Jak jsme odmítli zahraniční dovolenou

„Na co nám budou dovolené v zahraničí, když to u nás neznáme,“ usnesla se rodinná rada, „nemáme s čím srovnávat. Proto letos o prázdninách projedeme autem Česko. A na začátek si uděláme výlet, dejme tomu,  už o tomto víkendu.“


I

Rodinná rada se u nás doma skládá, jako téměř všude, z hlavy rodiny, tedy otce, která sedí pevně na svém krku, tedy matce. Kdo koho řídí, není třeba připomínat, a tak byly role jasně rozděleny. Táta s bráchou, který nerad opustil svůj pokoj a mobilní telefon, dostali za úkol před cestou vyklidit, vycídit a vyvonět našeho Božetěcha, postarší jetou škodovku, abychom si po cestě neudělali ostudu. Bratrovy argumenty, že uhořet se dá i ve špinavém autě, maminka rázně utnula vlídným slovem a táta lehkým pohlavkem.

Když se naši chlapi zaměstnali úklidem garáže (neboť maminka naznačila, že i tu  je třeba uvést do normálního stavu), pomohla jsem v kuchyni sepsat seznam všeho, co je třeba na cestu nachystat: peníze, šaty, kosmetiku, to pro nás, děvčata, a nabíječku, zubní kartáčky, patery ponožky, trika a kraťasy pro mužské.

„O doklady a zbytečnosti se postarají pánové sami.“  prohlásila nakonec spokojeně maminka.

Seděla jsem na malém cestovním kufru v mém pokoji a s maminkou jsme si povídaly, kam vlastně pojedeme a neslyšely, jak se naši uklízeči vrátili domů. Motali se po kuchyni a dohadovali se nad mapou a vymýšleli trasu, aniž by tušili, že i o té je již rozhodnuto. Táta navrhoval, že bychom si měli od babičky vypůjčit chalupu, kde bychom měli základnu.

„Odtud budeme pořádal výpravy po okolí,“ argumentoval.

Brácha se tvářil nasupeně, protože věděl, že na chalupě uprostřed skal není žádný signál a on by tak byl bez základních informací o tom, co se kolem děje. Dával to ostentativně najevo a tvářil se děsně.

„Podívej se, Karle,“ oslovila maminka tatínka, „jak ten kluk trpí.“ A nečekala na reakci, prohlásila, že rozhodně nehodlá trávit volno s někým, kdo nedá telefon z ruky.

„Když budeme na chalupě,“ přesně odhadla důvody bratrovy nespokojenosti, „poleze po skalách za signálem anebo se nehne z putiky, kde je wifina.“

A když viděla, že se tatínek tváří jako pražské Jezulátko, dodala: „A ty bys ho jistě musel chodit kontrolovat. Jako bych vás neznala, to by byla dovolená.“

Prohlásila, že děti rostou jako z vody a kdo ví, jak dlouho nás budou ještě potřebovat. Tatínek s tím patrně souhlasil, protože neodporoval. Bráchovi po dispeleji poletovala zamilovaná srdíčka, a tak se debatě mezi dospělými obratně vyhnul. Čehož si maminka samozřejmě povšimla a povzdechla si: „Kájo, vidíš? Už nám to začíná…“

Potom se podívala na mne a zeptala se: „A kam bys se chtěla podívat ty?“ Trochu jsem se zarazila, protože o tomhle jsme se spolu přece před chvíli bavily, a tak jsem po pravdě prohlásila, že do Liberce. „Vždyť o tom, mami, víš…“

Tatínek si významně odkašlal a doporučil bratrovi, aby vše sledoval. „Tohle se ti jednou bude hodit.“ Načež opatrně s divným úsměvem srovnal a uložil mapu a tázavě se díval na maminku. „Tak kam to vlastně bude?“

„Nechte se překvapit.“prohlásila maminka vyhnala nás z kuchyně, protože chtěla uvařit něco dobrého k večeři. Trochu ji hryzalo svědomí, jak rozhodla o směru našeho prvního letošního rodinného výletu.

II

A nastal ten dlouho očekávaný den, kdy jsme se vydali na opravdový rodinný výlet. Maminka nasmažila řízky a nakrájela čerstvý chléb a trochu se pohádala s tátou, který, když viděl horu zlatavé nádhery, začal hledat chlebníky. Popravdě, vlastně ani pořádně nevím, co to chlebník je, ale asi něco ošklivého, co maminka nemá ráda.

„Já pro starosti nevím kam dřív skočit a ty Karle, děláš jenom kašpařiny. Co bychom asi tak jedli, až dostaneme hlad?“

Bratr se vykolébal z koupelny, kde pobýval čím dál déle. Pusu plnou pasty, zubní niť za uchem a mobil v ruce. „My bereme s sebou taky dětský domov?“ ptal se a telefonem ukazoval na nachystané zásoby.

„Klid, synku,“ chlácholil ho poťouchle táta, „to je pro případ hladu a nouze.“

Maminka hlučně poklízela kuchyňskou linku a bratr pokrčil rameny. „Netušil jsem, že je v Liberci vyhlášený výjimečný stav a uzavřené mekáče, hospody a rychlá občerstvení.“

Maminka se nadechla, což činí vždy před důležitým vyjádřením, ale táta hasil situaci, jak jen mohl: „Maminka se o nás stará, jak nejlépe dovede a myslí to s námi dobře.“

Následoval hluboký výdech a táta chtěl dodat na vážnosti. „Místo tvojí kritiky bych očekával trochu konstruktivní spolupráce.“

„Konstruktivně spolupracuji a hlásím,“ ozvalo se po chvíli z koupelny, „že si balím vedle řízků pláštěnku.“

Táta se podíval nechápavě na maminku. Hlášení pokračovalo: „V Liberci leje jako z konve a podle předpovědi to potrvá po celý den.“ Načež vyvoněný a nagelovaný bratr prošel kolem maminky, políbil ji na tvář a dodal, že se těší na to, až na náměstí sežere svůj řízek. „Podotýkám, že v autě. V průtrži mračen se procházet nehodlám.“

Věděl, že takto hovořit v dané situaci je opovážlivost, a tak nasadil svůj obvyklý nevinný výraz, aby dokázal, že to myslí upřímně. Podle mého se tváří spíše jako utonulé tele, ale vždycky mu to prochází, protože je to maminčin mazlíček. Dnes se však zle spletl, což bystře pochopil a kvapně odešel do svého pokoje.

Tiše jsem zavřela dveře vedoucí do kuchyně a jakoby zdálky slyšela, jak maminka vyčítá tátovi kde co, ale hlavně to, jaké objednal pro tento den počasí.

„Máme po rodinném výletu.“ škodolibě konstatoval bratr, který pootevřel dveře a poslouchal cvrkot.

„Poslouchat za dveřmi je neslušné a když tě naši načapají, budeš mít průšvih.“

„Toho se nebojím,“ uškleboval se bratr, „včera mě táta nabádal, abych poslouchal o čem se baví, prý se mi to bude hodit.“

Hodila jsem po něm bačkoru a bylo mi do pláče, protože jsem se na výlet opravdu těšila. Je to prostě zmetek zlej a škodivej.

Nicméně bouřka v kuchyni přešla a najednou stál na chodbě tatínek a hlasitě nás nabádal, abychom se sbalili, protože se přiblížila hodina odjezdu. Než jsme se vzapamatovali, seděli jsme v autě a vyrazili někam, kde neleje jako z konve a je příjemněji, než právě v Liberci.

„Ještě že máme tu techniku.“ prohlásil táta, počkal, až maminka zavře vrata garáže. Nastartoval a zařadil jedničku.

„Kam to vlastně jedeme?“ starala se na oko maminka a tatínek vážně oznámil, že k Náchodu.

Bratr začal zuřivě ťukal do klávesnice, ale najednou se uklidnil. Patrně zjistil, že pokrytí signálem je dostačující.

Cesta ubíhala poklidně. Kupodivu, maminka seděla vedle tatínka, občas mu něco pošeptala do ucha a skoro celou cestu ho opatrně držela za ruku, ale jen tak, aby mohl řídit.

A tak jsme v pohodě dorazili do Nového Města nad Metují. Zaparkovali jsme a vydali se na náměstí. To je ohraničeno domy s podloubími a je vlastně ukončeno vchodem do zámku. Sluníčko docela hřálo a tak jsme hledali stín v prohlídce zámku. Musím uznat, že je pěkně udržovaný a jeho prohlídka stála za čas, který jsme jí věnovali.

Bratr sice zdržoval, stále chtěl, abychom ho fotili, ale nakonec, proč by ne. Když mu to udělá radost. Stejně… když jsem ho fotila já, obrátila jsem režim focení. Bude koukat jak to tele, až zjistí, že na těch fotkách není jeho výsost, ale jeho pihatá, rozcuchaná, vychechtaná ségra. Checht.

Po prohlídce zámku jsme se zastavili u sochy hudebního skladatele Bedřicha Smetany, která stojí na místě bývalého zámeckého pivovaru, kde jeho otec působil jako sládek.  Tatínek nám pověděl, že právě zde, v Novém Městě nad Metují složil Bedřich Smetana svoji známou a slavnou Luisinu polku. Sice mě to zajímalo, ale najednou mi zakručelo v břiše.

Bratr to zaslechl a zaúpěl, že na řízky rozhodně nemá hlad, ale maminka rázně rozhodla: „Jde se do hospody. Sedět na obrubníku s řízkem by byla opravdu hloupost, vypadali bychom jako….“

„Socky.“ doplnil ji hbitě bratr a prchl z dosahu, neboť si nebyl jistý, jestli jeho utonulé tele bude učinkovat.

Ale maminka se jen usmála: „Chtěla jsem říci něco jiného, ale co na tom.“

S tatínkem se popadli za ruce – to je divné, jindy to nedělají – ale co, nakonec jsme pospíchali za dobrým obědem. Ten se vydařil a naši už vymýšleli, kam se pojede dál. Cpala jsem se vynikajícím zmrzlinovým pohárem a po očku pozorovala bratra, který neuroticky prohledával svůj mobil a něco zoufale hledal.

Potom, nehledě na to, že nebyl v restauraci sám, zařval: „Tě normálně zabiju, ségra! Kde jsou moje fotky?“

Bylo mi jasné, že mi pomsta vyšla, ale tvářila jsem se jako bych nic nechápala: „O co jde? Když já ti nerozumím…“ Zabořila jsem nos do zmrzliny a pozorovala, jak brácha stojí u našich a ukazuje jim cosi v mobilu. Jen s obtížemi zadržovali smích.

Maminka se na mě podívala, ale než stačila cokoli říct, zaburácel tatínek smíchem a maminka si honem začala zavazovat tkaničku.

„Dost dobrý,“ sípal smíchy táta a zvedal palec, „dostala jsi ho přímo luxusně!!! Když si vzpomenu, jak se, když jsi ho fotila, naparoval jako krocan…“

Maminka cosi vypískla a utekla na toaletu. „Máš si dávat větší pozor,“ domlouval táta bratrovi, „ale patří ti to. Ty jí taky neuděláš nic dobrého.“

Bratr se tvářil nerudně, ale sedl si vedle mne. „Počkej, tohle si vypiješ…“ Když malá bouřka utichla, tatínek mrkl na maminku a někam telefonoval. „Hotovo…“ prohlásil spokojeně. Bylo poledne a celý den jsme měli před sebou.

III.

Netrvalo dlouho a měli jsme před sebou městečko proslavené románem spisovatele Aloise Jiráska, F.L.Věk – Dobrušku. Ani jsme nemuseli dlouho hledat a najednou jsme stáli u rodinného domku známého dobrušského obchodníka F. L. Heka.

Tady tatínek nemusel nic zásadního vysvětlovat. Bratr se blýskl znalostmi. František Ladislav Hek byl předlohou pro románového hrdinu Františka Ladislava Věka. Zajímavý domek s pěkným výkladem mladé průvodkyně. Brácha její výklad doplňoval a slečna ho nakonec pochválila a nabízela mu spolupráci.

Táta později prohlásil, že se mu zapalujou lýtka. Ale já si myslím, že se spíše na mě jen vytahoval, aby mi vrátil ta pokažená selfíčka. Je to hvězda třídy a podle mě nechutnej šprt.

Ten domek je blízko dobrušského náměstí, kterému vévodí barokní kostel a socha F. L. Heka. Sluníčko už pěkně připalovalo a tak nám slečna průvodkyně vysvětlila, že nejbližší koupaliště je nedaleko na Rozkoši, nebo u Opočna. Naši se rozhodli vyjet si k Opočnu a kdo ví proč se zastavili i v drogérii, kde museli koupit něco důležitého. Bratr se divně šklebil, ale když se vrátili, oznámili, že doplnili zásoby o zubní kartáček a pastu, protože se domů asi nepojede. Bratr se přestal šklebit a tvářil se děsně zarputile a potom datloval do telefonu. Naši si toho asi nevšimli. Táta zavelel k nástupu a pomalu vyjel z Dobrušky.

Před vjezdem do Opočna jsme zahlédli velkou vodní plochu, na které plavalo velké množství labutí a kachen. Byl to rybník Broumar. Táta chvíli strašil, že právě u něj přenocujeme. Brrrr…..

Dělala jsem, že mi to nevadí, abych naštvala bráchu, ale přece jenom… spát na dece, ještě ke všemu na trávě… to se mi opravdu nechtělo. Maminka navrhovala, že tedy přespíme na parkovišti u rybníka v autě, ale to už jsme s bráchou svorně protestovali. „Však on tatínek něco vymyslí…“ prohlásila nakonec maminka a táta hrál divadlo.

Zastavil někde na polní cestě a přemýšlel, jak se v autě prostřídáme. Brácha prskal jak křeček a dožadoval se zásuvky, aby si mohl dobít telefon a mě z toho nakonec bylo do bréče.

„Tak už je nech, podívej se jak s námi trpí.“ pohladila maminka tátu po rameni a ten, velmi neochotně, odjel k jednomu penzionu u rybníka Broumar.

„To jsem tedy zvědavý,“ brblal po cestě, „jestli nás tady ubytují…“

Vystoupil z auta a kdosi k němu přišel. Asi pan majitel, protože se spolu dlouho bavili. Bráchovi se mezitím vypnul telefon. Maminka postávala u auta a nic neříkala. Atmosféra by se dala krájet. Naštěstí se táta vrátil s dobrou zprávou a my měli normální střechu nad hlavou.

Majitel penzionu nás přišel přivítat: „Tak vás tady vítám, už jsem si mysel, že nepřijedete.“

Podívali jsme se s bráchou na sebe dost nechápavě. Jak, nemohli se nás dočkat? Tomu jsem nerozuměla. Ale za chvíli nám svitlo. Z majitele penzionu se nakonec vyklubal tatínkův vzdálený příbuzný, který nám umožnil parádní nocleh.

Začalo mi být jasné, že nás naši zase jednou doběhli. Nastěhovali jsme se do úžasného pokoje s prostornou kuchyní. Maminka chtěla něco rychlého uvařit, ale tatínek naléhal, že v tak krásný den by bylo dobře se na domácí jídlo…. jak to řekl? Zapomenout, to je to správné slovo.

Strejda Ivo, tak se nám ten tatínkův příbuzný představil, doporučil hospodu na Trčkově náměstí, kde se prý báječně vaří. A protože hlad byl, vyrazili jsme, tedy pěšky (aby si tatínek mohl dát „jedno od čepu“, jak prohlásila maminka), a výborně jsme se najedli. Ještě než jsme si šli lehnout, poklábosili jsme se strejdou a pak jsme usnuli, jako když nás do vody hodí. Můj brácha je ukrutnej zmetek. A já ho nenávidím!!!

IV

Ráno ve strejdově penzionu bylo jako vymalované. Naši se ještě povalovali v posteli, ale já jsem pro všechny nachystala k snídani čaj a namazala rohlíky s paštikou. Maminka měla výborný nápad, když jsme se po cestě zpátky stavili pro jídlo ve večerce.

Pustila jsem si televizi a měla takovou jako… jak to vždycky říká maminka… jo, kulisu. Já si spíš myslím, že to maminka dělá jen proto, aby na ni něco mluvilo. Soustředila jsem se, abych vše pečlivě připravila, představovala jsem si to překvapení, až našim přinesu jídlo do postele. Mrzelo mne, že jsme včera nekoupili vajíčka, s těmi by brácha jistě nepohrdl.

Jak tak přemýšlím, co bych ještě k snídani mohla vyrobit, najednou… neslyším televizi. Lekla jsem se, že jsem ji snad rozbila, ale obraz byl stejný jako před tím. U televize stál brácha.

„Ty jsi mi vypnul zvuk?“ zeptala jsem se ho a ke svému zděšení mi odpovídal, ale já ho neslyšela. Otvíral pusu a byl vyděšený. „Ty mě neslyšíš??“ jen stál, něco mlel, a ťukal si na čelo.

Dostala jsem veliký strach, že jsem snad ohluchla. „Mluv nahlas, nestraš mě!!!“ Volala jsem nahlas a bratr jen pohybuje pusou a já ho neslyším!!!

„Co tedy hlulákáte?“ ozvala se maminka, která stála ve dveřích. Vrhla jsem se k ní: „Maminko, já neslyším!!“ Takovou jsem měla hrůzu, že jsem si vůbec neuvědomila, že slyším maminku, jak mi odpovídá. Potom mi to konečně docvaklo.

Když jsem se otočila, spatřila jsem bráchu, jak se tlemí a v ruce drží ovladač. Zelenej smeták to je, využil toho, že jsem se zabrala do práce, ztlumil televizi a potom dělal, že mluví. A já mu to spolkla i navijákem. Měla jsem radost, že jsem zdravá a vztek, jak mě podvedl. Nakonec jsem se děsně rozesmála, protože brácha utekl do koupelny, kde se zamkl.

„To máš za ta pokažená selfíčka, hade!!!“ pokřikoval za dveřmi, ale to mi už bylo jedno.

Naši mě pochválili za vynikající snídani a potom jsme se rychle balili na další cestu. Strejda Ivo totiž už odpoledne čekal opravdové zákazníky a nás další cíl: Třebechovice pod Orebem.

Sotva jsem se dobalili (dobalili, to se tak říct nedá. Bratr, který se nabídl, že vše zařídí, popadl saky paky a vše naházel do kufru, lenochod…), začal Božetěch vzpurně poblikávat, že má hlad.

Maminka jukla na přístrojovou desku. „To je v pohodě, ještě mám dost benzínu.“

Táta se tvářil ustaraně. „Jedeme na rezervu, miláčku. Nerad dojíždím na benzínové výpary. Pamatuješ se, jak jsme tenkrát ze Slovenska nedojeli?“

Maminka si ale nechtěla připouštět starosti. „Ty toho naděláš. Tak bychom zaparkovali a domů dojeli autobusem nebo vlakem.“ My, děti, co jsme seděly vzadu, jsme se na sebe podívaly. Představa, že se vláčíme busem nebo vlakem, nás dostala.

„Fuj,“ pošeptala jsem bráchovi, „koukni se na navigaci, tady musí být benzínka!!“ Naše ranní hádání bylo rázem to tam a nastala perfektní spolupráce. „Mamí,“ začala jsem schválně kňourat, „mamí, já mám žízeň…“

„Prosím tě,“ otočila se na mě maminka, „vždyť jsi po snídani. Kde v neděli v sedm ráno seženeme otevřený obchod?“ nedala jsem se a naléhala jak nejlépe jsem uměla.

„Za to může brácha,“ a kopla jsem ho do nohy, aby mlčel, což kupodivu pochopil, „jak si ze mě udělal dobrý den. Úplně jsem se zapomněla napít. A strejdu nebudeme otravovat, má tolik práce…“

Tatínek se podíval na maminku: „Tak vidíš, maminko, najdeme pumpu a budeme všichni spokojení.“

Maminka se připoutala a utrousila poznámku, že jsme se nějak rychle domluvili. „Jsem zvědavá, kudy budeme bloudit. Já jen, abychom nakonec neskončili v zoologický v Ostravě.“

Než mohl tatínek odpovědět, ozvalo se z místa, kde seděl bratr kultivované: „Na příští křižovatce odbočte do leva a jeďte osm set metrů…“, neboť dříve, než se mezi rodiči rozvášnila debata, která by nás mohla opravdu, ale opravdu zdržet, rozhýbal navigaci, která nás nekompromisně namířila k nejbližší benzínce.

Maminka, která má ráda  rodinné záležitosti pod kontrolou, dala rezignovaně povel: „Jeď, Karle, nebo se nikam nedohrabeme.“

Projet asi tak patnáct kilometrů nám netrvalo dlouho a Božetěch dal pokoj.

Třebechovice pod Orebem. Zastavili jsme na náměstí, přímo před muzeem betlémů. Tam jsme se museli zastavit, i kdybychom nechtěli. Taťka celou cestu o nich vyprávěl. Pokud vím, nikdy jsme doma o Vánocích betlém neměli. Mě to nikdy nenapadlo a bráchovi stačí pod stromečkem zpravidla wifina a je spokojený.

Překvapilo nás, kolik betlémů tam je. Ale ten Proboštův, to byla prostě paráda. S bráchou jsme se od něho nemohli odtrhnout. Točili jsme jako diví a stejně si myslím, že jsem neobsáhli všechny ty figurky. Vše se neustále pohybovalo a vířilo a každá figurka vypadala jako živá. Nechtělo se nám odcházet, ale táta zavelel k odchodu. Seděli jsme s bratrem vzadu v autě a prohlíželi pořízené fotky. Upřímně řečeno, vyrazit takhle s našimi na výlet byl úžasný nápad. Jen škoda, že se asi nebude opakovat.

 

 

 

Jak jsme necestovali autem.

I.

Po poslední výpravě se stalo to, čeho se hlavně maminka, která i pro nákup do vedlejší ulice jezdí autem, děsně bojí. Božetěch nás dovezl domů a jak říká táta, onemocněl. Druhý den nechtěl nastartovat, a když už se motor rozeběhl, po pár minutách se zakuckal a přestal fungovat.

„To je to nejhorší,“ brblal táta, „když začneš něčemu říkat jménem. No, těžko se s tím loučíš.“ Rozhodl se, že auto odveze do servisu.

Vyprskli jsme s bráchou smíchy, když mamce vysvětloval, že Božetěcha odveze k doktorovi. Vůbec mu nerozuměla a nakonec prohlásila: „Děti, táta se nám zbláznil.“

Mezi námi, táta je občas číslo a někdy si vymýšlí ptákoviny, které se mi líbí, ale pro které nemá maminka pravidelně pochopení. Odtáhl Božetěcha a vrátil se velmi smutný. „Bude to na delší pobyt, blbne zapalování.“

„To budou svíčky,“ informovala tátu maminka, „to je neumíš vyměnit?“

„Kup nám starou stodvácu,“ nenechal se rozhodit taťka, „a já si do vybavení přidám kladivo a stranový klíč. Potom v pohodě vyměním i motor. Ale na tyhle zaplastovaný potvory je můj vercajk krátký.“

Maminka se postavila v kuchyni jak šafář a dala si ruce v bok. „Blbinky, to je tvoje. Ukecal jsi nás na výlet a teď budeme sedět doma.“

Jenže táta se rozsvítil jako lucerna a řekl: „Nezoufej, moje citová jistoto, svolej poradu, protože jsem vymyslel překvapení.“

„Jestli jsi si toho nevšiml, děti jsou tady a poslouchají tvoje moudra. Proto je nemusím volat. Jen vykydám myčku, protože na to tady nikdy není čas, a můžeš nás oslnit svým plánem.“

Když se nádobí uklidilo (tahle věta, kterou používá hlavně brácha, se mamince nelíbí), posadili jsme se v kuchyni a táta nás seznámil s tím, co zase jednou vymyslel.

„Když jsem byl o něco starší, než je tady náš Pepa,“ brácha se ošil, protože vždycky, když ho naši oslovují Pepa, má na krku nějaký průšvih, „jezdili jsme po republice na vandry vlakem.“

Při slově „vlak“ se obličej mého bráchy poněkud gumově protáhl, kdežto maminčin poněkud zkaměněl. Pepíček je závislý na datech a hlavně alergický na cokoli, co nejezdí po asfaltu. Maminka má vždycky představu, že  organizační zajištění výletu bude zase na ní a taky strach, že vlak vybuchne, nebo v lepším případě pouze vykolejí.

Ale protože viděla, že se na cestování vlakem těším, zadívala se ke stropu. Což dělá vždy, když mi nechce kazit radost. „Doufám, že jízda nebude dlouho trvat,“ starala se, „víš dobře, že nejsme na horory zvyklí.“

„Neměj péči a důvěřuj mi.“ pronesl taťka a zmizel ve sklepě.

„To zase bude ptákovina…“ odhadoval brácha výsledek jeho pátrání.

„Nevíš, kam nás chce táhnout? Minule dole našel nějaký zelený hadr s přeskami. Vyváděl radostí jak šílenec.“

Na to maminka řekla jen neutrální „Aha“ a nechala bráchu po kolena v obavách.

Za půl hodiny se táta vrátil. Tvářil se záhadně a vláčel s sebou kus nevzhledné tuhé látky. Podle reakce mámy s ní nejprve zaneřádil vanu, aby ji nakonec rozvinul na podlaze v obýváku a řádně si ji prohlédl.

„Koukáš na to jako na turínské plátno.“ kontroval brácha.

Taťka zalapal po dechu, ale než se vzmohl na odpověď, mamka za něj zaskočila: „Tak předně se nejedná o plátno, ale celtovinu.“ Taťka se rozsvítil jak lucernička, ale maminka pokračovala: „Máš tady na podlaze kus historie. Tohle je, hochu, US torna nebo-li…“

Taťka doplnil: „Usárna, nebo taky uzda.“

Mamka pokračovala v krasojízdě: „Do řádně sbalené uzdy se vejdou zásoby na týden. Působí elegantně a je symbolem správného trampa. Sbalit ji chce kus zručnosti. Tady nahoru se přidělá takové pouzdro, kterému se říká žracák.“ Načež se zarazila a nejistě se optala: „ Žracák??? Nechceš mi naznačit, že nás snad povláčíš vlakem pod širák…“

Vůbec jsem nerozuměla, o čem se naši dohadují, zatímco brácha nelenil a googlil výrazy, které jsme nikdy neslyšeli. „Zešílel,“ prohlásil šeptem, „žracák je pingl na potraviny a pod širákem se spí někde na poli nebo v lese.“

Zoufale se díval na mamku, která jen pokrčila rameny. „Zešílel, nám, synku…“ potvrdila bratrovy obavy, „budeme trávit volno mezi mravenci, polní havětí kdesi ve skalách pod převisem…“ načež potichu zavřela dveře do kuchyně, kam ji taťka po chvíli následoval. Nevím, co si povídali, ale každou chvíli se něčemu smáli. Když se vykulili z kuchyně, maminka zavelela „Sbalte se na víkend.“ Brácha zavzdychal a zavřel dveře svého pokoje. Celý večer jsme ho už neviděli.

Od čtvrtka nás děsila tátova sbalená usárna (které brácha nenávistně říkal zelená trubka) a mámin kletr, do kterého sbalila věci pro nás, holky. Brácha k tomu zveřejněnému neštěstí přistavil svůj červený plastový kufr, do kterého si uložil, jak tvrdil, jen to nezbytně nutné. Když to táta uviděl, zalapal po dechu: „Vracíme se k přírodě a ne do hotelového resortu.“

Nedbal na bratrovy argumenty a vystřelil kamsi. Když se vrátil, pohodil k Josefovým nohám obstarožní batoh se zvířecí kůží: „Tu máš tele. Sbal si to opravdu podstatné.“

„Já nejsem tele!“ bránil se brácha nespravedlivému nařčení.

„O tebe nejde,“ ujistil jej taťka a ukázal na zrzavou srst, „tomu se říká tele, podle této kůže.“ Pohladil zavazadlo a nechal bratra svému teleti.

 

II.

V pátek odpoledne jsme se vydali na výlet. Bráška trochu doufal, že maminka zatrhne tátovi jeho výstřednost, ale když uviděl, že bez připomínek popadla batoh a mě pověsila na krk žebradlo, vzdychl a podvolil se okolnostem. Nicméně se za naši výpravu trochu styděl, neboť si od nás udržoval náležitý odstup. Marně. Poutal pozornost tím, jak zkombinoval svůj oděv s prastarou tornou, která mu visela na zádech tak nějak našišato.

Prohlásila jsem o něm, že vypadá jak výstřední milionářský synek, což maminka doplnila po svém: „Nejraději bych se otočila a mazala domů. To zase bude opruz…“ Brácha se na ni vděčně podíval, ale to už taťka stoupal po schodech k nádraží a dával najevo, že nepřipouští jinou variantu, než odjezd, který se neúprosně blížil.

Cesta vlakem probíhala v klidu. Taťka vyprávěl, jak se s maminkou poznal na jednom z vandrů. Procházel zahradou a nějaká slečna od mastňáků mu přitom děsně vynadala. Pak se potkali večer v hospodě, kde byla se svými rodiči a…

„…takhle to nakonec dopadlo.“ Zkrátila jeho vyprávění maminka a podotkla, že budeme vystupovat.

Brácha se dostával do deprese a ostatní do cíle cesty: Malá Skála. „Jdeme, jdeme, nezdržovat, do hodiny budeme bydlet!“ halasil táta na nástupišti.

„Do hodiny?“ zaúpěl brácha, „já chci taxíka!!!“

„Uber, synku, uber ve svých požadavcích,“ trápila mazánka maminka, „tady chytneš nejspíš povoz s oslem.“

Brácha se na ni vyčítavě podíval. „Mě by se líbilo jet s oslem…“ porýpala jsem mazánka, ale to už taťka velel: „Za mnou, ať to stihneme!“

Brácha měl asi nervy na pochodu, protože ucedil: „Když nepojedeš, tak alespoň za ním půjdeš.“ Dostal od mamky pohlavek a vzpoura byla zažehnána. Zařadil se na konec naší karavany a drze mlčel. Prošli jsme obcí a k mé velké úlevě jsme minuli i tábořiště.

Najednou se táta zastavil s nějakým pánem a asi se ho na něco ptal. Napadlo mne, že jsme zabloudili, ale najednou si podali ruce a táta mávl, abychom ho následovali. Prošli jsme úzkou uličkou a zastavili se u dveří pěkného domu. „Tak a jsme doma.“

Táta vytáhl z kapsy klíč a otevřel dveře. „Paráda!“ zavyl brácha a hrnul se dovnitř. „Doufám, že to není nějaký vtip. Protože já se odsud nepohnu ani za zlatý čuně!“

Vtip to nebyl a my měli k dispozici prima bydlení. Mamka se trochu unaveně usmála a mrkla na tátu: „Připrav dříví a dáme špekáčky s chlebem. Myslím, že si je zasloužíme.“ Byl to prostě nápad za všechny peníze. Krom toho jsem měla hlad. Táta nachystal dříví, které za chvíli v ohni nádherně praskalo. Ani mě nepřekvapilo, že u ohniště byly napichováky, tak jsem buřtíčky opatrně nařezala a pomohla mamince připravit chleby, hořčici a tácky. Seděli jsme u ohně s bráchou opékali dobroty.

Táta odněkud přitáhl kytaru a jen tak brnkal akordy a já zírala, protože jsem nevěděla, že umí hrát. „Už jsem sladký dřevo dlouho nedržel v ruce…“ omlouval se, protože občas hmátl špatně na struny, ale moc to nevadilo. Pomalu nadcházela noc, oheň jsme udržovali jen tak, aby lehce hořel. Okolí ztichlo a my si připadali jako v pohádce. Plameny občas plivly do vzduchu jiskru, naši chlapi pili lahváče a do toho se najednou ozval brácha: „No dobrý, ale kde to vlastně jsme?“ Táta se zaškaredil, ale zachoval klid. Odložil kytaru a podíval se na maminku. Posadila se vedle něj a táta začal vyprávět:

„Malé Skále vévodí starý hrad. Prý se jmenoval Skály, ale já ho znám jako Vranov. Jeho majitelé se o historii moc nestarali a do jeho stavební struktury zasahovali jak se jim jen líbilo. Na Vranově se tak stalo v 19. století, na úpravách dobře rozeznáme romantické záliby šlechtice Römische, které původní ráz a vzhled hradu pozměnily. Byly upraveny staré místnosti, postaveny pomníčky význačných osobností a naistalovány různé předměty, které byly nalezeny v okolí. Pozměnému objektu se dostalo jméno Pantheon. Posledních sto let je ale jen slabou pětinou celkové historie hradu, která začíná v patnáctém století.

Zítra to uvidíme na vlastní oči. Snad bude znát, že původní vzhled byl určen místem, na němž byl postaven.“ Podívala jsem se vzhůru na hrad. „Je to samá skála a nic víc.“

„Správně,“ přikývl táta, „je to v podstatě skupina pískovcových skalisek tyčících se vysoko na pravém břehu řeky Jizery. Tento útvar vybíhá v dlouhý výběžek s příkrými sklaními stěnami a plocha má délku 400 metrů při šířce 38 metrů. Prostor poskytoval dost místa pro všechny nutné hradní budovy. Mohlo tu být předhradí a vlastní hrad s palácem a kaplí. Velkou výhodou bylo, že skaliska skýtala dostatečné zabezpečení, takže…“ táta se podíval na bráchu.

„No, asi tam nenajdeme žádné hradby.“

Je to prostě šplhoun. To mu nedaruju. Začali si povídat o hradbách a opevnění a já hledala na netu, čím bych bráchu nakrkla.

Když jsem začala povídat, koukal jako jojo: „Někde jsem četla, že výhodou bylo i to, že tam bylo možno potřebné sklepy tesat přímo do skály a že hrad měl vlastní studnu v blízkosti horního hradu. Po hradebních budovách se do dnešních dob nezachovaly téměř žádné pozůstatky.

Jen skalní stěny jsou na mnohých místech poznamenány dražemi a vrypy, které dokazují, že dřevěných přístaveb na hradě byla celá řada a že i vysoké skalisko neslo nějakou dřevěnou konstrukci, jenž to asi hrála úlohu věže. I někdejší hradní palác byl obklopen skalními stěnami, což bezpečnost hradu ještě zvyšovalo. Podobně tomu bylo u předhradí, k němuž se vcházelo buď od kaple, nebo druhou stranou mezi skalisky, kde byl přístup chráněn nějakou věží.“

Víc jsem si nazapamatovala, ale bráchův výraz stál za tu námahu. Mamka mne pochválila, a táta se tvářil spokojeně. Zavelel a my jsme šli na kutě.

Než jsme usnuli, zasyčel Pepa, že mi zítra sebere z mobilu baterku. „To jsem zvědavý, jak se zítra na hradě vytáhneš, podvodníku…“

Začala jsem se smát, ale protože jsem byla unavená, udělala jsem jen „Tsss…“ a usnula jak špalek.

 

III.

Druhý den jsem v naší místnosti vstávala úplně první. Vůbec se mi nechtělo věřit, že je pět ráno, protože já měla oči jako baterky. Nejdříve jsem si prohlédla vybavení ložnice. Jů. To bylo jak někde v pohádce, mohutné dřevěné postele a peřiny mi voněly přesně tak, jako kdysi u babičky. Já měla úžasnou prošívanou deku, kdežto brácha si vykručel obyčejnou peřinu. Prý se pod ní krásně spí, ale jak jsem to viděla, začala jsem tušit, že zase bude hned po ránu prudit. Peří si v noci přeházel do dolní poloviny a tak měl, bambula, nohy v teple, ale jinak se přikrýval prázdnou kapnou. Naštěstí nebyla zima, tak by snad nemusel moc vrčet.

Seběhla jsem z podkroví do kuchyňky, kde už byli naši. Na stole ležely krajíce chleba s tvarohem a petrželí a mamka vařila takový divný kafe, zvláštně to vonělo a příjemně tahalo za nos. „No to jsou k nám hosti…“ přivítal mě taťka a zeptal se: „Dáš si s námi meltu?“

Popadla jsem krajíc, tvaroh mám ráda. „Radši bych si dala to kafe, co vaří mamka.“

Naši se na sebe tak divně podívali, ale neřekli nic. Mamka mi nalila plný hrnek toho kafe a přiznám se, že jsem měla boule za ušima, jak mi to všechno chutnalo. Dopila jsem a poprosila, že bych si teď dala ještě toho meltu. „Vůbec nevím, o co jde.“

Mamka mě pohladila a vysvětlila, že melta je taková náhražka kávy. „Když jsem byla malá, tak mi ji dědeček vařil každé ráno k snídani. Konvice byla postavená na sporáku u medence a tak melta byla stále dostatečně ohřátá a já si mohla nalít, kolik jsem chtěla.“

„Medenec?“ nechápala jsem.

„Medenec, říkala babička naší maminky,“ pošeptal mi táta, „to je taková nádrž ve sporáku. Jak se topilo, tak taky se vařilo no a v medenci se ohřívala voda, třeba na mytí.“

„Jako bojler?“ doptávala jsem se.

„V podstatě ano,“ přikývl táta, „jen to nebylo tak velké a fungovalo to na uhlí.“

Vtom vrzly dveře a do kuchyně se vecpal můj slovutný bratr. Koukal jako mlsný kocour a sotvaže pozdravil, vrhl se jako drak ke stolu a decentně se rozesnídal.

„Puberťák.“ glosovala maminka a domazávala poslední krajíce. Před mazánka postavila pořádný kafáč s meltou. Brácha spokojeně zafuněl a zapil snídani.

„Co to je?“ ptal se, ale nedal pro jistotu hrnek z ruky.

„Melta.“ poučila jsem ho s přehledem. „Ty to neznáš?“ a ihned, dokud si vše pamatuji, mu vysvětlím, co to pije a jak se to dělá… Naši se zdrželi hlasování a já hned po ránu nad bráchou vedla, což jsem si náležitě vychutnala.

Taťka nás vyhnal do koupelny, která naštěstí byla moderně vybavená, a když jsme se vrátili seděli s mamkou v kuchyni u stolu a četli si ve zvláštním sešitu. „Tohle je deníček, který kdysi sepisoval můj dědeček,“ pronesla mamka.

„Našli jsme ho v pozůstalosti a tady táta si v něm rád louská.“ Tohle mě tedy zajímalo a tak jsem poprosila, jestli bych si v něm nemohla číst. „A čti nahlas,“ navrhnul brácha, „alespoň se polepšíš ve čtení.“

„Chácháchá…“ zašklebila jsem se. Snaží se skórovat. Ale já se nedám. A tak jsem do toho pustila:

Vznik hradu spadá do počátku patnáctého století. Ves Vranov, po níž bývá někdy zván, je známa již ve čtrnáctém století, kdy spolu s jinými patřila řádu dominikánů v Turnově. O nějakém hradě ještě v tomto místě není zmíňky. Situace se však změnila v roce 1424, kdy na jaře přitáhl z hradecka k Turnovu Jan Žižka z Trocnova. V Turnově ještě trval kláštěr dominikánů jako jedna z trosek dřívějšího velkého církevního panství v kraji. Tento kláštěr byl Janem Žižkou obsazen a jeho pozemkové vlatnictví zabrali sousední šlechtici. Nejblíže k tomu měl pán z Kováně na nedalekém Frýdštějně a pak Heník Štěpánský z Valdštějna.“

Nadechla jsem se. Úplně jsem si představovala pradědečka, jak sedí za prastarým stolem, na kterém stojí kalamář s inkoustem a pradědeček husím brkem popisuje pergamen. Což jsem ale nahlas neřekla, protože by se mi brácha šklebil. Pradědeček  ve skutečnosti psal propiskou na obyčejný papír, který se koupí kdekoli v papírnictví. Ale co. Představovat si mohu, co chci. Pradědeček přestal psát a podíval se na mě. Tak co se zase děje.“ optal se v té mé představě a já mu rychle odpověděla: „Nic, prosím, dědo, piš dál.“

„Tak kde jsme to přestali…“ „Heník Štěpánský z Valdštejna.“ napověděla jsem a děda pokýval hlavou. „Správně. Tedy tato větev z Valdštejna sídlila na hradě Štěpanicích na Jílemnicku a ovládala Pojizeří až k Železnému Brodu, takže měla mimořádný zájem na připojení kláštěrních statků. Vzhledem k tomu, že se u Heníka poprvé objevuje přídomek „na Vranově“, dá se s velkou pravděpodobností předpokládat, že to byl on, kdo dal hrad postavit. To bylo v samém průběhu husitských válek a v držení husitů byl blízký Turnov i hrad Valdštejn. Klid zbraní byl zachován i v bouřlivých letech čtyřicátých patnáctého století, kdy mnoho šlechticů hledělo loupením dosáhnout svého prospěchu. 

Nejnebezpečnější pro pány z Vranova se vytvářela situace za pana Felixe z Valdštejna na Vranově, který byl věrným příznivcem krále Jiřího z Poděbrad. Sousední a mocní Hasenburkové zaujali stanovisko právě opačné a tak docházelo, zejména v letech 1467 – 1469, k třenicím. Hrad Vranov ještě postižen nebyl. Hasenburkové byli vojsky krále Jiřího z Poděbrad v roce 1469 donuceni k poslušnosti, ale statky patřící k Vranovu asi škodě neušly. Při vpádu lužických vojsk v tomto roce dorazily jejich tlupy až na Jablonecko a i některé vsi jako napříkad Maršovice, Šumburk – Jistebsko patřící k Vranovu byly patrně zpustošeny. Jejich řádění neušel snad ani Jablonec nad Nisou.“

„To je hustý,“ dral se k deníku brácha, „to se čte jak pohádka. Dej mi kus.“

Podívala jsem se na pradědečka, který přestal psát, posunul si kulaté kostěné brýle na čelo a přikývl. „Jen mu to dej, mám radost, že vás to moje psaní zaujalo.“

Brácha si utřel ruce do kapesníku a četl: „Ve zbývajících desetiletích patnáctého století rozrostlo se panství Vranovské, zvané též Skalské, ve velkou državu, k níž patřila velká část dnešního okresu jabloneckého (Dalešice, Klíčov, Kokonín, Maršovice, Jistebsko, Jablonec nad Nisou, Rádlo, Rychnov s okolím, Líšný, Tatobity, Bzí, Radčice a Spálov) i některé vesnice na Turnovsku (Bělá, Přepeře, Nudvojovice) V roce 1538 prodal Karel z Valdštejna Skály (Vranov) panu Janu z Vartenberka, který vše spojil se sousedním panstvím rohozeckým a frýdštejnským.“

Podíval se na mne a dodal: „Tak už vím, proč jsme tady. Tohle nám naši nikdy neřekli.“

Maminka ho podrbala ve vlasech, což nemá rád. „Kdy taky? Stále jsme v práci a ty sedíš u počítače.“

Když viděla, jak se šklebím, vyvážila to: „Tebe, princezno, nevyjímám. Občas si myslím, že máš místo prstů držák na mobil.“

Teď se zase zašklebil brácha, ale rychle pokračoval ve čtení: „Hradnímu sídlu Vranov, stojícímu na nepřístupném místě, vyrostl kolem roku 1500 soupeř. Dosavadní panské sídlo již nestačilo potřebám vrchnosti a proto si postavila nedaleko nový zámeček, zvaný též Skály. Význam starého hradu ustupoval stále více do pozadí. Jeho funkci obytnou přejal zámek, o němž se vícekráte mluví v kupních smlouvách. Například, když panství kupoval v roce 1615 Albrecht Smiřický, nebo když jej pak převzal Albrecht z Valdštejna a od něho svobodný pán Mikuláš Desfours. V roce 1775 došlo na maloskalském panství k povstání nevolníků, kteří se zmocnili zámku a stejně jako v mnoha jiných místech našeho kraje se mstili za dlouho páchané křivdy. Zachované zprávy uvádějí mnoho míst, jejichž obyvatelé se připojili k nevolníkům (Jesenný, Semily, Rohozec, Dub). Teprve přivolané vojsko povstání potlačilo. Od jeho potomků přešel koupí do držení pana von Römische. I když přestavby hradu nelítostně zasáhly do původního vzhledu, nemohly mu vzít jeho původní polohu.“

Otočil na další stránku, ale to už táta vstal od stolu. „Tak vidíš, a tohle psal pradědeček v době, kdy nebyly počítače, Googly a podobné nezbytnosti. Já se divím, jak tuhle dobu vůbec mohl přežít.“

Načež se postavil mezi dveře a velel k odchodu. Já zírala jak blázen. Máma ve starých džínách, starou košili, na krku šátek, táta celý v zeleným, oba na nohou něco jako pohorky. „Moc nekoukejte, budeme se toulat po lesích, tam se takovéhle vybavení hodí.“

Potom si hodil na záda usárnu a cinkal klíčema jako zběsilý. V osm ráno jsme stáli venku před chalupou. Slunce svítilo a na nebi nebyl ani obláček. Maloskalští ještě evidentně dospávali, vesnice byla prázdná, jen my čtyři pěšáci rušili klid a pohodu.

Bratr vyrazil jako poslední, protože urputně dobíjel banku pro případ, že by jeho jabko dostalo cestou hlad a odmítalo mu předat jeho pravidelnou dávku informací. Zarazil se a nevěřícně zíral. „Co to máte na sobě?“ nechápal nic a lapal po dechu. Sám se vystrojil jak na přehlídku, batoh Husky, aby se mu nepotila záda, trekové boty, humelácké triko.

„Jdeme na vandr a ne na molo, synku,“ poučil ho táta, „a proto mě postačí klasické vojenské jednašedesátky a vyšlápnuté kanady.“

„Na co ten ešus?“ podivil se jíž seznámený bráška. „Tam, co jdeme, není stánek s občerstvením?“

„Ale jistě že je,“ potvrdila maminka, „ale kdybychom se rozhodli jít dál, tak se nám taková drobnost bude hodit.“

Bratr zaúpěl, protože odhadoval návrat z hradu do poledne. Chtěl asi dospat ranní vstávání. „Klídek, kámo,“ uklidňovala jsem ho, „jen se trochu projdeme a večer si posedíme…“ Ale upřímně jsem byla zvědavá, co z toho dnešního dne vlastně bude.

Malá Skála je moc hezká obec. Naši si vykračovali úzkými uličkami a my se drželi za nimi. Prošli jsme lesem a když se před námi objevil hrad, stála jsem jako opařená. Tohle bylo jiné než obvykle. Kdybych neslyšela, co o něm táta vypráví, co o něm napsal pradědeček, asi bych si koupila nějaký suvenýr a trpělivě čekala, až to naše přestane bavit a půjdeme domů. Jenže jak jsme procházeli hradem a podhradím, představovala jsme si, jak tady pochodují vojska husitů, jak se hrad začíná stavět, dokonce i jak se poddaní bouří… Prolézali jsme každý kousek památky a já fotila jako o závod, nic víc jsem nemohla dělat, protože jsem byla bez signálu. Tolik jsem se chtěla kamarádkám pochlubit…

Brácha popadl banku a předstíral, že živě vysílá. Je to provokatér. Naštestí ho to přestalo bavit. Ve stánku právě otevřeli a tak jsme si mohli koupit nějaké občerstvení.

Táta vytáhl z batohu mapku okolí hradu a podezřele se usmíval. Podíval se na hodinky a na maminku a prohlásil, že si uděláme ještě jeden malý výlet.

„Čas máme dobrý, tak co se podívat na jednu pohádku?“ Nikdy jsem neviděla otrávenější pohled, než ten bráchův. Ale i na mě bylo vidět, že si s tátovým plánem moc nerozumím.

„Co je s vámi, mládeži?“ podivil se táta. „Prostě se ještě trochu projdeme a potom vás zvu na vynikající oběd.“

Podívali jsme se s bráchou za sebe. On se tvářil odhodlaně, ale já vím, že jenom proto, aby mě pozlobil. Maminka ho poprosila, aby jí a tátu vyfotil na takové terase, odkud je nádherný výhled po údolí. „A prosím tě, ne že budeš dělat nějaké ptákoviny, jasný?“

Brácha se zatvářil jako neviňátko. Jak by mohl. A pár minut bylo dofoceno.

„A kam že to jdeme na oběd?“ vyzvídal náš hladovec.

„Tam.“ ukázal táta kamsi do lesů.

„No to snad půjdeme na pastvu, když se vyhneme civilizaci.“ brblal Pepík. Ale to už naši rázovali z hradu dolů.

„Víš, kam nás vláčí?“ vyzvídal brácha.

„Podle toho, co jsem viděla,“ pošeptala jsem mu spiklenecky, „ukazoval na Frýdštejn.“

Pepík obrátil oči v sloup. „Ještě štěstí, že jdeme dolů. Je tam autobusová zastávka.“ Ale to jsme už pospíchali za našimi, kteří to hnali, jako by jim za patami hořelo. Asi abychom stihli autobus. Jenže naši se tak nějak divně zamotali a vzali to pěkně lesem. Mávli na nás a my pospíchali.

„No nazdar,“ vrčel nespokojeně brácha, „vždyť to povídám. Jde se na pastvu. Prej že oběd…“

„Ty si myslíš, že tady zabloudíme?“ měla jsem trochu strach. „Neboj, zapínám navigaci.“ uklidnil mě bráška. Ale to už táta gestikuloval, abychom je doběhli. „Támhle stranou je jeskyně. Udělali ji majitelé, ale musím uznat, že se jim to povedlo. Někdy se tam vydáme přespat.“

„Ani náhodou!“ protestoval brácha a já se k němu přidala. Podle toho, kudy nás táta táhnul, jsem byla přesvědčená, že to myslí vážně. Šlapali jsme po lesní cestě dál. Naši byli jako vyměnění.

„Podívej, Kájo,“ najednou se zastavila maminka, „támhle je ten náš sarkofág…“

No tohle, co to s nimi dneska je? Vůbec jsem jim nerozuměla. Každou chvíli se zastavili a ukazovali nám nějaké památky. Prošli jsme bránou Pantheonu, kolem Přemyslovy mohyly, Památníku bitvy u Zenty, táta nám ukazoval a pojmenovával různé skály, nutil nás fotit a choval se jako uličník.

Moje pečlivá maminka mu kupodivu zdatně sekundovala. Vymýšleli samé hry, házeli jsme šišky na terč, táta nám vykládal, jak ve škole dělali pochodová cvičení a maminka vyprávěla o tom, jak tady kdysi chodila na procházky se svým dědečkem. No jistě, pradědeček, blesklo mi hlavou, to jsem zvědavá, jestli se o tom zmínil ve svém deníku. A jak jsme si povídali, došli jsme až na hrad Frýdštejn.

Bylo to pro mne překvapení, cesta mi utekla jako voda. Prohlížela jsem si hrad a připadal mi nějaký známý. „Aby ne,“ prohlásil brácha, kterému naskočila data, „vždyť tady se točila pohádka o té princezně Jasněnce.“

No jistě, rozsvítilo se mi, protože tuhle pohádku mám opravdu ráda a když jsem byla malá, moc jsem se těch dvou čarodějnic bála.  Hrad se mi moc líbil, ale byl už čas k návratu.

„Nepozval nás někdo na oběd?“ popichoval brácha.

„Jistě, vrátíme se kousek a já nachystám překvapení.“ usmál se táta a tak jsme se vydali lesem.

„No nazdar,“ bručel brácha, „zpátky to je skoro hodina. Půl hodiny do hospody, to tedy nedám.“

Jenže u jeskyně, na kterou nás táta upozornil, jsme sešli z cesty a naši se před ní uvelebili. „Dáme pravý a nefalšovaný trempský gulášek.“

„Já chci pizzu.“ protestoval bráška. „Neboj,“ utěšovala jsem ho, „kde by se tady vzal guláš.“

„Ty neznáš konzervy?“ poškleboval se mi. „Znám, ale kde by se tady daly ohřát?“ Brácha jen mávl rukou.

Táta lovil ve své uzdě. „Milý Pepíku,“ mluvil při tom k bráchovi, „dříve, než si začneš spotřebovávat drahá data, seznámím tě s nezbytnou pomůckou každého správného trempa. Tohle je lihový vařič a tohle je ešus.“

Brácha koukal jako blázen.

„Takže…“ Maminka to nevydržela a smála se. „Takže, milé děti si ohřejeme konzervu jako za starých časů.“

Než jsme se vzpamatovaly, táta postavil vařič na zem, do něj nalámal kousky pevného lihu (ještě že jsem se neptala, myslela jsem si že je to cukr, to by se náš škodič našklebil…), vyklepl do ešusu konzervu a mávl sirkou. Oheň se rozhořel a v jeskyni zavoněl guláš…  Mamka nám rozdala krajíce chleba, hliníkové lžíce a za čtvrt hodiny jsme si mohli vyzkoušet, jak se vaří v lese. Za půl hodinky jsme byli zpátky na cestě. Naštěstí měli naši pochopení a po chvíli jsme seděli u vynikající pizzy… Prošli jsme vesnicí a já se těšila, až se na chalupě sejdeme s pradědečkem u jeho psaní.

„Kde jste se toulali,“ přivítal mě pradědeček, který seděl přesně tak, jak jsem si to vymyslela, „právě jsem dopsal další stránku. Tumáš, čti.“

„Tak co je, ségra, na co čekáš?“ povzbuzoval mě bráška. Všichni jsme seděli u stolu, na kterém voněla melta a koláče. Ty jsme koupili v nedaleké pekárně.

Ještědský hřeben se svažuje od svého nejvyššího vrcholu Ještědu směrem k jihovýchodu přes Javorník k údolí říčky Mohelky, za níž opět stoupá ke Kopanině. Sníženinou Mohelky směřovala už ve čtrnáctém století cesta přes toto pohoří a za ní pak začalo rozkvétat městečko Hodkovice. Východně na vyvýšenině byl jako sídlo majitelů okolních vesnic a Hodkovic samotných postaven hrad Frýdštejn.

            Jeho polohu je možno posuzovat ze dvou hledisek. Vzhledem k okolní krajině zaujímal dominující postavení jednak směrem k Hodkovicím, ale také ve směru opačném do údolí Jizery, kudy rovněž vedla ve středověku cesta od Turnova k severu. Z hlediska obranného skýtala pískovcová skaliska, na nichž stojí, výborné předpoklady ke stavbě pevnosti. Celého shluku skalisek bylo účelně využito k dosažení nejvyšší bezpečnosti. Jen úzký výběžek spojuje prostor hradu s ostatním terénem a po něm je možno vstoupit do prostoru předhradí, jenž bylo kdysi kolem dokola ohrazeno hradbou. Brána, kterou se zde vstupovalo, se nezachovala. Je dnes velmi nesnadné zjistit, kde přesně stávala. Předhradí bylo nejnižší částí hradu a bylo od ostatních partií odděleno další branou, po níž zbyla dnes již jen hromada stavebního materiálu. Systém opevnění vrcholil v jeho nejvyšší části nazývané „horním hradem“. Brána, která kryla vstup do této části hradu, byla tesána přímo do skály a byla zevnitř zabezpečována závorou. Největší část horního hradu zaujímal příbytek hradního pána, do něhož se vstupovalo po schodišti. K němu náleží patrové zbytky úzkého a dlouhého stavení směřujícího od jihovýchodu k severozápadu. Vnější zdi paláce tvoří zároveň vnější zdivo horního hradu.

            Pouhé trosky paláce však již nepodávají svědectví o vnitřní úpravě a rozvržení místností. Pokračováním paláce je hradba na východní straně celého objektu, k níž přiléhá hlavní hradní věž, tyčící se na nejvyšším místě hradu. Právě tato věž kruhovitého půdorysu je dodnes nejlépe zachovanou částí celého hradu a její zdivo svědčí o síle a pevnosti stavby. Tloušťka zdiva činí dva metry a je složeno z kamení. Celek působí mohutným dojmem, tím spíše, že výška věže nad skaliskem činí asi patnáct metrů. K bezpečnosti věže přispívalo i to, že vstup do ní byl ve výši asi šesti metrů nad úrovní nádvoří, takže se mohlo vstupovat jen malou brankou, klenutou do lomeného oblouku. V celkové dispozici hradu byla tato věž umístněna v místě krajně výhodném. Je součástí celého obranného systému hradeb, jejichž frontu zesiluje. Svou polohou ovládá střelecky všechny tři brány, jež do hradu vedly. Po všech uvedených budovách zbyly dnes jen trosky, podle kterých jen tušíme jejich někdejší význam a vzhled. To však nebyly jediné prostory na hradě. Z ostatních se zachovaly ještě sklepy, vytesané do skal, z nichž největší bývá zvána ovčínem. Vůbec se však nezachovaly žádné zbytky po dřevěných stavbách, které tu beze sporu také byly, jak tomu nasvědčují mnohé stopy po uložení trámu ve zdi.

            Životně důležitou otázkou pro hrad bylo opatřování pitné vody. Na Frýdštějně se s tímto problémem vyrovnali vykopáním vlastní studně na jihozápadní straně hradu. Byla ohraničena věžovitou nástavbou. Ještě dále k jihozápadu prostírá se předsunutá a hrazená plošina, jež sloužila  za baštu. Určení některých prostorů zůstane asi sporné pro nedostatek přímých zpráv. Týká se to například sklepení, ležícího vedle studnice, jež bývá nazýváno pivovarem, ač některé nálezy by mohly naznačovat funkci jiné, kupříkladu kuchyni. Podobně je tomu se sklepením vytesaným jižně od hlavní věže, kde výklenek ve stěně i oltář naznačují, že tu jde o někdejší kapli, při níž není jasno, zda pochází z doby, kdy hrad byl ještě sídlem hradního pána, nebo zda je dílem pozdějším, jak tomu naznačuje letopočet 1691.

            Nejstarší dějiny Frýdštějna jsou poznamenány stejným nedostatkem jako pro mnohé jiné hradní objekty. První písemnou zprávu nacházíme v církevních záznamech o potvrzování nových farářů k jednotlivým kostelům. Z roku 1395 nalezneme údaj, že faráře Hodkovic potvrdil Bohunek Puklice z Frýdštejna. V té době tedy Frýdštejn už stál. Předchozími majiteli Hodkovic byli páni z Biberštejna a protože Hodkovice patřily vždy k Frýdštejnu, je velmi pravděpodobné, že založili i hrad. Nasvědčovalo by tomu i německé jméno, které má společný základ a podobné znění s biberštejnským rodovým sídlem Frýdlantem. Tím by byl vznik Frýdštejna datován léty 1367 – 1385. Další vlastníci hradu a panství patřili do řad naší drobné šlechty. Platí to o zmíněném Bohunkovi Puklici, o Ješkovi Kamencovi ze Střížovic a Čakovic a jeho potomcích Petru a Zvěstovi. Platí to však i o Bohušovi a Vaňkovi z Kováně, kteří , asi koupí,  Frýdštejn získali.

S Bohušem prošel od roku 1424 hrad a celé okolí obdobím husistkých válek. Postoj Bohušův je příznačný pro větší část naší šlechty v tomto období. Statky, jimž vládl, skládaly se ze dvou částí. Předně z okolí samotného Frýdštejna a přilehlé vsi Pulečný. Državy cisterciáckého  kláštera v Mnichově Hradišti oddělovaly tuto část od druhé, větší, k níž patřily Hodkovice a souvislý pruh půdy na sever až k Vratislavicím nad Nisou, přes dnešní Dlouhý Most, Záskalí a Vesec. Bohuš zůstal po celou dobu husistkých válek horlivým stoupencem katolické církve. V souvislosti s tím je ovšem nutno vidět, že ho k tomu nutila okolnost, že všechno okolní panstvo zůstávalo rovněž katolické, takže se možná obával jejich nepřátelství. K dělení statků kláštera Hradiště přišel ostatně už pozdě, takže se mu jevilo výhodnějším zůstat na straně císaře Zikmunda. Ve zprávách lužických měst nacházíme opětovné zmíňky o tom, že je informoval o pohybech husitů, varoval je před jejich příchodem. Učinil tak v roce 1428 na podzim, a v roce 1431 k němu vyslali Zhořelečtí posla, aby jim sdělil, co husité chystají a na počátku roku 1432 dleli u něho zhořelečtí zvědové znova. Hejtman Bohušův, který velel hradní posádce na Frýdštejně, se stává, se svolením Bohušovým, velitelem zhořeleckých žoldnéřů.

            To vše nasvědčuje, že styky Bohuše z Kováně s lužickými městy byly velmi těsné a není se co divit, že neušly pozornosti husitů. Je zajímavé, že proti němu zakročili až v roce 1432 ráznou vojenskou akcí. Byla v souvislosti s velkým tažením, jež právě probíhalo ve Slezsku a také další připravenou akcí proti Lužici, která začala v září směrem na Žitavu. Současně s Frýdštejnem byl oblehnut hrad Potštejn u Hradce Králové a Pecka na Jičínsku. Husitší hejtmané Jan Čapek ze Sán a  Ota z Lozy oblehli Frýdštejn na začátku srpna. Podrobosti nejsou známy, neudálo se zde nic vyjímečného, co by upoutalo pozornost kronikářů. Víme však, že 23. srpna tu husitské vojsko ještě tábořilo. Výsledkem této námahy bylo, že Bohuš z Kováně se zavázal nic více proti husitům nepodnikat, ale stalo se tak spíše dohodou, než dobytím hradu. To se událo na samotném konci husitských válek, a když se o čtyři léta později ujímal Zikmund přece vlády v Čechách, nezapomněl na služby Bohuše z Kováně a odměnil ho jedenácti vesnicemi: Počáply, Loukov, Podolí, Břehy, Pěnčín… O několi let později se poměry změnily.  Vlády se ujal Jiří z Poděbrad a tehdy uznal také Bohuš z Kováně za vhodné postavit se na jeho stranu, přestoupit k podobojím a dosáhnout uznání toho, co vlastnil.

            Smrtí Bohušovou v roce 1460 odešel bezpochyby muž, za něhož Frýdštejn zažil své nejrušnější časy. Jeho dědici udrželi hrad ještě po několik let, ale pak se na konci patnáctého století vlastníci opět střídají. Pan Jiří Berka z Dubé, Zub z Landštejna, Jan Dubecký z Dubče a posléze Jan Chvalovský z Ledců. Právě jím končí období těch méně známých, neboť jejich dědici prodali celé panství, jež se od husitských válek ještě zvětšilo, Janu z Vartenberka na Zvířeticích. V kupní smlouvě se Frýdštejn uvádí jako zámek. Je to důkazem, že hradby už neodvratně vycházejí z módy. Nový majitel měl na svých statcích pohodlnější sídla, takže na Frýdštejně už nesídlil. Jeho syn Adam už rovněž ne, protože v roce 1547 mu byla všechna panství, s vyjímkou Zvířetic a Mnichova Hradiště zabavena a Frýdštejn spojen s panstvím Český Dub. Hrad měnil majitele. Stal se jím Jan z Jan z Oprštorfu. Ten postupně frýdštejnské panství rozprodal a tak jeho význam pomalu zanikl. V roce 1591 koupil sešlý hrad s panstvím Zikmund Smiřický za Smiřic. To už  je Frýdštějn nazýván už zámkem a jeho jméno postupně mizí z dějin. Od roku 1623 jej vlastnil Albrecht z Valdštejna a od roku 1838 patřil Rohanům.“

Položila jsem záložku na stránku a opatrně zavřela deník. Bráška celou dobu, co jsem četla, zuřivě mydlil do telefonu, což mě děsně štvalo. Najednou přestal a zíral na displej.

„Tedy ségra,“ udiveně zakroutil hlavou, „všecko sedí. Já si to kontroloval. Pánovi z Vartenberka zabavili panství protože se zúčastnil odboje českých stavů proti českému králi Ferdinandovi prvnímu. Tedy jak tohle mohl dědeček zjistit…“

Podívale jsem se na něj, třeba mi to vysvětlí. Moc dobře jsem si všimla, že nás po očku pozoruje. Jen na mě spiklenecky mrkl, ale potom jen otevřel starou knihu a předstíral, že má moc práce.

Naši si potichu povídali a potom se zvedli od stolu. „Moc hezky se to poslouchá, ale začíná nás tlačit čas. Tak balíme, balíme, mládeži, musíme tu poklidit, vlak nám jede už za dvě hodiny.“

Autor:   Miloš Kubík, Mladá Boleslav (ayky@seznam.cz)