, ale nakonec dodala: „Mužíčku můj milý, nezlob se, ale ty jsi takový osel! A teď mi pověz, jak z té šlamastiky ven?“

Antonín pokrčil rameny a uvědomil si, že na to vlastně nikdy nepomyslel. Mlynářka si povzdechla: „Mám já to s tebou trápení. Pamatuj si, že to spolu vyřešíme, ale potom si to s tebou ještě spravím!“

Potom si dlouho povídali, dívali se do očí a bylo jim spolu skoro po roce zase krásně. A najednou se v sednici zablýsklo a na stole ležel Antonínova pekelná smlouva. „To nám ta pohoda dlouho nevydržela.“ řekla mlynářka, a když ji dostala do rukou, dlouho ji četla.

Když viděla, že muž sedí jako hromádka neštěstí, tak mu jen nařídila, aby druhý večer zavolal pekelníka… „K náhonu.“ upřesnil rád Antonín.

Druhý den večer přišli spolu k vodě a mlynář, protože si nevěděl pořádně rady, přivolal čerta. Ten se divil, protože „…mlynáři, smlouva končí až zítra, tak kam ten spěch?“

Víc nestačil dopovědět. Verunka se před něj postavila a spustila pěkně z čerstva. Vyčetla čertovi kde co. Hlavně že mlynář od té doby, co se „…ti, rarachu, upsal, nikdy nebyl spokojený, k čemu nám byly ty tvoje peníze, vždyť jsme se s Toníkem kvůli nim skoro rozešli, co to tedy má být za smlouvu a…“ mluvila dlouho a pekelník se nezmohl ani na odpověď.

Verunka nebyla k zastavení: „Tak poslouchej, jestli je peklo spravedlivé, tak se zítra večer sejdeme všichni u našeho rychtáře. Ten nás rozsoudí. A nebudu s tebou diskutovat!“

Čert se jen ušklíbl, ale souhlasil. Verunka popadla mlynáře za ruku a odvedla si ho domů. Rohatý se oklepal, odplivl si, ale do pekla nepospíchal. Vzal to rovnou vraty ze mlýna. Protože viděl ponocného Mědínka, udělal se neviditelným, ale z rozčilení dupal po dláždění jako kůň.

O sporu mlynáře s čertem se dozvěděl rychtář Uhlík druhý den od mlynářky. Pozorně si ji vyslechl. „Tak ponocný měl pravdu. Smlouvu nechte tady, pošlu pro vás Mědínka.“

Smrákalo se, když se všichni sešli u rychtáře na radnici. Poslední se objevil mezi dveřmi rohatý. Pyšně si vykračoval, mlynář a jeho žena postávali trochu stranou.

Uhlík se posadil, rozložil si na stole pekelnou smlouvu a dal pokyn Mědínkovi, aby stál u dveří, „Protože na tenhle těžký spor musíme mít klid.“

Ponocný tedy stál, kde měl, a Uhlík se podíval po úřadu. „Co naše městečko stojí, žádný rychtář takový spor ještě nikdy nemusel řešit,“ začal rozvážně, „prolistoval jsem všechny záznamy, které jsem jen mohl.“

Rarach nedočkavostí poskočil a prohlásil: „Smlouva je platná. Zajistil jsem tady mlynářovi, co jsem slíbil, tady rovnou píšu, že bude spokojený a o ženu se nebude bát. A protože já jsem svůj závazek splnil, je jasné, že Antonín Korous musí jít se mnou do pekla.“ A natáhl k mlynářovi ruku, ten se smutně podíval na Verunku a byla v něm malá dušička.

Rychtář mávl rukou: „Ještě jsem neskončil. Co na to říkáš ty, mlynáři?“

Antonín přistoupil a po pravdě pověděl, jak moc má svou ženu rád, že jí to neuměl do včerejška povědět, a tak se snažil, aby byla šťastná. „Než bych já, osel, poslouchal, co mi říká moje srdce, nechal jsem si našeptat tady od pekelníka hromadu nesmyslů. Opravdu jsem si myslel, že bude se mnou Verunka šťastnější, když bude mít všeho dostatek. Jestli jsem byl rok spokojený? Upřímně, nevím, já na sebe ani nepomyslel.“

Rychtář si k sobě povolal pekelníka. „Je to smlouva, kterou jste spolu s mlynářem uzavřel?“

Rarach se podíval a předložil ještě jednu. „A můžeš si to, rychtáři, porovnat.“ Usmíval se a obrátil se na Korouse: „Tak se rozluč a jedeme.“

Rychtář se díval do jednoho i druhého lejstra: „Obávám se, že to nepůjde. Že smlouva končí dnes, to je jasné. Co nevidím, je, co musí udělat tady mlynář.“

Pekelník popadl papíry a začal vrčet, syčet a nemohl vzteky najít slovo. Rychtář povstal a prohlásil: „Vidím, že smlouva je neplatná, peklo nemůže po mlynářovi chtít, aby udělal něco, k čemu se nezavázal. Mlynář je tedy volný. Ale aby bylo jasno, pro nápravu musí vrátit do posledního halířku, co od pekla dostal. Tak jsem podle práva rozhodnul.“ Rychtář přetrhl lejstro a to čertovo se samo od sebe rozpadlo na dvě poloviny.

„To je vše?“ špitla Verunka. Rychtář s úsměvem přikývl. „Tak to tedy ne,“ prohlásila mlynářka. Přitáhla si čerta k sobě a vlepila mi takovou facku, že rarach zrudnul a s ostudou se propadl dolů mezi své rohaté. „To aby si pamatoval, že se nemá plést mezi slušné lidi,“ vysvětlila rychtářovi.

Druhou ťafku dostal Korous. „To máš za rok trápení.“

Ten se šťastně usmál: „Vždyť já to dobře vím, Verunko.“

Rychtář pohladil desku stolu a podíval se na všechny: „Myslím, že není co dodat, sousedé. Měli bychom jít. A co se tady upeklo, to tady taky zůstane.“

Mlynář a jeho žena v městečku zůstali spokojeně až do smrti. I dětí se nakonec dočkali. Že přišli o čertovské peníze jim ani za mák nevadilo. Ona se taková zkušenost zaplatit vlastně nedá.

Autor:   Miloš Kubík, Mladá Boleslav (ayky@seznam.cz)