Smolař na kolejích

Nemohl usnout. Posledních pár hodin, které ho ještě čekaly, se táhly jak chromý pes. Svět se mu zpočátku smrskl na tři metry čtvereční a otlučenou plechovou skříň a bidlo, tedy postel. Po pár měsících měl jasno. Pochopil, kdo je ve smečce alfa samec, tedy kápo, a kdo jen koště. Stálo ho dost úsilí, než si ho muklové všimli. Uměl rozdat rány, když to bylo nutné a podělit se o tabák a kafe s lidmi, které potřeboval. Šikovně si řídil kolchoz, aby měl vždy, co potřeboval. Barákového neohrožoval, spíš jen s ním táhnul za jeden provaz a schválně hrál na to, že tu věznici a její režim respektuje, a tak si pohodlně v kriminálu přežíval. Poslední rok nemusel spát na bidle, ale hezky dole, připadal si skoro jako král.


Otočil se ke zdi a snažil se srovnat myšlenky. „Včera večer bengo o sčítáku informoval, že jdu domů. Pár chlapů, se kterými jsme pokojně stáli v lajně, hezky srovnáni po pěti kusech, to aby se to lépe počítalo, mi dokonce zatleskalo. Blbci. Když jsem mezi ně přišel, měli mě za myšáka. Dávali mi nejhorší rajóny, pucoval jsem jejich zadělaný hajzly, uklízel cimry a zkrátka makal jako šroub. Dával jsem si sakra pozor, jak to v kriminále chodí.  Už mám něco za sebou, čórky a podobně, ale ta poslední mi srazila vaz. Jo, jasně, tak mi to pěkně spočítali. Vlastně, co jsem čekal, dopadlo to docela dobře, ty tři roky se daly vydržet…Kdy mě to vlastně poprvé drapli?“

+++

Tady byl pro mnohé jen číslo, ale tam za zdí, tam bude zase Jaroušek Bezděka. „Já byl od malička číslo. Tatínek byl ředitelem školy základní, maminka školy mateřské. Naše spokojená rodinka byla mezi sousedy v tom dobrém oblíbená a společností venkoncem vítaná. Po kom jsem zdědil geny dobrodružné, ví snad jen matka Příroda.

Ve škole jsem prolézal ročníky jen s odřenýma ušima, a leckdy snad jen díky autoritě  táty, který ve snaze nedělat mi protekci, rozhodl o tom, že „kluk bude chodit do té školy, kde nedělám ředitele.“ Zkrátka, žádná sláva to nebyla, a jakmile jsem nastoupil „do učení“, bylo zřejmé, že mám zaděláno na pořádný malér. Výuka mne moc netrápila, odborný výcvik taky nelákal, omluvenky jsem sekal jak Baťa cvičky, hezky jednou za tátu, jednou za mámu, a tak ke konci prvního ročníku došla kantorům a mistrům trpělivost a já, student Bezděka, mazal k šerifovi na kobereček.

Hájil jsem se, jak nejlépe jsem mohl, netuše, že ve vedlejší kanceláři poslouchá mým řečem otec, který když uslyšel vše, co jsem uvedl, zapomněl na pedagogické zásady a pln spravedlivého hněvu odepjal řemen a ztrestal mne na místě. „Škoda rány, která padne vedle.“ dodal po exekuci, uvědomiv si prostředí, ve kterém trest vykonal. Ředitel učiliště si patrně pomyslel, jak je dobře, že dal školní psycholožce, kterou nedávno zaměstnal, tento týden volno a všechny ujistil, že celou událost ponechá v tajnosti. „Snad si to Jarda, pane kolego, bude pamatovat.“ dodal, když se spolu všichni loučili.

Ale jak jsme se za těch pár měsíců poznali, moc tomu nevěřil. Toho večera se sešla rodinná rada a já ochotně od dalšího ročníku přestoupil do jiného učiliště. Jo, otec mi přitáhl otěže. Zůstal jsem s minimálním kapesným, cítil se ponížený a sám mezi cizími spolužáky v prostředí jiného města, kam jsem dojížděl vlakem. Tedy už jsem nebyl syn pana ředitele, naopak, brzy se mi doneslo, že se dobře ví, jaká byla rozlučka s předchozím učilištěm, neb je starou pravdou, že se v Čechách všecko vykecá.

Vzdělávací ústav, kde jsem měl dohnat zameškané vědomosti a kam jsem dojížděl každé ráno hezky v šest hodin, nebyl zrovna nedělní školou a podobných Bezděků tak bylo víc než dost. Město nás lákalo svými tajemstvími, hospůdkami a zákoutími a postupem času bylo jasné, že pečlivě odměřované kapesné ani zdaleka nepostačuje pokrýt potřeby mé nespoutané duše, kde se již probudil desperát. Parta, do které jsem již dlouho patřil, spíše než na vědomosti spoléhala na to, že učiliště potřebuje každého studenta, a jak mazáci říkali: „Když budeš mít alespoň nějakou docházku, nechají tě dýchat.“ Tak jsem spokojeně dýchal, vysvědčení bylo, jen peněz se nedostávalo.

Práce mi nevoněla a tak jsem se ochotně nechal přemluvit, abych mimo studium ještě prodával autorádia. Šlo to velmi dobře. K technice mám od přírody talent, obchodního ducha taky, co jsem prodal, prodal, vyinkasované peníze odevzdal, dostal odměnu a žil. Spokojeně a o to, kde se sortiment bere, jsem se ani zbla nestaral. Zastavárny, to byl svět, který jsem si rychle zamiloval a získal tolik potřebný přehled a kontakty, pochopil, jaké zboží je v kurzu, za kolik, čeho je nedostatek a co jen leží na pultě bez většího užitku, občas jsem něco rychle sehnal, dohodil či jen zprostředkoval a viděl, jak moje cena v partičce stoupá. Desperát se přestal rozhlížet a líně protahovat.

To moje noční cestování vlakem domů. Noc byla vlahá, koleje spokojeně zvonily, průvodčí se nechtěl obtěžovat kontrolou jízdenek, světla vagonu jen problikávala a mě se takový způsob cestování přestal líbit. Napadlo mne, že si pořídím vlastní auto. Řídit dovedu, koneckonců již jsem mnohokráte vezl zmožené kamarády ze školy domů, a to, že nemám řidičák, mne vlastně ani zvlášť netrápilo. Coural jsem se ulicemi a dumal a všiml si rodinného domu, který měl okna v letní noci uzavřená. „Á, tady bude někdo na dovolené…“ pomyslel jsem si, a pro jistotu zazvonil u dveří.

Nepřekvapilo mne, že nikdo neotevřel, nebo že se ani v místnostech nerozsvítilo. Zkusil jsem si vlézt do cizí zahrady a objevil zahradní domek plný kutilského nářadí. Opatrně jsem vzal za kliku a kupodivu otevřel dveře. Popadl jsem kufřík s velmi kvalitní vrtačkou, a ani se snad pořádně nerozhlédl, přeskočil plot a mazal domů. Adrenalin mi dělal dobře, druhý den jsem měl velké štěstí, zboží pronesl městem a ke všemu jej i dobře prodal. Jo, to bylo něco. Cítil jsem se jako král a pán svého života. Slídit po nocích jako ohař, tipoval domy a byty, a to vzrušení, když jsem vlezl dovnitř, se nedalo popsat. Na nějaké auto jsem úplně pozapomněl.

+++

Nástup služby v oddělení Služby železniční policie byl jako obvykle plný černého humoru, kolegiálního rýpání a všudypřítomné administrativy.  „Ještě že tady nemusíme stát v pozoru a hulákat, že po dobu mojí služby se nic zvláštního nestalo,“ ulevil si praporčík Zoubele, „starej se zase zahrabal do statistik, a že prý potřebujeme zvednout mandle.“

Podporučík Trávníček, který přebíral noční službu se sotva ohlédl, protože podepisoval knihu služeb a knihu instruktáží. „Jo, čárky a statistiky, to je to, oč tu běží, pane kolego…“ snažil se odlehčit situaci, ale Zoubele prskal jako křeček: „Jasně, už deset let to slyším na každý poradě. Ale dnes jsme to dotáhli k dokonalosti,“ poklepal si na čelo a významně se podíval starou skříň. „Aha,“ pochopil dozorčí „budeme mít v šuplíku pozdrav.“

Zoubele mávl rukou a pádil ke schodům, protože právě „padla“. Trávníček si zavolal hlídku a v rámci instruktáže probrali situaci, drby a kdo ví, co ještě. „Moc se tady nezdržujte, koukejte makat na spisech a dodržovat kontrolní body. Máme nového šéfa a ten potřebuje ukázat, jak mu to jeho nové koště dobře mete.“

Strážmistr Marek se snažil zavtipkovat: „Vždyť je deset let ženatej…“ „Padej!“ odsekl dozorčí a sáhl do svého „mámivého šuplíku“, jak s oblibou říkal a zahloubal se do jeho obsahu. Byla to celkem klasika. Přidělené spisy, zprávy pro státního zástupce, dožádačka, Trávníček jen obrátil oči ke stropu, už viděl hromadu papírů, a nakonec , a je to tady, vyhodnocení činnosti policisty…

„Ještě mi tam dej fotku,“ pomyslel si podporučík, „a číslo bot, ouřado.“ Když dočetl, dlouho se díval z okna. „Počítáš vagony, Václave?“ ozvalo se ode dveří, kde postával nadpraporčík Zbyněk, který měl v ruce list papíru, který, jak dozorčí Trávníček poznal na první pohled, čerstvě stvořil vedoucí oddělení.

„Spíš roky do výsluhy,“ procedil mezi zuby,, „řekni mi, kde mám sehnat v jednom měsíci dva známý pachatele. Papírů po kolena, vytvářet preventivní akce pro mládež,“ vypočítával na prstech jedné a pro jistotu si připravil i druhou ruku, „zpracovávat trestňáky co mi starej přidělí, vyplňovat informační systémy, ETŘ. Běda, když si ze státního zastupitelství přineseš vracák k došetření, zajistit, abych měl přehled o obvodu. Běda, když statistika ukáže, že se tam zvedl nápad, protože budou nahoře řvát, že neděláme prevenci, hůř, když si úředník spočítá, že je naopak  nápad malý, protože potom prý nic neděláme.  A je to jen proto, že tam skoro spím. Já si snad toho pachatele vykoukám z okna!“

Otočil se a viděl kolegu, jak se zubí: „Jo, Václave, služba není družba a světýlka na konci tunelu nevidět,“ dodal a vzal si knihu jízd. „Ten tvůj optimismus… to miluju. Hlavně moc nejezděte,“ zavrčel dozorčí „nejsme na divokém západě a hlavně třicet kilometrů na noční službu je podle vedení dostatečný počet kilometrů, abychom mohli náležitě pomáhat a chránit.“

Nadpraporčík se nenechal vyvést z míry. „Knihu opatřím fotkou ministra vnitra, kdyby mne náhodou přepadla potřeba neoprávněné jízdy.“ „Vole“ ocenil kolegův nápad dozorčí a podíval se na hodinky. „Jasně, Václave, utáhnout tkaničky a ven,“ odtušil nadpraporčík, hvízdnul na kolegu. Po minutě za oběma policisty zaklapla těžká mříž a dozorčí si rozhodil hromadu papírů po stole. „Jednou tohle sepíšu a vydám knižně!“ pohrozil směrem ke kanceláři vedoucího a začal znechuceně ťukat do klávesnice.

Zazvonil telefon. Dozorčí se podíval na hodiny a podivil se, kolik je hodin. „Slyším…“ víc nedodal, protože ze sluchátka se ozval spokojený hlas Karla Malena, který zrovna večer sloužil na hradle, ze kterého mohl pohodlně pozorovat, co se děje v policejní služebně: „Zdar Václave, hlásím, že ti v revíru slídí škodná. Tvůj šéf jde na kontrolu. Tak ať máš v kanceláři ustláno.“

„Jo díky, Karlíku,“ usmál se Trávníček a dodal: „kdybys mi spíš dohodil nějakýho pašíka, kterej zrovna slídí po zboží ve vagonech…No nic. Máš to u mne.“ Oba se zasmáli a dozorčí nemusel čekat dlouho.

Vedoucí provedl kontrolu a byl spokojený. Krátce si popovídali a oba měli klid. A byla půlnoc, klid přerušovala jen hlídka občasnými relacemi a dotazy, lustracemi osob a automobilů, hlášení o kontrolních bodech, prohlídkách železničních zásilek. Dozorčí pro formu informoval o průběhu služby operační středisko, aby zjistil, že spíše otravuje, zkrátka vše bylo v nejlepším pořádku.

Nad ránem zazvonil telefon. Nestačil se představit a slyšel rychlé pokyny: „Zdar Václave. Zhasni a podívej se z okna. Něco bych pro tebe měl.“ Zhasnul světlo a zasyčel do telefonu: „Karle, jestli je to zase nějaká volovina…“ tušil, že se tentokráte ve svém odhadu mýlí. „Tak povídej.“

„Václave, podle kolejí si to někdo šněruje na nádraží. Nese s sebou v náručí krabice. Tak mi vysvětli, proč nejde na nádraží po silnici?“

Nadporučík jen zafuněl. „Už ho vidím, figuru. Karle ohlídej mi ho z tvé strany jo?“ Ani nečekal na odpověď, popadl vysílačku: „Nafta pět, já Nafta“ „Na příjmu, nikdo jinej tady není“ Nadporučík si pomyslel, že kolega Zbyněk je prostě komik, ale nechtěl se zdržovat: „Podívej, k nádraží podle vykládkové koleje si to šněruje maník. Vláčí s sebou nějakej náklad. Nikam nemůže zdrhnout, tak si na něj v klidu počkejte.“

„Rozumím, jdeme. Ozveme se.“ Dozorčí si pomyslel, že je sice Zbyněk kašpar, ale ví, co se má dělat. Pak poděkoval hradlaři, který neopomněl brblat, že by chtěl mít taky takovou fajnovou práci, kde by ostatní dělali za něj. Houknul do vysílačky, že jde k hlídce a vyrazil.

+++

No jo, potřeboval jsem tenkrát trochu peněz“, zasnil se Jaroušek. „Nedařilo se mi nic a já si nechtěl půjčovat, natolik jsem byl hrdý. Pak mi zastavárník řekl, že nutně potřebuje pro klienta počítač. A když bude rychle, ocení to. On bude mít písíčko, já prachy.

Měl jsem náhodou v merku nóbl barák, pan podnikatel, kterýmu se dařilo. Vlezl jsem tam jako vždycky, hezky zadem. Čokl, kterej normálně lítal po zahradě, byl někde v útulku, takže dobrý. Barák svítil novotou. Ještě, že majitel je držgrešle a nemá dům napíchnutej někam na pult. To mám stoprocentně zjištěný. Ti kluci z ochranky mají taky v hlavě vymeteno a za pivo a panáky pustí kde co. Zlatý Čechy.

Do patra na verandu jsem vylezl po hromosvodu, kde bych se sháněl po žebříku. Bingo. Páníček asi chystá vánoce i v létě, jak tak koukám na krabice. V batůžku mám vercajk, ten se bude hodit. Lehce zapáčit… no, když to nejde hrubou silou, půjde to silou ještě hrubší… a ještě….. Jsem to stejně kluk šikovnej!

Dveře se otevřely a já vlezl dovnitř. Jára je prostě šampion. Jen co zkontroluju obsah… Jo. Je to tady. Dokonce s instalačními cédéčky… Adrenalin mi zaplavil celé tělo. Snad si už ani nevzpomenu, jak rychle jsem slezl dolů. a který čert mi napískal, že jsem se vrátil pro tiskárnu. Stejnou cestou jsem se vrátil a podíval se na hodiny. Jo, klape to. Za slabou hoďku mi jede první vlak, za další jsem v zastavárně.

Do osmi jsem zpět se slušným výdělkem. Tak. Dám si cigárko a potom půjdu na nádraží. Vezmu to raději zadem, podle kolejí, protože je to kratší a vyhnu se bengům. Touhle dobou tady projíždějí.

Jaroušek Bezděka se obrátil na posteli na záda a položil si ruce pod hlavu. „Jo, hezky jsem si to spočítal. Musel mě napráskat ten podělanej nádražák. Jenže, koho by napadlo, že bude volat fízly. Jsem to prostě vůl. Pochodoval jsem podle baráku a po pešunku, už jsem viděl perony na nádraží, sotva padesát metrů daleko. Oddychl jsem si.“

+++

Kdyby to někdo vyprávěl, asi by si všichni mysleli, že to je jen policejní latina. Jen Jaroušek vyšel za roh železniční budovy, koukal jako blázen. Přesně proti němu stáli dva policisté, salutovali a velmi slušně se ptali, kam že to jde, takhle nepohodlně po kolejích. V první chvíli lapal po dechu a nevěděl, co má vlastně odpovědět. Zkoušel vysvětlit, že pospíchá na vlak, ale když se přiřítil další policista, pochopil, že asi spadla klec. Vzpomněl si na výprask v ředitelně a v poslední chvíli zkusil tvrdit, že ty balíky prostě našel. „No jo, tak to je tedy jiná,“ pravil vlídně nadpraporčík Zbyněk, „a chtěl jste je odevzdat, tak to bychom neměli zdržovat. A kdybyste, mladý muži, nešlapal mezi kolejemi, trefil byste k nám na služebnu rovnou. Tak račte.“

+++

Na tvář navenek nasadil lhostejně znuděný výraz. „Policajti mě zavřeli za katr a já se jen modlil. Věděl jsem celkem přesně, že ten barák bude ještě pár hodin volnej, doufal jsem, že než se majitel vrátí, budu venku, protože kromě kompu a tiskárny na mě nic neměli. Docela dlouho mi to vycházelo. Hodinu jsem je tahal za nos a vymýšlel jedno za druhým. S čím jsem ale nepočítal, byla aktivní důchodkyně, která mě asi viděla, jak lezu přes plot. Neměla telefon, ale vytrvalost, došourala se do města na fízlárnu, kde vše poctivě nahlásila. Zaslechl jsem vysílačku, kde bylo celkem slušně popsáno, kudy jsem šel, co nesl a měl na sobě. A bylo vymalováno.“

+++

Přeji dobré brzké ráno,“ křenil se do telefonu podporučík Trávníček, když vytočil číslo na operační středisko, „doufám, že teď budete vlídnější… Tak osobu podle popisu máme tady, dokonce souhlasí i dva balíky, co si nesl.“ Krátce poslouchal a dodal: „Rozumím. Počkáme na výjezd.“

+++

Zíral do tmy a čas se táhnul jako chromý pes. „Tak takhle mě lízli poprvé. A pak zase a zase. Naposledy mi to spočítali. Tři roky. Po roce za mnou naši přestali jezdit. Ani se jim nedivím. Sedět proti našim tři hodiny a nevědět, co si povídat. Děs. Prosit se jich o prádlo a o věci, které si nemohu koupit v kantýně. O balíky a věci na přilepšenou. Vlastně jsme si jinak nepsali. Jo, jak splatím dluhy, kde budu bydlet, jak seženu práci, jak…. Nevím nic. Jen to, že ráno odsud vypadnu…“

 

Autor:   Miloš Kubík, Mladá Boleslav (ayky@seznam.cz)